Zprávy z tábora – šestý den, pátek 23.8.2019

Jsme retro!

Dnes bylo úplně normální ráno. Noc nebyla moc studená, obloha byla zatažená, ale nepršelo a celkem normální počet dětí jsem musel upozornit na příslušný rozcvičkový oděv.

Normálně jsme běželi na rozcvičku, kterou nám dnes vedl Danny Gribbin, a dnes se mnou běželi celý okruh kromě Jirky také Matěj a Vojta Kaštovský.

Po normální snídani však normálnost skončila a na programu nebyly normální hry. Jelikož jako vědecké týmy studujeme Rychlé Šípy, jejichž slavná éra byla na konci 30. let minulého století, rozhodli jsme se vpravit do atmosféry jejich příběhů také vyzkoušením her, které děti hrály tenkrát, před 80 lety.

Retrohry jsme zahájili odpalováním špačka. Přinesl jsem ze stanu svoji sadu čtyř špačků s pálkami a začali jsme to s Terezou, Alenou a Dančou zkoušet. Velký Píba vyšel z kuchyně, pravil „Puč mi to“ a předvedl perfektní odpal aspoň na 20 metrů (tak si říkám, kolik tomu Píbovi asi je?)

Pak jsme už svolali družstva, vysvětlili a ukázali jim, jak se špaček odpaluje a ….

Cože? Vy nevíte, co je špaček a jak se odpaluje? No dobrá, vysvětlím to i vám. Špaček je dřevěný špalíček na obou koncích zašpičatělý. Položí se na pevný povrch (dětem jsme povolili pokládat špačka na prkýnko), pálkou se klepne na některou špičku, což vystřelí špačka nahoru. Pak je třeba jej pálkou odpálit co nejdál.

Trochu jsme upravili pravidla pro soutěž družstev, takže se závodilo v kumulativním odpalu, tedy kam dopadl špaček jednoho člena družstva, odtud odpaloval následující člen družstva. Protože při zkoušení to některým moc nešlo, povolili jsme při soutěži pět pokusů na jeden odpal pro velké deset pro malé.

Za stany jsme natáhli provázek jako startovní čáru, za ni si družstva položila svá prkénka, na ně špačky a odstartovali jsme první retrohru tábora vůbec.

Špaček se ukázal jako překvapivě dramatická disciplína. Do čela se rychle dostalo Honzovo družstvo díky několika vydařeným odpalům hned na začátku, naopak družstva Dana a Báry se dlouho nemohla odpoutat od startovní čáry. Družstvu Tomáše se dařilo střídavě, ale zůstávalo daleko za Honzou, jehož družstvo se už blížilo k volejbalovému/ringovému hřišti. Tedy až do chvíle, kdy na pálku nastoupil Jirka Brunclík. Tomu se podařilo ideální naklepnutí a pak pálkou poslal špačka snad o deset metrů za metu Honzova družstva. U Honzy znervózněli a pak se jim už nepodařilo špačka pořádně naklepnout a odpálit.

Ještě se povedl pěkný odpal Danovu družstvu, ale byli už příliš daleko vzadu a nemohli ohrozit dvě vedoucí družstva.

Další retrohrou byly kuličky. Před srubem vedle kuchyně jsme vyhloubili důlek, družstvům rozdali pytlíky skleněnek ve čtyřech barvách a pak si táborníci zkoušeli tu dávnou dovednost nahodit kuličku co nejblíže důlku a pak ji docvrnkat do důlku.

Opět jsme si upravili pravidla pro soutěž družstev. V jedné hře za každé družstvo hráli čtyři hráči a začínalo se nahazováním kuliček. Pak se cvrnklo v pořadí podle vzdálenosti od důlku. Vítězem se stalo družstvo, které dostalo všechny své čtyři kuličky do důlku jako první. Hra tím končila a další pořadí se určilo podle počtu kuliček ostatních družstev v důlku.

Hrály se dvě hry, pro starší a mladší, a obě byly plné dramatických momentů už od samotného nahazování. Někdo hodil málo a kulička mu uvízla mezi kořeny smrků, někdo daleko přehodil důlek a kulička se mu zastavila až o mantinel (prkno, které jsme tam položili, aby kuličky neutíkaly pod jídelnu).

Samotné cvrnkání pak připomínalo finále světového poháru v golfu. Obecenstvo šílelo, když některý soutěžící přestřelil důlek nebo se mu kulička svezla po okraji důlku a zase vyjela ven. Naopak těch pochvalných výkřiků, když se někomu podařilo z téměř bezvýchodné situace vycvrnknout kuličku těsně k důlku. Asi zařadíme tuto retrohru do fondu našich tradičních táborových her.

Ve starší kategorii zvítězilo Bářino družstvo a v mladších vyhrálo Tomášovo družstvo.

Před obědem jsme stihli ještě jednu hru, která je velice retro – honění obruče. Neměli jsme samozřejmě staré obruče od kočárků nebo jízdních kol, ale použili jsme gymnastické obruče.

Soutěž družstev jsme pojali jako štafetu. Každý soutěžící musel klacíkem hnát obruč asi 30 m, tam projet brankou z barevných kloboučků a hnát obruč zpět k družstvu.

Někomu se podařilo hnát obruč plynule a správným směrem, ale jiní neodhadli správně sílu úderů a jejich obruče pak jezdily napříč po celé dráze. A vůbec přitom nezáleželo na věku soutěžících. V obručích vyhrálo Tomášovo družstvo před Bárou a Danem.

A potom Píba zařval své proslulé „Žrasóóó!“ a děti nechaly všeho a nahrnuly se ke kuchyni s ešusy a talířky. Už totiž bylo známo, že dnes jsou k obědu langoše. A ty byly! Na sladko s tvarohem, vanilkovým cukrem a Grankem, nebo na slano s česnekem, kečupem a strouhaným sýrem. Táborníci pak už ani neodcházeli od kuchyně, jen slupli svůj langoš a znovu se postavili do fronty na přídavek.

Zachytil jsem, že David Czepiec jich spořádal 13 a malý Tomáš Hálek šest. Nevím, kam se mu vešly. U ostatních jsem počty nezjišťoval, ale pro jistotu jsme nechali poobědový klid dost dlouhý, poučeni langošovými orgiemi a následnými nevolnostmi z předchozích táborů.

Odpoledne přišla řada na zatím poslední retrohru – střelbu z praku. Té ovšem předcházela výroba praku, což nebylo úplně jednoduché. Vidlice už byly připravené, gumy nařezané na potřebné délky, kůžička (v našem případě pevná látka) nastříhaná na optimální rozměr. Ale bylo vidět, že současní kluci nikdy nerozbili prakem okno u sousedů a dávno minula doba drsňáků, kteří měli za pasem prak, jehož guma visela proklatě nízko, a kapsy měli plné šutráků.

Na střelnici z 12 plechovek se z 12 ran na 5 metrů trefil jen Honza Stejskal a Píba Homolka. Všichni ostatní prostě minuli. Bylo by potřeba mnohem víc vystřílených kamenů, aby se zlepšila technika a úspěšnost střelby, ale na to už dnes nebyl čas.

Zítra od rána je totiž 2. liga žen a několik našich děvčat (plus Davida Pikla mimo soutěž) tam zítra Lenka poveze. Aby mohli zužitkovat svoje plichtíky, bylo rozhodnuto, že výjimečně uděláme burzu před večeří a za světla.

A tak se v pět hodin děti rozesadily na karimatkách za stany a my jsme se skladového stanu přinesli tašky a přepravku s předměty aukce. Ale ještě předtím bylo nutné vyřídit některé záležitosti:

– vědecké: po určitých obtížích se mi podařilo získat přepis rozhovoru s Jarkou Metelkou a za to jsem si vyžádal 40 plichtíků z grantů.

– finanční: vyplatil jsem plichtíky za dnešní soutěže a na dně přenosného sejfu mi zbylo pár drobných. To bylo o fous!

A pak už začala burza a byla stejně jako všechny předtím velkolepá. Mezi lidem bylo dost peněz a bylo to vidět na koncových cenách. Brambůrky za 40,- pl nebyly žádná výjimka. Prodaly se všechny potraviny včetně džusů, Marek Kuna dostal svého plyšáka a dokonce se prodaly i tři knížky. Na dračku šly také různý přívěsky a klíčenky, i náramek přátelství upletený Editou se prodal.

Těžko se to popisuje, člověk musí slyšet ty výkřiky „To chci!“ a „Šedesát!“, zažít tu atmosféru šroubování cen, přemítání, zda ještě přihodit nebo to nechat, horečného počítání peněz, jestli ještě můžu přihazovat.

Prodalo se toho hodně (ostatně to brzo budete mít doma), ale dost toho ještě zbylo. Ta burza příští týden bude taky stát za to.

Ale dnes jsme už museli končit, protože Lenka potřebovala odjet s děvčaty, rodiče si přijeli pro Davida Pikla a také Brckovi odvezli Báru a Tea.

Kromě toho se už začali sjíždět starší atleti, účastníci zítřejšího Maršála a špióna. Přijely Tereza a Kristýna Psohlavcovy, přijel Kuba Folberger a večer také hlavní organizátor Vojta Kubelka. Mimo hru přijeli také Michnovi s Alenkou a Janičkou.

Po večeři (těstoviny s masovými kuličkami) jsme nachystali táborák a tentokrát jsme tam měli dvě kytary – Dannyho a Jarka Michny. To jsme si ale pěkně zazpívali.