Start!
Páni, ten rok ale utekl! Zase je srpen a my tu stojíme na parkovišti před stadionem, zdravíme se s přijíždějícími táborníky, nakládáme bagáž a všechny ty nezbytné atletické věci ze stadionu do aut a k Radkovi Janišovi do dodávky, Dáša si postupně odškrtává každého přítomného, telefonuje nepřítomným a upřesňuje celkový počet. Letos s námi pojede 27 dětí a šest dospělých.
Vše probíhá jak na drátkách, děti ani nerejdí na kolech po parkovišti, ale postávají a vedou vážné rozhovory. Krátce po deváté hodině už máme všechny položky na seznamu dětí odškrtnuté, zavazadla a všemožné pomůcky naložené, instrukce podány a mapy trasy rozdány. Nikdo nevolal na poslední chvíli, že mu je špatně a že nepojede, nikdo neupadl při rejdění na kole po parkovišti, dokonce i Pavel Novák se zastavil, aby nám popřál klidnou jízdu a pěkný tábor.
Zkrátka – je to zase nějaké divné; podle známé poučky, že když všechno funguje podle plánu a nejsou žádné problémy, tak jste něco důležitého přehlédli. Ale marně přemýšlím, co by to mohlo být. Letos ani nezapomenu klíčky u dveří auta, protože auto mi na tábor přiveze dcera Maruška.
Kolem půl desáté vyrážíme po trase známé z loňska kolem Stromovky přes všechny ty lávky, po levém břehu Malše. Stejně jako loni nejedeme do Roudného po frekventované silnici, ale stezkou mezi kopřivami po břehu, místy dosti nesjízdnou. Ale nikdo nespadl do řeky a dokonce ani do kopřiv a v pohodě jsme dojeli do Roudného. Tam nás dojel Pavel Suchý (jinak další trenér přípravky a také běžců).
Přejeli jsme most a vydali se, stejně jako loni po pravém břehu. A tam konečně – ta úleva – se konečně ukázal můj věrný přítel Chaos. Jak jsme tak jeli polní cestou, co nejblíže u řeky, potkali jsme traktor. A řidič nám řekl, že tahle cesta nikam nevede, že do Plavu musíme jinudy. Tak jsme se kousek vrátili, najeli na správnou cestu, která nás vyvedla na tu úzkou asfaltku, co se tak pěkně vine po rovině směrem k Plavu. Už jsem byl spokojený.
Za Plavem se cesta začala zvedat, aby pak zatraceně rychle klesala k dalšímu oblouku Malše. To klesání bylo tak prudké, že i otrlí starší žáci slezli z kol, a nakonec cesta přešla do klesání po strmém schodišti k železné lávce přes Malši. Ale i tuto nástrahu všichni zvládli a v pohodě jsme dojeli do Doudleb.
Tam byl delší odpočinek se svačinou a kolem půl jedné jsme vyrazili na tu obtížnější část trasy. A ta tedy stála za to! Kopce byly stále strmější a delší, teplota vzduchu stoupala a šlapání bylo stále více namáhavější. Nejhorší část byl úsek mezi Mokrým Lomem a Ločenicemi. Tam na kopci jsme museli dát delší pauzu, aby se všichni vzpamatovali. Taky už docházela voda v lahvích, tak jsme ocenili otevřenou hospodu v Ločenicích. Tady jsme kromě vody do lahví nabrali také Jolanu Žolíka Janišovou, kterou přivezl Radek.
V hospodě v Besednici o pět kilometrů dále byla zastávka na oběd a spoustu pití. A pak nám už zbývalo posledních deset kilometrů, ovšem těch nejhorších. Silnice nahoru a dolů ve stále prudších svazích a nakonec jako třešnička krpál po polní cestě a pak divoký sjezd po louce do Dluhoští.
Ale to už byl poslední kilometr a něco po čtvrté hodině odpolední jsme dorazili do tábora.
Měli jsme opravdu radost, že už nemusíme šlapat dál. Přivítali jsme se s kuchyní (tento týden Píba a Kačka), s přivezenými táborníky (Ondra Brunclík a Eva Janošíková), s chladnou řekou a nakonec se stany, ale až poté, co Dáša dala startovní povel k výběru stanů.
Taky už byl čas na oběd a táborem se poprvé rozlehlo Píbovo volání „Žrasóóó“. Dnes byla vynikající gulášovka.
Pak už se rozběhl typický první den tábora: ti starší odpočívali ve stínu a ti mladší si trochu orazili a začali se honit, povykovat a skupina kolem Jirky Dohnala a Matěje hrála ragby.
Pak ale nastala ta důležitá chvíle na začátku každého tábora – vyhlášení družstev (sestavu družstev dopíšu zítra, protože spěchám – dochází mi baterie v notebooku). Tím byl v podstatě tábor oficiálně zahájen, byla vytažena vlajka a Dáša s pomocníky rozdávala trička a také zelené šátky se jmény, což je letošní premiéra.
Parné odpoledne se pomalu měnilo na teplý podvečer, slunce se pomalu nořilo za les po proudu Černé. Zapálili jsme první táborák, kde, celkem překvapivě, začala hrát a zpívat Zdenka Herdová střídaná Danem Gribinnem. Pak už se úplně setmělo, táborák plápolal, velký Píba převzal kytaru a zpíval až do deseti hodin, kdy i ti nejodolnější táborníci zívajíce odešli do stanů.
Tak to byl první den s odjezdem, cestou, trochou toho Chaosu a příjezdem na atletický tábor Ličov 2019.
Tak dobrou noc.