Odjezd, chaos, jízda a příjezd
Dvacátý druhý tábor s atletikou, na který jedu. Páni, to už je pěkná tradice, ne?
A pokaždé to začíná stejně – sraz u stadionu, povykující houf dětí rejdících na kolech, ve vážných rozhovorech postávají rodiče a vedoucí, nakládají se tašky, kufry a spacáky a všechny ty atletické věci, Dáša začíná počítat, kolik dětí vlastně pojede.
Letos to probíhalo také tak, nakládala se bagáž k Radkovi Janišovi do dodávky, atletické náčiní do mé věrné Felicie; rodiče nabádali děti, aby byly hodné a poslouchaly vedoucí, já jsem to honem fotil ještě před odjezdem a Dáša rozdala dětem kontrolní čísla. Letos to bylo jen do čtrnácti, což je příjemný počet, zvláště ve srovnání s loňskem, kdy jelo asi 35 dětí. Také s námi jelo dost rodičů.
Najednou bylo vše naloženo, všechna ponaučení vyslovena, mapy trasy předány, čísla zapamatována – a mohli jsme jet.
To bylo dost nezvyklé, žádný zmatek, žádný chaos jako vždy, všichni přijeli včas, nikdo nic nezapomněl. Trochu mne to znervózňovalo, takhle reálný svět nefunguje, aspoň ne ten můj. Ale vyrazili jsme, dokonce ještě čtvrt hodiny před plánovanou půl desátou. A po nějakých 500 metrech zvoní telefon – volá Dáša. Že prý jsem nechal auto odemčené a dokonce klíče v zámku. No jo, jak jsem fotil a rychle dával foťák do auta, už jsem nějak nestihl zamknout. Naštěstí si toho Radek všiml, auto zamknul a Dáša mi vzala klíče do tábora. Takže Chaos je tu stále s námi, neschoval se, aby nám pak nachystal o to nepříjemnější překvapení. Hned se mi jelo líp.
(Dáša mi ještě večer připomněla, že Chaos se neztratil ani na začátku – na přihlášce k táboru byl napsán sraz v 8:00 a v programu sraz v 8:30. Většina rodičů tedy přijela na osmou a vedoucí se začali trousit až kolem půl deváté. Tímto se omlouváme, zkusíme to do příštího tábora opravit).
Jelo se krásně, alespoň na začátku. Od stadionu ke Stromovce, pak přes všechny ty lávky a mosty na cyklostezku na levém břehu Malše, do Roudného jsme nejeli po silnici, ale úzkou cestičkou pořád po břehu řeky. Za mostem v Roudném jsme přibrali Báru a Tea Brckovy a do Plavu jsme jeli příjemnou rovinou po cestách a silničkách.
Nijak jsme nespěchali, dělali jsme časté zastávky, protože s námi jely dvě menší dětičky – Anička Kaštovská a Jindra Livečka. Sice šlapali statečně, ale se svými malými kolečky nám habánům nestačili. Za Plavem se trasa začala k Doudlebům trochu zvedat, za Doudleby jsme trochu bloudili, ale nakonec jsme se dostali do Dolní Stropnice, kde konečně byla otevřená hospoda bohatě zásobená nanuky a limonádami. Ještě jsme si užili pěkný sjezd, ale pak jsme přejeli výpadovku na Římov a tam už začínala kopcovatá krajina.
Do Branišovic to bylo ještě mírné, ale mezi Mokrým Lomem a Ločenicemi už přišly opravdové krpály. Pak se profil trochu uklidnil, do Besednice to bylo takové zvlněné, ale taky se už ozývala únava. Odpočívali jsme v besednické hospodě při limonádách a ovocných nápojích. Také jsme naložili Jindru Livečku do doprovodného vozidla paní Kaštovské a zase vyrazili na posledních 10 km.
To jsme si aspoň mysleli. Náš přítel Chaos zamýšlel něco jiného… Ale ne, nebudu to svádět na nějakou nepřející mýtickou bytost, prostě jsem se špatně podíval do mapy a vedl jsem peleton z Besednice úplně opačným směrem, z kopce. Naštěstí jsem si brzy uvědomil, že směr na Trhové Sviny není úplně ideální, a tak jsme zase ten kopeček do Besednice vyšlapali nahoru a pokračovali na Soběnov. Ke cti všech cyklistů slouží, že nikdo moc nebrblal a nikdo mi nesliboval rychlý proces se soudcem Lynchem.
V Soběnově jsme do auta naložili ještě Aničku – právě včas. Za Soběnovem totiž začaly ty opravdické krpály a cestu na Děkanské Skaliny a Velké Skaliny si budou všichni zbylí účastníci cesty asi dlouho pamatovat. Sice to byly asi jen 4 km, ale každý z nich byl krvavě zasloužený.
Ale stejně, jako každá řeka do moře dopluje, tak i my jsme nakonec překonali všechna stoupání a stanuli na louce nad Dluhoštěmi, pokochali se výhledem na panorama Novohradských hor a spustili se dolů k závěrečné etapě letošní cesty na tábor. Přejeli jsme most přes řeku Černou a za ním po cestě nakonec dorazili na tábořiště.
A že je to krásné tábořiště – na louce stany tvoří tři strany čtverce, níže pod stromy je kuchyně, jídelna, klubovna a další budovy a pod nimi šumí Černá. Přivítali jsme se se všemi, kteří přijeli dříve, tedy Kubou a Andrejkou, Jirkou a Ondrou Brunclíkovými, posádkou kuchyně, a pak už byl čas na druhou nejdůležitější věc na začátku každého tábora: Dáša odstartovala výběr stanů. A jako vždy to proběhlo velmi rychle, děti už věděly, s kým chtějí strávit příští dva týdny, takže během pár minut bylo zabydleno.
Pak mne odvezli rodiče Brunclíkovi zpátky do Budějovic pro auto a když jsem se vrátil na tábořiště, unavené dětičky už byly po večeři a si rychle ode mne vyžádaly míč, aby se mohly pustit do prvního fotbalového utkání.
Pomalu se stmívalo, a tak jsme s Dášou přistoupili k první nejdůležitější věci na začátku tábora, tedy k vyhlášení družstev.
Družstva jsou letos tedy tato:
|
1 |
2 |
3 |
4 |
|
|
Vedoucí |
Jan Stejskal |
Edita Nagyová |
Tomáš Havelka |
Barbora Brcková |
|
2 |
Jiří Brunclík | David Czepiec | Marek Kuna | Jiří Vojta |
|
3 |
Teodor Brcko | Jakub Outlý | Matěj Nejedlý | Tina Stejskalová |
|
4 |
Jiří Dohnal | Anna Kaštovská | Martin Baron | Vojtěch Kaštovský |
|
5 |
Matylda Vacková | Jindřich Livečka | Petr Stejskal | Andrea Outlá |
| 1. týden | Daniel Gribbin | Ondřej Brunclík | ||
| 2. týden | Ondřej Dušek | Jolana Janišová | Lucie Blažková | Veronika Blažková |
| Libor Homolka | Jakub Dušek | Matěj Dušek |
Vzhledem k tomu, že ani teď nikdo nebrblal, jsme to asi vybrali dobře. Chaos se trochu připomněl tím, když Boris Brcko, který měl příští týden na pár dní vystřídat Tea, se rozhodl, že tu s námi bude celou dobu, čímž narušil všechny ty složité výpočty stojící za sestavou družstev. Ale rychle jsme rozhodli – šoupli jsme ho k Tomášovi Havelkovi. Dáša ještě rozdala všem přítomným táborová trička s krásným logem trilobita na prsou a jménem na rukávu – no a byl čas jít na kutě. Ani moc neprotestovali, asi toho dnes opravdu měli dost. Možná budou zítra spát až do šesti hodin. Tak dobrou noc