Zprávy z tábora – 10. den, pondělí 24.8.2020

Šlapeme, šlapeme…
Dnes to bude stručné, píšu na mobilu v kempu Střelské Hoštice.
Budíček byl v 7:00, jak bylo slíbeno, a hned po snídani začal celý tábor kmitat. Na nástěnce byl vyvěšen seznam věcí, které si máme vzít s sebou, a seznam věcí, které potřebujeme na spaní a které mám dovezou autem do kempu. Po táboře poletovaly děti a snášely na plachtu uprostřed tábora spacáky, karimatky, ešusy, oblečení na spaní, oblíbené plyšáky a ostatní nezbytnosti na přespání pod širákem.
Přitom si balily baťůžky na cestu, sháněly se po svačině a plnily lahve vodou. Mezi nimi se proplétali vedoucí a kontrolovali, jestli už jejich svěřenci mají všechno, protože jim to Dáša dala za úkol, a Dáše se neodporuje.
Věřte nebo ne, ale v osm hodin byl tábor nastoupen, vše bylo zabaleno, děti připraveny k odchodu. Do teď, kdy píšu tuto zprávu, nepřišel nikdo, že něco důležitého zapomněl, takže příprava a balení bylo zřejmě bez chyby.
Ve čtvrt na devět jsme vyrazili směr Sedlice ve složení 28 Chrtů a 9 Malých dětiček. Prošli jsme kolem koupacího rybníka Chvalov dál přes Čekanice a do Sedlice jsme dorazili asi za hodinu a tři čtvrtě. Celkem přesně přijel osobní vlak do Strakonic. Čekali jsme nějaký ošoupaný motoráček, ale přijel nablýskaný moderní vlak, dokonce nebyl ani plný, takže jsme si všichni mohli sednout. Vlak byl tak moderní, že ani neměl průvodčího. Už jsem chtěl začít pět chválu na České dráhy, ale pak jsme se pokusili na automatu koupit lístky pro 39 lidí různých věkových skupin. No, nepovedlo se to. Na to tam asi nejsou zařízení. Naštěstí se Andree podařilo zaplatit lístky přes internet, takže jsme nejeli načerno.
Ve Strakonicích byla Billa přímo u nádraží a děti musely doplnit energii limonádami, nanuky a bonbóny, teprve potom jsme mohli vyrazit na to skutečné atletické putování podél Otavy.
No, to putování nebylo tak slavné, jak jsem si představoval. Myslel jsem, že atleti kategorií mladšího a staršího žactva, dorostu a výkonné přípravky si budou svižně vykračovat, třeba i s písní na rtech, a že těch patnáct kilometrů zvládneme za necelé tři hodiny. Místo toho jsme po půlhodině na turistické stezce v Podskalí narazili na dětské hřiště a všichni ti mladší i starší žáci a dorost, o přípravce nemluvě, se začali houpat, točit, vozit a klouzat na těch dětských zařízeních. Fakt jako malé děti.
Šli jsme dál stezkou proti proudu Otavy, sluníčko svítilo, ale nebylo vedro, ideální podmínky pro to veselé vykračování. Ale mužstvo se za mnou táhlo a již od Nového Dražejova se ptalo, kdy už tam budem.
V půlce trasy po dvou hodinách chůze jsme v Horním Poříčí u zavřené hospody udělali přestávku na svačinu a žactvo i dorost, o přípravce nemluvě, prostě odpadlo. Hlavy jim spadly na stoly před hospodou a normálně usnuli. Škoda, že jsem s sebou neměl tu fotbalovou fandicí trubku, kterou služba každé ráno budí tábor, to by byl budíček.
Ale šlo s dál. Po třech hodinách a 10 km od startu jsme byli v Katovicích, tam jsme doplnili hladinu důležitého zmrzlininu v krvi a vydali se na posledních pět kilometrů.
Takhle dlouhých pět kilometrů jsem už dlouho nešel. Mužstvo na každé zastávce padalo na zem a já jsem náhle chápal pocity plukovníka, který volá Yankeeové jdou, a jeho mužstvo v dáli leží, prej dál už nemohou. Ale pořád kontrolovali, kolik ještě kilometrů nám zbývá. A tvrdit, že to jsou poslední dva kilometry, vydrží tak tři, čtyři kilometry, víc ne.
Nebudu to protahovat, nakonec jsme došli do těch Střelských Hoštic, prošli jsme kolem otevřeného(!) Coopu a stanuli před cedulí Kemp Střelské Hoštice, 150 m. Bára se jen unaveně zeptala, jestli to znamená 150 mil. Štěpán Zelinka, který posledních pár kilometrů kulhal s puchýřem na palci, si všiml tabulky Muzeum vorařství na blízké budově a vtipně navrhl ještě návštěvu muzea. Ale mužstvo už nemělo náladu na žerty a Kuba Outlý temně procedil:“Až bude tvoje tělo plavat v Otavě, tak se nediv.“
No ale jsme tady. Asi hodinu po malých dětičkách, které jely z Katovic autobusem. Dali jsme si guláš, který přivezla Radka z tábora, vybalili věci, které přivezla Dáša, a uložili se na plachtu, která bude naším dnešním nocležištěm. Unavení dorostenci skutečně leželi na plachtě, ale od mladšího žactva níž se unavené děti nahrnuly na obrovskou nafukovací trampolínu v kempu (40,- za den) a řádily na ní až do setmění, kdy je Dáša vyhnala spát.
Teď už tiše oddychují pod jasným nebem s hvězdami a hned vedle hučí střelskohoštický jez.
Tak to byl ten první den slavného atletického putování.
Dobrou noc a snad nám nebude pršet