Proč bychom se netopili
Dnešek je první den vody. Už od budíčku panoval na tábořišti čilý ruch, ani rozcvička nebyla. Rozkaz Dáši zněl jasně: musíme stihnout vlak v Třísově v 10:53. U jídelny byla rozprostřena velká plachta, na níž se skládaly všechny věci, které nám Píba přiveze na místo noclehu, na nástěnce byly vyvěšeny seznamy, co si připravit na nocování a co vzít s sebou do lodi. Zvnějšku to mohlo připomínat chaos, ale pod pevným vedením Dáši byly spacáky zabaleny, svačiny vydány, pití doplněno a krátce po deváté hodině jsme byli připraveni k převozu na druhý břeh.
Převozníky nám dělali Zuzka Janišová a Vojta Kubelka a během pár minut přepravili všech 36 táborníků, ani nepožadovali dva penízky, jako jistý Chárón.
Pak jsme šlapali po levém břehu proti proudu k Dívčímu Kameni, odsud dále po červené značce do Třísova na železniční zastávku. Stihli jsme to akorát, čekali jsme jen asi deset minut. Přijel vlak, z něj vystoupil velký Teo, jinak tatínek Tea, Báry a Borise. Bohužel nepřivezl Báru ani malého Tea, kteří byli odvezeni včera z tábora domů, protože jim bylo špatně.
A tak nás pokračovalo 39 do Krumlova, tam jsme od zastávky sešli dolů k řece a ponořili se do jiné řeky, té turistické, plné Japonců s mobily a foťáky místo obličejů, Němců, Kanaďanů, Italů a asi všech ostatních národností.
Protáhli jsme se úzkými uličkami plnými butiků a prodejen trdelníků a u řeky jsme dali všem na hodinu rozchod. Místo srazu bylo stanoveno na Jelení most.
Ve tři čtvrti na jednu se opravdu všichni u Jeleního mostu sešli, všichni až na tři. Chyběla trojice Kuba, Jirka Dohnal a Matěj Nejedlý.
Už jsem si s hrůzou začínal představovat hledání třech dětí v tomto mraveništi, ale naštěstí Dáše zazvonil telefon a ozval se Jirka. Ukázalo se, že se spletli o jeden most a čekali kousek dál po proudu. Tak jsem pro ně došel a byli jsme všichni.
Ptal jsem se jich, co všechno si koupili a Jirka pravil: „Já jsem si koupil ceduli ‚Pozor, zde si hrají děti‘, kopii pražského groše a miniaturní autobus. Nyní jsem poněkud švorc.“
Prošli jsme městem přes všechny ty mosty, pokračovali proti proudu kolem dřevěného mostu a ve dvě hodiny jsme byli u Papouščí skály. Tam už čekal Píba s obědem a kanoemi a za chvíli nám přivezli také šest objednaných raftů. Rovněž se k nám přidali Kristýna Kolínová a Adam Jícha, kteří měli bolavé nohy a přijeli s Píbou, a také Kamila Klímová s tatínkem.
Poobědvali jsme, složili rafty, vydali plovací vesty a sestavili posádky lodí.
A pak konečně začala Vltava 2017.
Byla to pohoda. Vody bylo tak akorát, aby to nedrhlo, ale aby se nechaly bezpečně sjíždět jezy, teplota taky tak akorát, jen jsme vynechali vodní bitvy.
Dnes jsme jeli opravdu jen krátkou vzdálenost, tak jsme nespěchali a jako správní čeští vodáci většinou driftovali a soulodili.
První jez u dřevěného mostu se musel přenášet, ostatní jezy jsme sjížděli přímo bez zastávky. Se zármutkem jsem sledoval, co udělali ze slavného jezu u Jeleního mostu, který byl ještě před pár lety noční můrou pro většinu vodáků. Nyní tam jsou jakési plastové štětiny, které loď zpomalují do rychlosti pomalé chůze a ta velká vlna dole také zmizela. Ach jo, turisti z mostu už nefotí lodě cvakající se jedna po druhé.
Stejným líným tempem jsme dojeli až do kempu za Krumlovem, vytáhli lodě na břeh a čekání na Píbu se spacáky jsme si krátili házením létajícího talíře.
Pak Píba přivezl spacáky, rozložili jsme plachty na trávu a konečně se ubytovali.
K večeři byly pizzy, které objednala Dáša přímo v kempu, ale byly dost hubené a jedna pro tři byla docela málo. Proto více než vhod přišel dárek pod Moniky Kunové, maminky Mařeny, dvě krabice koblih, vlastně donutů, s čokoládovou a jahodovou polevou. Diky, Moniko!
Pak se setmělo a výrazně se ochladilo. Děti se postupně zavrtávaly do spacáků, někdo ještě chvíli postál u ohně, který na vlastní náklady zřídil tatínek Kamily, ale teď už oheň vyhasl a naše malé tábořiště na plachtě už tiše oddychuje.
Dobrou noc
