Vltava pokračuje
Je to dobrý, v noci nepršelo. Ani nebyla taková zima, jaká obvykle bývá při našem nocování pod širákem, jen padla bohatá rosa. Ale to zas tolik nevadilo, protože jsme se probouzeli do jasného rána a sluníčko slibovalo, že nám všechno usuší, jen co vystoupá nad vrcholky stromů v kempu.
Budíček dnes nebyl, každý se probouzel sám, podle míry své vyspalosti a podle odolnosti vůči ruchu již probuzených dětiček. Ale postupně se ze spacáků vysoukali všichni už kolem osmé a trousili se do umýváren a zpět.
Lea a Lenka zatopily v našem přenosném Brutaru a za chvíli už byl uvařený čaj a bylo možno zvolat: „Snídaně!“ Nastal veliký běh a strkání u stolů terasy, protože mezi mužstvem se už proslechlo, že budou dobroty. A byly: muffiny, koláče, perník, buchty povidlové, buchty makové, buchty tvarohové. Nepamatuji si přesně co od kterých rodičů bylo, tak posílám hromadné DĚKUJEME všem. Myslím, že těch 23×2 dětských ručiček natažených pro tyto dobroty je dostatečným potvrzením kvality.
Sluníčko svůj slib splnilo a mys jsme pomalu začali balit spacáky, karimatky a všechno ostatní do svých tašek, pytlíků, batohů atd. Rozhodně ale nebylo třeba spěchat, protože, jak pravil Matěj, vodák na vodě před desátou není vodák, ale přízrak. Když jsem ho pochválil za znalost klasické vodácké literatury, odvětil, že to vyčetl z mých táborových kronik. Pocítil jsem něco jako záchvěv pýchy.
Postupně jsme odnosili sbalené tašky atd. do autobusu, složili plachty, odnesli i přenosnou kuchyni, pak jsme sundali rafty naskládané na sebe, zaplnili barely, rozebrali si pádla a vesty. Dopumpovali jsme změklé části raftů. Pak jsme se podívali na hodinky a ještě chvíli čekali, protože nikdo nechtěl být přízrakem.
Lodě jsme spouštěli na vodu pět minut po desáté, jako správní vodáci. Posádky zůstaly stejné, takže přibližně stejný byl i poměr způsobů užívání si Vltavy, popsaný v minulé zprávě.
Ovšem všichni si užívali jezů. První byl hned po 400 metrech za zatáčkou – to byl ten u kryté dřevěné lávky. Tam je ta dřevěná skluzavka, nic zajímavého a nebyl ani důvod moc ječet.
To už jsme jeli Krumlovem a za mostem byl další jez – obávaná Lira. Obávaná hlavně kanoisty, nás rafťáky nemůže ohrozit. Se zájmem jsme sledovali partu na pěti kanoích, jedoucí před námi. Vypadalo to, že jez zvítězil na plné čáře 4:1. pořád je tam ta vlna, která si kanoi přidrží, lehce stočí doprava a předá ji hlavnímu proudu, který jen tak lehce šťouchne do přídě a vodáci se už koupají.
Naše rafty jez jen pěkně pohoupal a pocákal háčky.
Další jez byl Mrázkův mlýn, kde je dlouhá pomalá šlajsna a dole to jen trochu pohoupe. Ale zaječeli jsme si.
Kousek za jezem jsme zakotvili a vytáhli rafty na břeh, protože byl slíbený rozchod na celou hodinu. Děti bleskurychle vybalily slušné oblečení, převlékly se a po skupinkách zmizely ve víru turistického průmyslu mezi Japonci, Korejci, Francouzi a Australany.
Já jsem chvilku hlídal rafty, pak mne vystřídala Dáša, tak jsme šel na ovocnou zmrzlinu. Potom jsem se procházel městem a čistě náhodou potkal paní Malinovskou, maminku Míši a Kuby, která přijela, protože se jí stýskalo po dětech. Společně jsme je hledali po městě, ptal jsem se každé skupinky našich dětí, kterou jsme potkali, až nás jedna poslala – no kam jinam – do Army shopu.
A tam byl celý výkvět starších a mladších žáků a přípravky – od Matěje a Kuby Outlého přes Jirku Dohnala až po Vojtu Kaštovského. Samozřejmě včetně Míši a Kuby. Kluci byli rádi, že maminku vidí, ostatní ale obdivovali další nezbytnou věc, kterou si koupil Jirka Dohnal (k té plynové masce, kterou si koupil za dramatických okolností vloni). Ano, byl to hejkal. To je v žargonu vojenských průzkumníků a starších žáků maskovací oděv, v němž maskovaný jedinec vypadá jako kupka trávy.
Jakub Tomsa koupil pro bráchu klíčenku-svítilnu ve tvaru obranného granátu.
Když jsem viděl ty krásné a užitečné věci, které tu mají, neodolal jsem a šel se také podívat. Našel jsem tam maskáčovou čepici vzor ČSLA 1971 i s odznakem. Přesně takovou jsem potřeboval.
Takže jsme všichni odcházeli spokojeni. Už se blížila 12. hodina, čas návratu k raftům stanovený Dášou, tak jsme šel za kluky a hlídal, aby už nikam neodbočovali.
Takže ve 12:00 byli všichni naši táborníci na místě u raftů. Dáša touto cestou vyjadřuje pochvalu všem dětem za dochvilnost, zvláště známým firmám, nebudu jmenovat.
Ještě jsme krátce posvačili chleby s česnekovou pomazánkou a potom jsme vyrazili na závěrečnou část letošní Vltavy.
Poslední krumlovský jez byl U Jelení lávky, nyní zvaný též Kartáčový podle těch plastových kartáčů ve šlajsně, které loď zpomalí tak, že z adrenalinového sjíždění je zážitek vzrušující asi jako pozorování, jak schne barva. A naše ječení bylo spíše vzdání cti slavnému jezu, který má na kontě desetitisíce cvaklých lodí.
Postupně jsme projeli všemi těmi zákrutami řeky, vymotali se z Krumlova a pluli dál. Bylo teplo, sluníčko nahoře svítilo, Vltava pěkně tekla. Zkrátka naprostá pohoda.
Občas jsme se opakovaně potkávali s jinými partami vodáků. Jedna z nich byla tvořena dvěma krásnými holkami na kanoi a jedním klukem na kajaku. Náš raft obsazený výhradně staršími žáky (a Leou jako porcelánem) zavětřil a začal silně makat, zřejmě ve snaze dohnat tu kanoi a seznámit se. Ale kam se hrabe raft na kanoi. Ani při tom hormonálně motivovaném úsilí se jim nepodařilo kanoi dostihnout – a možná to bylo dobře. Ty holky zjevně nebyla jejich liga.
Přestávku na svačinu jsme měli v osvěžovně U Milana, pojedli jsme chléb s paštikou a mrkvičku, někdo si objednal grilovaný hermelín nebo maso, a pak jsme jeli dále. To už jsme se blížili ke Zlaté Koruně, cíli letošní Vltavy.
Projeli jsme pod rájovským mostem a nasměrovali raft do letošní poslední šlajsny jezu u Zlaté Koruny. Pěkně nás to pohoupalo a pocákalo, i to ječení bylo kvalitní.
Hned pod jezem jsem zahlédl pana Piráta, pískal na mne a ukazoval, ať přistaneme. Prý se s Dášou dohodl na vrácení raftů tady, kde má přímo na břehu sklad. My jsme předpokládali konec až v kempu po nějakých 300 metrech, ale asi vznikl informační šum, to se stává. Jen to přistávání v silném proudu bylo složitější.
Brzy po nás přijely i ostatní posádky, vylodily se, vytáhli jsme rafty na břeh a odnosili je panu Pirátovi do skladu.
No a pak jsme došli k autobusu, nasedli a ….. probudil jsme se až na odbočce na Desky před táborem. Radek zaparkoval zase u cesty k táboru Uragán (tam jsme byli v roce 2010), vynesli jsme všechny svoje tašky, batohy atd. a došli do tábora. Tím tedy skončila letošní atletická Vltava.
Tábor byl uklizený, dříví naštípané, bylo vidět, že Lenka nezahálela. Také připravila vše k uvaření večeře, takže za necelou hodinu po příjezdu se už děti cpaly čočkou s vařenými vejci a chlebem.
Ještě před večeří se děti stihly vybalit, převléknout, vykoupat se v Černé a kupodivu nikdo nehrál ringo ani vybíjenou gymnastickým míčem.
Po večeři ale program pokračoval. Nejdříve jsem vědeckým týmům oznámil další stopu v pátrání po původu Rychlých Šípů.
V rozhovoru s Jarkou Metelkou byla zmíněna osada Polžov a v textu skrytém v obrázkových příbězích se mluvilo o kapličce. Zkusil jsem hledat na internetu a skutečně jsem našel na mapě zaniklou osadu Polžov nedaleko od nás, z níž se zachovala jen kaplička. Ještě před odjezdem na Vltavu jsem tam zajel, našel onu kapličku; u ní byla vykopána čtvercová jáma a nic víc. Někdo nás předběhl v pátráni po kronice Rychlých Šípů.
Ale přesto jsme měli štěstí – onen neznámý vytrousil jeden list z kroniky a ten jsem našel nedaleko kapličky. Bylo tam zmíněno městečko, odkud údajně pocházel Mirek Dušín. Takže stopa ještě není definitivně ztracena. Nyní vědecké týmy studují tuto indicii a uvidíme, s čím přijdou.
Pak se vědecké týmy změnily zpět na táborová družstva a vylosovaly si slova do divadelních představení. Potom si losovaly – pozor, změna – nikoli témata her, ale pohádky Jana Wericha z knížky Fimfárum, které mají zdramatizovat. Budeme se na to ve čtvrtek těšit.
Pak už se stmívalo, Vašek zapálil oheň, vyplatil jsem plichtíky, které jsem dlužil od soboty.
K poslechu a zpěvu nám krásně hráli Ivan, Vašek a Danny. Bylo to pěkné, ale už před desátou odešla většina dětí spát. Není divu, poslední dni toho na ně bylo dost. Tak jim popřejme dobrou noc.