Zprávy z tábora – desátý den, úterý 21. srpna 2018

Po vlnách stříbropěnné

Noc byla bohatá rosou, ale naštěstí nebyla zima. I tak se první špitání a chichotání ozývalo už před sedmou, zatím se však ze spacáků vysoukalo jen několik dětí. Pak ale někdo ohlásil, že ke snídani je Nutella, a vypukl hromadný útok na jídelnu kempu. Je s podivem, že na mne, sladce spícího, nikdo nešlápl, jen někdo lehce zavadil nohou.

Ke snídani byly ještě buchty a koláč od maminek, ale Nutella vyhrávala na celé čáře.

Za chvíli konečně vylezlo sluníčko nad les a začalo trochu hřát, takže bylo možné začít sušit oblečení a spacáky mokré od rosy a také se konečně převléknout do kraťasů nebo rovnou do plavek. Potom jsme už začínali pomalu balit spací bagáž a nosit ji do autobusu, ale moc jsme nespěchali, abychom se náhodou nedostali na vodu před desátou. Protože, jak jistě víte, vodák na vodě před desátou není vodák, ale přízrak.

Myslím, že se nám povedlo nebýt přízraky. Vyrazili jsme pozvolna, protože nás čekalo jen 18 km a měli jsme na to celý den. A že to bylo pěkných 18 km. Takto to viděl Tomáš Havelka (za chybu na dvouplichtíkovce):

Další den je tady. Již zaslýchám zpěv ranního ptactva sedícího na stromech obléhajících kemp Vltavan. Však i kemp se pomalu probouzí. Ale ten hřejivý spacák mě svírá svými pouty a nechce mě pustit ven (jistě se mnou souhlasíte, nebo snad ne?).

Várnice s čajem a spousta buchet od šikovných dětí a rodičů, co víc si přát.

Ale teď už k tomu hlavnímu programu dne. Vše je připraveno a je ten pravý čas na splutí Vlatvy. Nejprve projíždíme či ve své podstatě objíždíme centrum Českého Krumlova. Zatím míjíme ty méně turisticky atraktivní části města, jako rodný domek Egona Schieleho, nebo park pod ním. Až s prvním jezem teprve přichází centrum. Podjíždíme most, který spojuje centrum s protilehlým břehem. „Cvak, cvak“. Co to je, že by zvuk foťáků pořizujících snímky našeho raftu?

Následuje přestávka. Předražené jídlo, potraviny, suvenýry, i ulice plné turistů (to dneska nebylo tak hrozné), takhle si já osobně představuji centrum Českého Krumlova. Proto se mi líbí projekt, který má za cíl do centra zpět zavést „normální“ život.

Na našem raftu se děly vskutku zajímavé věci. Například Jirka Brunclík při měření pádla prohlásil: „Já ho mám o 10 cm menší, myslím to pádlo.“

Často se z raftů i padalo, ale k tomu až za chvíli.

V pozici háčka (tedy vepředu) neustále slýcháváte: „Pádluj rychleji!“ a když vám to leze na nervy, chcete si vyzkoušet zadáka. A když jsem teda pozici změnil, říkám si, proč jsem to neudělal dříve.

Z lodě nepadaly jenom brýle (celkem asi čtyři), ale i spolujezdci. Třeba takový Marek, který poté nebyl zrovna nadšený.

A jestli si myslíte, že pokud nespadnete do vody, pojedete na sucho, tak se mýlíte, budete totiž zcákáni z jiného raftu.

Blíží se poslední jez. Zatímco my se pevně držíme látkových madel, řidič autobusu si nás vesele fotí.

Rafty odevzdány, věci vydány z barelů, autobus připraven, je čas vyrazit.

A zrovna teď,když píšu tyto řádky, se přesunuji k ohništi. Tím končí i můj deník.

Tak takhle přesně to bylo.

Od kempu to k prvnímu krumlovskému jezu byl kousek, pak jsme v rychlém sledu sjeli ještě Liru a jez u Zámeckého mostu. Za ním jsme se vylodili a dali hodinovou pauzu.

Lodě mám hlídala Lenka Baronová a my jsme se mohli vrhnout do víru toho turistického šílenství. Někteří se kochali historickou krásou města, jiní procházeli obchody se suvenýry, mě lapilo do svých tenat blízké knihkupectví.

Ale za hodinu jsme byli všichni u lodí. Všichni … až na jednoho. Chyběl Jirka Dohnal.

Z poněkud nesouvislých výpovědí ostatních kluků vyplynulo, že si Jirka zapomněl peněženku v hračkářství a domnívaje se, že ji má Vojta Kaštovský, hledal ho po celém městě.

Peněženka se však našla v tom hračkářství a když se konečně ubrečený Jirka objevil u lodí, kluci mu oznámili, že si má pro ni dojít do toho obchodu. Ten byl celkem blízko, ale Jirka se zase dlouho nevracel. Slunce pěkně připalovalo, my jsme čekali a čekali a Dáša se už také hezky rozehřívala.

Jirka přiběhl, tentokrát notně udýchaný za drahnou chvíli. Ukázalo se, že si vyzvedl ztracenou peněženku a utíkal na druhý konec města do Armyshopu, kde si nutně musel koupit plynovou masku. Pak zase běžel zpátky k lodím. Ale obávám se, že ani takový atletický výkon neobměkčil Dášu, která si ho pěkně podala, sprdla ho na tři doby, vytmavila mu to a navíc mu vynadala. Jirka vypadal trochu zkroušeně, ale myslím, že mu to za to stálo.

Pak už jsme mohli konečně spustit lodě do vody a pokračovat dále.

Jeli jsme tvrdě na pohodu. Opatrné pohyby pádlem, soulodění, driftování, vyhřívání se na slunci, občas nějaké ty vodní bitvy nebo koupání, děti ve vodě častěji než na lodi, asi to také znáte. Občas nějaké ty peřeje, kameny nebo bufety na břehu nás nemohly rozházet, dnes jsme si to užívali.

Udělali jsme už jedinou zastávku v kempu Marina na mazání chleba a rohlíků a další koupání a pak jsme se podobně pohodovým způsobem dopravili k poslednímu jezu u Zlaté Koruny a za ním do kempu.

Tam už čekal pan Pirát na rafty a Radek s autobusem na nás. Postupně dojely všechny posádky, vytahali jsme rafty na břeh, vyložili sudy, převlékli se,  občerstvili se a nakonec jsme s bagáží nastoupili do Radkova autobusu.

Dveře se zavřely a tím pro nás definitivně skončila Vltava 2018.

Zpátky jsme jeli asi tři čtvrti hodiny a většina cestujících klimbala, snad kromě řidiče a Dáši a Lenky, které seděly na schodech.

V táboře nás čekala obědo-večeře, masové kuličky s těstovinami. Radši jsem už nečekal,  kdo mi co nesnědeného nechá a raději jsem si šel nechat rovnou naložit do talíře.

Po večeři odjela Lenka s Leou, Miluška Livečková (maminka Jindry), odjely Kristýna a Adéla, na kole odfrčel Vojta Kubelka a s Radkem a jeho autobusem odjela i Žížala.

Blížil se večer, a tak jsme zapálili oheň a rozdal jsem plichtíky za vodu. Přestože se nejelo na kolech, ukecali mě na 5,- pl. Fakticky se bojím té inflace.

Navíc se pak hrálo na tichou poštu (hrál jsem to poprvé od školky), ale bylo to docela zajímavé,  z ananasu vyšlo třináct a z „oheň hřeje“ vyšlo „oheň zvrací“.

Ale pak Lenka Baronová vymyslela tichou poštu o peníze a po dvou kolech prohrávala banka 20 x 4,- pl. Tak jsme je radši poslali spát.

Teď už celý tábor klidně oddechuje a přemýšlím, o čem se jim asi zdá – o třinácti ananasech?

Ale Jirkovi Dohnalovi se určitě zdá o plynové masce.