Den her
Dnes byla moc pěkná rozcvička. Pod vedením Lenky jsme vyběhli na tu velkou louku přes cestu a tam jsem vydal rozkaz: „Tak, boty dolů!“
Chvíle nechápavého ticha ….
……
…..
asi tak.
Nakonec děti pochopily, že to myslím vážně, a začaly se zouvat a soukat z ponožek. Kupodivu nikdo moc neprotestoval, jen sem tam někdo vypískl, když šlápl na strniště. Pak jsme za Lenkou běželi bosky ranní loukou, vyhýbali se bodlákům a užívali si toho pocitu studené rosy na nohou, aspoň někteří. Běželi jsme nahoru až k posedu a tam jsme měli speciální Lenčinu rozcvičku s protahováním a lehkým posilováním a nakonec s běžeckou abecedou do kopce. Pak jsme sbíhali zpátky k botám a někteří běželi bosky až do tábora. Tak to byla taková rozcvička v přímém dotyku s přírodou.
Po snídani jsme zahájili, přesně podle programu, den táborových her. Po dlouhé době jsme letos neměli známou hru Zapichování kolíku do středu, ani její variantu Odhadování středu dlouhé úsečky. Zkusili jsme úplně nové hry, jako první to byla Červení a bílí. Nejdříve jsem sháněl prkénko s jednou stranou bílou a druhou červenou, ale kupodivu tu na tábořišti žádné neměli. Chvíli jsem uvažoval nad červeným plastovým „prkénkem“ na krájení zeleniny, které mi nabízeli v kuchyni, ale nakonec stačil červený létající talíř s bílým nápisem Algida.
Hra spočívala v tom, že družstva, Červení a Bílí, stála proti sobě v řadě a mezi ně jsem hodil ten létající talíř. Když padl červenou stranou nahoru, Červení honili Bílé, když se ukázala Algida, Bílí honili Červené. Počítaly se body za ulovené protihráče.
Pak jsme chtěli hrát oblíbenou hru Zapichování kolíku na čas, ale neměli jsme žádné příhodné kolíky. Museli jsme tedy hrát podobnou hru, Pokládání plastových kloboučků na čas. (Ano, vím o tom, musím už konečně zapracovat na hezčích názvech našich her.)
Tato hra spočívala tedy v pokládání plastových kloboučků na čas (jak název napovídá). Oznámil jsem měřený čas, například pět vteřin, a první z družstva vyběhl s kloboučkem a snažil se ho položit co nejdále a vrátit se ke družstvu do časového limitu. Když to stihl, celé družstvo mohlo postoupit ke kloboučku, když to nestihl, družstvo zůstalo na místě.
Takhle napsané to vypadá jako celkem nezajímavá hra, ale její dramatičnost spočívá v tom risku, kdy se závodník snaží položit klobouček dále než ostatní a přitom se ještě vrátit ke družstvu podle svého odhadu pěti vteřin. Většinou při sprintu zřejmě čas utíkal rychleji (nejspíš v důsledku speciální teorie relativity), protože závodníci dobíhali k družstvu o dvě až tři vteřiny dříve. Risk se proto vyplácel, dnes hlavně vítěznému družstvu Báry.
Pak jsme ještě zkusili variantu této hry, kdy družstvo zůstávalo na místě a jednotliví závodníci postupně poponášeli klobouček o kousek dál a snažili se pak vrátit ke družstvu do časového limitu. Ten se samozřejmě v každém běhu o tři vteřiny prodlužoval. Tady své kloboučky v posledním běhu umístili v přesně stejné vzdálenosti Honza a Bára, takže si dělili 1. a 2. místo.
Po svačině jsme vytáhli gumové lano, přivázali ho ke stožáru a zahájili tradiční soutěž Natahování gumového lana co nejdále. (Tady už jsme zapracovali a máme kratší název, říkáme tomu Vejtaha).
To je vyloženě silová disciplína našich táborů, kdy se závodník snaží natáhnout gumové lano a zapíchnout hřebík co nejdál. Viděli jsme řadu pěkných výkonů, zvláště některé malé dětičky příjemně překvapily. Například Jindra Livečka zapíchl hřebík do vzdálenosti 9,67 m a Boris Brcko dokonce do vzdálenosti 10,20, což byly vzdálenosti spíše mladšího žactva. Starší žactvo se dostávalo pár centimetrů za 11metrovou hranici.
Tato disciplína je divácky vděčná, hlavně díky těm výrazům ve tváři natahujícího se závodníka nebo když závodník uklouzne a je pak vláčen po zádech lanem směrem ke stožáru.
Po obědě jsme také zahájili osvědčenou Poznávačku, to je ta hra, kdy jsou po každé straně natažené deky držené vedoucími dva protihráči. Když deku na raz-dva-tři spustíme, vyhrává ten, který řekne dříve jméno toho druhého. Přestože tu děti jsou spolu už tři dny, stále mnoho jmen začínalo na „Ěééé“. Ale nejvíce mátl protihráče Jirka, kterého všichni bez výjimky označili jako Vojtu. On se tedy opravdu jmenuje Vojta, leč jen příjmením. V těchto poznávacích soubojích s přehledem zvítězilo Honzovo družstvo.
Odpoledně jsme také průběžně hráli ringo, jako obvykle ve dvou kategoriích. Bylo zajímavé pozorovat, jak se od včerejška mnozí rozehráli a bravurně chytali i házeli, hlavně ti menší. Takže i v kategorii malých dětiček jsme viděli pohledné zápasy plné obětavých zásahů a výskoků při chytání. V kategorii starších ta bravura dosáhla takového stavu, že probíhaly dlouhé výměny ringa bez chyby a zápasy pak trvaly dost dlouho. Navíc takoví borci jako Marek, Teo a Jirka Brunclík ani nepotřebovali spoluhráče, protože stačili oběhat celé hřiště sami.
Během her byl také přivezen Jirka Dohnal, který se konečně uzdravil a dobral antibiotika a mohl tedy se konečně zapojit do svaté trojice rozumbradů Kuba-Matěj-Jirka.
Také jsme oslavili narozeniny (třinácté) Martina Barona, a to hoblem a taškou plnou sladkostí od Dáši. Martin hned potom uspořádal ve stanu narozeninovou párty (o níž nic nevím a nechci vědět).
Ringo jsme ještě před setměním dohráli (v kategorii mladších se o první místo dělila družstva Edity a Báry, ve starších přesvědčivě vyhrálo družstvo Honzy) a ještě jsme stihli hru Rétorika. Ta se hrála před kuchyní, protože Dáša a Kačka tvořily odbornou porotu. Hra spočívala v tom, že dva rétorové z různých družstev dostali téma a měli na něj okamžitě začít mluvit a hovořit co nejdéle. Souboj skončil, když jeden z nich zmlknul nebo se začal opakovat. Témata byla taková jako „tráva“, „mléko“, „Karkulka“, „fajfka“ a podobně.
Slyšeli jsme pěkné projevy Báry a Andrey, tam se to dalo čekat, pěkně pohovořili také Honza, Teo, Danny, ale naprostou špičku mluvení spatra předvedl Matěj Nejedlý, který nejdříve deklasoval Vojtu Kaštovského a v dalších soubojích mimo soutěž odrovnal Honzu (na téma truhlářství: … truhlářství je široce rozšířeno, hlavně v Lišově…“) a Dannyho.
A to byla poslední dnešní hra, následovala večeře, hygiena, oblékání do teplého oblečení a konečně táborák. A tam dnešní nejdůležitější program, výplaty plichtíků. Jelikož jsem každou soutěž hodnotil zvlášť podle pořadí družstev (4-3-2-1 pl.) a ještě jsem započítal včerejší orienťáky, musela banka vyplatit opravdu velké sumy. Například Honzovo družstvo dostalo 23 pl. na člena. To už je opravdu hodně a trochu se bojím, aby se nerozjela inflační spirála. Třeba Matěj se holedbal, že má už 58 plichtíků.
Pořád u ohně nebyla kytara, protože Martin Baron si ještě nezopakoval písničky, takže se děti brzy začaly trousit do stanů. Teď už tábor tiše oddychuje a snad i Jirka a Matěj ve stanu zmlkli. Ale raději se půjdu ještě podívat.
Tak zase zítra…