Zprávy z tábora – čtrnáctý den, sobota 25. srpna 2018

Den, kdy pokladové velicí se otevírají

Tak se ukázalo, že včera byla opravdu poslední rozcvička. Dnes ráno jsem totiž vyrážel na tvorbu honby za pokladem, Lenka Baronová už včera odjela, a tudíž nezbyl nikdo, kdo by vedl ranní vyběhnutí. Děti se musely cítit skutečně ošizené.

Letos ale ta tvorba pokladu byla jiná než jiné roky, podstatně snadnější. Všechny šifry mi už včera připravila Maruška (díky, Máňo!), takže je stačilo jen roznést po krajině a zakreslit jejich umístění do mapy. Celé to trvalo hodinu a čtyřicet minut, oproti čtyřem či více hodinám v minulých letech. Ale šifry byly kvalitní. Jejich řešení neudávalo souřadnice následující kontroly, jako na dřívějších táborech, ale pouze dvojice písmeno-číslo. Můžu vám předem prozradit, že bylo třeba seřadit písmena podle těch čísel a sestavit tak výslednou zprávu.

Ale to dnes po svačině táborníci nevěděli. Jen dostali mapy, obkreslili si do nich mých sedm kontrol, ofotili si morseovku a vyrazili na trať. Když jsme se ujistili, že skutečně odešli a nikdo se nebude vracet pro pití nebo zapomenutou mapu, dali jsme se do balení pokladů. Měli jsme spoustu pastelek, propisek, gum a dalšího školně-kancelářského vybavení od rodičů Marka (díky), Dáša nakoupila ceněné brambůrky, dvě lahve Coca-coly, čokolády a další nezdravé látky a já jsem přihodil pár maket mobilů. Sestavili jsme čtyři poklady v černých pytlích na odpadky, první o něco obsáhlejší, ostatní prakticky totožné. Děti byly už tři čtvrti hodiny na trase, bylo třeba rychle přistoupit ke schování pokladů. Nejhorší věc, co se může tvůrci honby za pokladem stát, je podle mého totiž přistižení dětmi „in-flagranti“, totiž s pokladem v ruce nad vykopanou jámou.

Nechci se chlubit (vlastně jo, chci se pochlubit), letos se nám s Leou ty úkryty pokladů opravdu povedly. Ale o tom později.

Asi po dvou hodinách přišla dvě družstva – spojili se Honza a Bára. Našli všechny kontroly, posbírali šifry a jali se je společně v jídelně luštit. Ještě jsem jim dal tři táborové šifry, které celkem rychle vyřešili, včetně malinkých číslíček pod písmeny na oddílové vlajce. Teo nezaváhal a zeptal se, nemám-li čistě náhodou dalekohled. Naštěstí většinou jeden až dva s sebou nosívám, takže Teo měl další část řešení 1Ř, 12Č a 24J. Ani šifra Značková jim nedělala problémy, hned poznali SPZ aut vedoucích na tábořišti a upozornili mne, že Lenčino auto tu není; rychle jsem to opravil.

Na trati ještě byla dvě družstva, ale asi moc nebloudila. Edita volala jen jednou, že nemůžou najít lokální vrchol na louce za Mlýnským vrchem, ale pak celkem brzo přišla obě družstva do tábora. Tomáš se také spojil s Editou a společně luštili šifry u jiného stolu v jídelně. Zatímco aliance Honza-Bára rychle pochopila, že je třeba vyluštěná písmenka seřadit podle čísel, Tomáš-Edita zpočátku vůbec nechápali, co ta čísla znamenají, i přes přítomnost géniů Matěje a Kuby O.

Dvoudružstvo H-B vyluštili všechny šifry bez nápovědy a přinesli mi vyluštěnou zprávu „ŘEKNĚTE LÁĎOVI HESLO KOČKA JE V DÍŘE“. Ukázal jsem jim seznam pokladů:

P1: Stavba určená k překonání potoků, řek, prohlubní, údolí apod.

P2: Zařízení sloužící k úplné očistě

P3: Konstrukční prvky obydlí původních obyvatel Ameriky

P4: Přístřešek kamarádky s tetováním

Lovci pokladů okamžitě usoudili, že P1 je buď lávka přes potok u silnice nebo visutý mostek přes Černou, a že P2 budou umývárky, a rozběhli se to prozkoumat.

Někdy v té době po táboře běžel Marek s pokladovým pytlem v ruce a jásal: „Už ho máme!“ Podle všeho pochopil Značkovou šifru, která uváděla pouze mírně modifikované SPZ našich aut, jako pokyn k prošmejdění okolí v okruhu 100 m. A bohužel v tom okruhu se nacházely uložené konstrukční prvky tee-pee, kam jsem ukryl třetí poklad. Přinutil jsem Marka ho tam vrátit a vyluštit všechny šifry.

Pak jsem šel pozorovat skupinu H-B, jak nic nenašli, ale zjistili, že celých čtrnáct dní běhali k přehradě po dřevěné lávce přes bývalý náhon, ale pod ní taky nic nebylo. A pak taky usoudili, že zařízení k úplné očistě by mohly být sprchy, ale v nich se rovněž nic nenašlo. Teo dokonce vyšplhal na věžičku nad sprchami a nahlížel do zásobní nádrže na vody – a nic. Já jsem je z dálky pozoroval a usmíval se pod fousy. Pod lávku nahlíželo hodně dětí, ale byl to až Matěj Dušek, který trochu dloubl do hlíny pod lávkou, a on tam by poklad! To bylo radosti!

Zbýval ještě poklad v tom zařízení k očistě. Děti prozkoumaly stěny, podlahu, stěnu mezi dvěma kabinkami několikrát, bloumaly v kopřivách kolem sprch, a pořád nic.

Byl jsem mezitím odvolán ke konzultacím se skupinou T-E, kteří pořád nechápali, co s těmi vyluštěnými čísly, tak jsem musel lehce napovědět. Pak už začali dosazovat vyluštěná písmenka do číselné řady a zpráva se pomalu vynořovala z temnot.

Využil jsem zaneprázdněnosti obou luštících skupin a přenesl jsem Markem odhalený poklad do dřevníku vedle kuchyně. Pak se ozval nadšený řev, označující nalezení pokladu P2 ve sprchách. Byl vysoko zavěšen mezi dvěma celtami, které oddělovaly dvě sprchové kabinky, tak šikovně, že ho několik dětí, které tam šťouraly, nenašly, dokud se tam nepodíval vysoký Honza Stejskal. To jsem si mnul ruce, jak pěkně jsem to schoval.

Koalice H-B vynesla oba pytle na náves mezi stany, vysypala obsah na jednu hromadu a dala se do dělení kořisti. Nadšení vyvolaly tři litry Coca-coly a všichni se rozběhli pro hrníčky, aby si mohli náležitě připít na dvojité vítězství.

Mezitím už druhá skupina luštitelů dokončovala řešení tajenky, jen měli problémy s tou vlajkou, protože se zvedl vítr a Žolík a Tomáš museli s dalekohledem běhat kolem stožáru podle toho, kam se vlajka natáčela. Menší problémy byly také s Lesní šifrou, v níž nakreslené stromy měly ve větvích utajená písmena. Ale nakonec i tato skupina vyslovila heslo KOČKA JE V DÍŘE a Marek se okamžitě rozběhl do úkrytu pod složenými tyčemi k tee-pee. To byl dlouhý nos, když tam nic nebylo.

Ukázal jsem jim upravený popis P3: Pohádkové vězení. Hned se rozběhli do dřevníku, nad jehož vchodem byl vyveden nápis Azkaban. Poklad P4 pak pochopila Edita, takto sestra potetované kamarádky. Jednotka rychlého nasazení okamžitě vlítla do Leina stanu a zajistila poslední letošní poklad.

Stejně jako první úspěšní hledači si vysypali obsah pytlů na zem, sedli si do kruhu a dali se do dělení. Členové těch dvou úspěšnějších týmů se postavili kolem a hlasitě komentovali, co všechno oni měli navíc ve svých pokladech, až jsem je musel okřiknout a odsunout o bezpečnou vzdálenost dozadu.

Naštěstí byl už oběd a k obědu – to byste neuvěřili – řízky. Normální osmažené řízky s bramborovou kaší od maminky. To bylo vyvrcholení díla kuchařského dua Kačka – Píba. Ani není třeba zdůrazňovat, jak to bylo výborné.

Během oběda přijela také vzácná návštěva, Anička, která s námi byla jako první miminko na Myšárně 2012. Teď už je to slečna, která půjde v září do školy. Chvilku se tu upejpala a poslouchala řeči dospělých, ale pak se jí ujala Lucka Blažková a obě holčičky zmizely někde ve víru kolotajícího táborového života.

Po obědě odjeli oba Píbové, protože Velký Píba jde dnes na noční.

Pak vypuklo mírné bezvládí, místy dokonce anarchie, protože program nepočítal s tak rychlým návratem z honby za pokladem a nalezením pokladů. Většinou se poklady nacházejí se setměním, někdy po setmění teprve svážíme děti z okolí.

Naštěstí přišla ještě poslední zpráva od profesora Akunina z Harvardské univerzity, která sdělovala souřadnice další chronodíry, která se otevřela nedaleko našeho centra. Podle parametrů spojovala díra náš čas s prvohorami a nebylo vyloučeno, že vyvrhla vzorky tehdejšího primitivního života. Lokalita byla nedaleko a bylo možné se tam dostat bez pomoci dopravních prostředků. Proto se s celým vědeckým sympoziem vydala prozkoumat lokalitu i Dáda a odmítla se nechat nést, chtěla dojít pěšky. Jen podotýkám, že jí je asi 20 měsíců a vzdálenost byla asi 400 m. Šla s námi i Anička, která se rychle zapojila do vědecké práce týmů.

Na místě samém už chronodíra nebyla pozorována, ale měli jsme veliké štěstí – na louce leželo množství trilobitů zřejmě čerstvě vyvržených z pravěkého moře a poněkud ztuhlých po té cestě časem. Každý vědec si mohl pro vlastní výzkum najít svého trilobita, i Anička a Dáda.

Touto mimořádně úspěšnou výpravou tedy skončilo sympozium Časoprostorové anomálie. Vedoucí projektu děkuje všem za vynikající práci a významné vědecké objevy a těší se na další setkání.

Pak už bylo odpoledne, počasí bylo pošmourné a některé děti lítaly po táboře a dělaly alotria. Ale správný vedoucí ví, že větší nebezpečí hrozí od dětí, které nevidíme. Vydal jsem se prozkoumat, kde je většina táborníků a našel jsem je v jednom stanu. V přítmí za spuštěnou plachtou v dusné vydýchané atmosféře jich tam na postelích sedělo namačkáno na sebe snad deset. Prepubertální mládež, chlapci těsně vedle dívek, s nimi mladší děti toužící se něco dozvědět. Prostě noční můra každého vedoucího. Na dotaz nevinně odpověděli, že soutěží ve znalosti anglických slovíček a frází podle knížky anglické konverzace, kterou si Teo včera koupil na burze. Tak takové máme na táboře děti.

Pak bylo třeba uklidit tábor a současně zajistit program na večer. Provedl jsem to klasickým způsobem – úplatkem. Nabídl jsem jim za kompletní úklid tábořiště od papírků večerní promítání filmu – a ještě si mohli vybrat. Myslím, že málo tábořišť bylo uklizeno tak rychle a precizně.

Naštěstí jsem si už dříve přivezl další notebook se správným konektorem k projektoru, spustil centrálu, zapojil notebook, reproduktory a projektor a dal jsem hlasovat mezi filmy Tintinova dobrodružství, Ovečka Shawn ve městě a Čtyřlístek ve službách krále. Zde malí drtivě přehlasovali velké a vyhrál to náš oblíbený Čtyřlístek.

Tomáš a Honza v jídelně připevnili na zeď balicí papír, ostatní rychle připravili hlediště a mohli jsme spustit historicky první táborové kino (Cesta do pravěku se nepočítá, to byla součást vědecké práce).

Příběh nás tak zaujal, že jsme si ani nevšimli, že se venku setmělo a spustil se déšť, dokud si nepřijeli rodiče pro sestry Blažkovy (to jsou Lucka a Verča) a bratry Duškovy (Matěj, Ondra a Kubík). Rozloučili jsme se s nimi, poobjímali se a pak jsme se vrátili k rozkoukanému filmu.

Promítání bylo pěkné zakončení táborového programu, jen trochu pokažené tím, že v centrále došel benzín, projektor zhasl a bylo nutné se dodívat na fim na malém monitoru notebooku se špatným zvukem. Ale dočkali jsme se vítězství dobra a potrestání zla a mohli jsme jít na poslední večeři v táboře. Protože dost pršelo a bylo chladno, kuchařky pozvaly všechny děti do teplé kuchyně a pak jim předávaly v ešusech ohřáté párky s hořčicí nebo kečupem, dle objednávky.

Venku pořád pěkně lilo, a tak děti po večeři zapadly do stanů a už jsme o nich nevěděli. Asi pokračovaly v tom zkoušení anglických slovíček.

My, zbylí dospělí, jsme ještě chvíli poseděli a pohovořili, a nakonec se odebrali odespat si poslední noc na táboře Ličov 2018.

Dobrou poslední noc, přátelé!