Jak jsme nejeli na cyklovýlet. Dřevo, trička a další nástrahy singularity. Prachy a strach.
Teplá sobotní rána pokračují. Dnes bylo ještě k tomu zataženo, takže noc i ráno byly skutečně tropické. Ale počasí na nás něco chystalo. S naším bídným signálem na tábořišti jsme o počasí zjistili jen to, že podle českého modelu Aladin pršet bude možná, zatímco norský model Klára tvrdil, že pršet bude snad. Vzhledem k tomu, že jsme dnes plánovali půldenní cyklovýlet do Jindřichova Hradce, nechtěli jsme, aby nás nějaký slejvák chytil po cestě.
Ale nevěděli jsme to určitě, a tím vzniklo takové dilema ohledně rozcvičky: co je lepší, nejít na rozcvičku a riskovat, že se na cyklovýlet nepojede, nebo jít na rozcvičku a riskovat, že se pak pojede na výlet. Nakonec jsme to vyřešili kompromisem – šli jsme na kratší rozcvičku po hrázi jen k tomu památníku. Tam nás rozcvičil Honza Stejskal. A dobře jsme udělali.V půl deváté přišel déšť, ne moc prudký, ale trval skoro hodinu a rozhodně bychom ho nechtěli potkat po cestě. Nastal čas na náhradní program. Dáša rozdala bílá bavlněná trička, oznámila barvy (zelená, modrá, červená, bílá a černá) a vypuklo batikování triček.
Pak přestalo pršet a my muži (já, Zdeněk Klein a Zdeněk Peltan) jsme zajišťovali takové ty přízemnější věci, jako aby bylo čím topit v kuchyni. Vyházeli jsme z kár ty dva kubíky dřeva, které jsme včera přivezli, a začali je řezat na polena. Zdeněk Peltan je štípal na kousky pro kamna a kousky pro brutar v kuchyni. Tím jsme se bavili až do oběda.
Ostatní vedoucí mezitím zorganizovali pro děti klasické Popeláře, což je hra, kdy družstva musí co nejdříve sehnat a přinést věci ze seznamu. Letos to bylo obzvláště vypečené, děti musely přinést například vajgl, text s vesmírnou tématikou, minci cizí měny nebo fotku Landštejna. Jako bonus bylo uvedeno See good in all things, což byl nápis na kloboučku mé vnučky Niny. Zdá se ale, že jinak družstva sehnala všechno.
Pak ještě následovala rétorika, což je další tradiční hra našich táborů. Ze dvou družstev jsou určeni dva rétorové, kteří mají za úkol mluvit na dané téma déle, než soupeř. Pro mladší byla témata jako Slunce, ranní hygiena nebo Proč brečíme, pro starší jsme vymysleli Problematika časoprostoru, Láska nebo Meteleskublesku. Jednotlivé zápasy bohužel nemohu podrobněji popsat, protože jsme pořád řezali a štípali to dříví. Ale aspoň máme čím topit do konce tábora.
Po obědě se zase udělalo docela vedro a myslím, že jsem někde pronesl slovo „koupat“. Zaslechl to Štěpán Koutecký a pak za mnou pořád chodil a ptal se, kdy se půjdeme koupat a jestli si může zamluvit paddleboard. Člověk musí být opatrný na slovo, nejspíš by stačilo zmínit nějaKOU PATronu a hned by vedle vyskočil Štěpán, že se jdeme koupat.
Koupání v podstatě znamená zábavu s paddleboardy, lezení na ně, skákání z nich, jejich převracení, vzájemné shazování a podobně. Ale hlavně, že si to děti užívaly.
Jenže po návratu do tábora nás zase dostihla realita. Přiběhla rozrušená doktorka Brcková, celá rozcuchaná, a vysvětlila nám, že podle jejích posledních výzkumů není ta singularita přírodního původu, jak se původně domnívala. Někdo z budoucnosti ji na nás poslal. Takže celé to trápení s časovou smyčkou je čirá zlomyslnost.
Naštěstí objevila nedaleko tábora další časově anomálie, jejichž neutralizací se můžeme přiblížit likvidaci singularity. Šlo o posloupnost malých časových smyček, které je nutno rozbít pomocí kamenů s runami času (zde se nám hodily znalosti z úvodního filmu o princezně zakleté v čase, tam byly taky runy času).
V naší realitě to vypadalo jako pět stanovišť s provázky nataženými mezi stromy a mezi nimi bylo třeba prohodit kámen s runou času. Bylo nutné se nejen trefit, ale kámen musel padnout runou nahoru. Když se to na tři pokusy nepodařilo, družstvo se vrátilo v čase na předchozí stanoviště.
Většina družstev se v čase mnohokrát vracela, jen Jirkovo družstvo zvládlo skoro všechna stanoviště na první pokus.
Ale pak už byla večeře, po večeři táborák a na něm první burza. Dnes se vyvolávání ujali Ivan Holečka a Danny. Nutno říci, že si to užívali stejně jako děti. Těch krásných věci, které prodali a které uvidíte brzy doma. Děti se přebíjely v příhozech a některé položky se prodaly za fantastické částky, třeba čokoláda za 50 plichtiků.
Nálada byla výborná přesně do okamžiku, kdy se burza zavřela a přišla Bára, opět znepokojená. Vysvětlila, že zde nedaleko je zaniklá vesnice, kde se stalo něco strašného. Neví se co, ale občas se tam objevují jakési postavy. V tu chvíli k ohni přiběhl Vojta Kaštovský, vyděšený a se slovy „zase jsem je viděl“ se zhroutil na zem. Ano, to byl úvod ke stezce odvahy.
Odvedli jsme děti nahoru k hrázi (některé plačící) a pak je Bára po jednom (plačící po dvou) odváděla do tmavého lesa. Šly po svíčkách a podle ječení jsme usuzovali, že letos je to docela kvalitní stezka. Zítra snad napíšu podrobnosti o strašidlech, teď jen mohu sdělit, že z lesa přišly všechny děti a v mnohem lepší náladě, než do něj odcházely.
Teď už všichni spí spánkem spravedlivých a snad se jim zdá o burze a ne o strašidlech.
Tak dobrou noc
Láďo, časová singularita dělá zmatky i v nadpisech, osmý den byl teprve pátek :-)))
Jinak díky za skvělé vyprávění, pokaždé se ráno těším, co si zase přečtu.
Díky za zprávy. Takhle vím o Vojtíkovi a Aničce víc než za celý rok. Objednala jsem si u nich comixový dopis jako náplast na to, že jsme se celé prázdniny neviděli, protože v možnou dobu setkání jsem měla škaredý covid. Myslím si, že teď tedy nebudou mít čas, když mají takový pěkný program.
Láďo a ostatní: jste moji oblíbení autoři. Díky. babka Milena