Hry, orienťáky a diamanty
V noci přišla dlouho ohlašovaná bouře. Kolem půlnoci udeřila na tábor plnou silou. Nejdříve vítr serval boční stěny našeho stanu-jídelny, pak se přidal strašný liják a vichr bušil do stanů tak, že je vyděšeně děti musely držet, aby neodletěly. Všude kolem bily blesky, jeden udeřil hned vedle tábora do Vltavy, a nepřetržitě burácel hrom. Celé to trvalo asi dvě hodiny a nikdo celou noc nezamhouřil oka.
Aspoň takhle mi to ráno líčil Tom Knápek. Že prý to všechno na vlastní oči viděl. Mně se to moc nezdálo, protože jsem celou bouřku strávil v autě na cestě nad táborem, kde jsem na mobilu smolil včerejší příspěvek, a chvilku jsem slyšel hučet vítr, pak chvíli pršelo a v půl jedné už jen krápalo.
Pak mi Lenka Baronová potvrdila, že boční stěny jídelny sundala předem, stany držely spolehlivě a nateklo jen do stanu-tunelu, kde mají děti bagáž a kde spali Vítek se Zuzanou. Blýskalo se dost, ale zahřmělo jen dvakrát, a celé to trvalo asi deset minut. Ale Tom to pojal jako dobrodružství.
Ráno drobně pršelo a přestalo až těsně před budíčkem. Ani nebyla velká zima a nebyl tedy důvod k rušení rozcvičky nebo pravidla o kraťasech a tričku.
Těžké mraky se však honily dál a předpovědi počasí z různých serverů se shodovaly na vysoké pravděpodobnosti deště kolem poledne. Tak jsme raději odložili velké orientační dobrodružství, plánované programem tábora a přistoupili jsme k Dešťovým hrám.
Jako první přišli na tady oblíbení Popeláři. Dnes seznam požadovaných předmětů tvořila Andulka Kučerová, a tak děti kromě šišek chmele, Ivanova vlasů a tradiční lodi musely sehnat otisk nohy a jednu ukradenou holčičku, která půjde do druhé třídy a nepatří do daného družstva. Vždy mne pro této hře udivuje, jak rychle děti dokáží sehnat nejneuvěřitelnější věci. Těch deset věcí ze seznamu sehnalo vítězné družstvo Smrtijedi (Sára) za 4:17 minut.
Další hrou byla pantomima předmětů, kterou jsme už dlouho nevytáhli. Ta spočívá v tom, že každé družstvo vyšle jednoho zástupce, který se snaží pantomimicky předvést deset předmětů, které vidí v krabici. Taková baterie, buzola nebo fix jsou jednoduché na předvedení, ale zkuste beze slov předvést odznak atletického rozhodčího nebo dvouplichtíkovou bankovku. Družstva se snažila co nejpřesněji určit, co jim jejich zástupce předvádí. Hodnotila se hlavně přesnost a pak pořadí. Lukášovo vítězné družstvo uhodlo neuvěřitelných devět z deseti předmětů, neuznal jsem jen fotbalového rozhodčího. Úspěšnost ostatních družstev byla kolem pěti předmětů.
Současně s hrami zahájila Dáša tradiční táborové batikování – rozdala bílá trička, před kuchyni umístila nádoby na jednotlivé barvy a děti začaly vázat a motat trička do nejroztodivějších tvarů. Uvidíme, co z toho zítra bude.
Před obědem jsme ještě sehráli zábavnou Pantomimickou tichou poštu, při níž si členové družstva postupně beze slov předvádí takové výrazy, jako Vytahování klíštěte, Trhání zubu nebo Otrava pomalu působícím jedem. Tohle vymyslela Šárka Vítová.
Mezitím pokračoval příjezd starších atletů na Maršála a špiona. Na kole přifrčel nejdříve Jindra Vít, pak se objevil Vojta Kubelka.
Někdy v době poledního klidu proběhla malá událost, která ovšem ukazuje, jak skvělé děti na táboře máme. Začala to skoro jako z mafiánského filmu: Najednou nahoře na tábořišti, tam za sloupem elektrického vedení, stála bílá dodávka. Jen tak stála, hleděla na nás tmavými skvrnami reflektorů, okno se jí lesklo, takže nebylo vidět, kdo je uvnitř. Sebral jsem odvahu a vykročil nahoru. Dodávka se náhle dala do pohybu a začala se na louce otáčet, prostě pořád to připomínalo nějaký mafiánský film, znáte to, jako když někoho sledujete autem a chcete, aby to věděl. Ale to už jsem byl skoro u ní, okno u řidiče spustilo a všechen ten mafiánský efekt zmizel. Pan řidič mi řekl, že jen zabloudili, že chtějí na Pozděraz, která je ještě kousek po proudu. Oddechl jsem si a vyjádřil pochybnosti, že s tím vozem vyjede po cestě nahoru. Inu, zkusil to a opravdu uvázl v polovině toho svahu. Jen jsem houkl, ať počká, že přivedu táborníky a vytlačíme ho. Sehnal jsem asi 15 kluků a jednu Tínu a šli jsme tlačit. Menším klukům dal pan řidič lano, aby táhli před autem, my starší jsme tlačili zezadu, no a za pár minut byla dodávka zase nahoře u našeho parkoviště. Paní od řidiče mezitím volala někoho s traktorem, tak to zase zrušila, pan řidič všem osobně podal ruku a poděkoval. A já jsem pak všechny tlačiče a tahače odměnil jedním plichtíkem.
Pořád ještě nepršelo, a tak jsme se nakonec rozhodli uspořádat po obědě ten orienťák. Pro velké děti ročníku 2006 a starší šly postavit trasu Andulka se Šárkou, pro malé jsem udělal orienťák úplně bez mapy.
Ještě před začátkem závodu jsme si čekání na návrat Andulky se Šárkou krátili oblíbenou hrou Loď Duchů, když už jsme měli tolik dospělých (to je ta hra o přesekávání lidí napjatým lanem).
Před startem ještě Sára přečetla druhou kapitolu celotáborové hry, v níž hlavní hrdina putuje po brazilské řece Rio Sapucaí za nalezištěm diamantů.
Malé dětičky startovaly tak, že jsem každému ukázal nápis Auto. Všichni rychle pochopili a běželi nahoru k autům, kde pod stěračem jednoho z nich byl papír s nápisem Koupaliště. Běžely ke koupališti u Vltavy, kde byl další nápis. Trasa takto vedla po známých místech na tábořišti, kde ani nováček Martin Stropek nezabloudil, a končila v malém pískovišti, kde si každý našel svůj diamant.
Starší táborníci startovali po dvojicích, abychom ušetřili mapy a šetřili čas. Pouštěl jsem je po minutě a podle pohledu na trasu na mapě, kterou postavily Andulka se Šárkou, jsem odhadoval dobu závodu tak na hodinu, možná víc.
Asi pořád špatně znám naše děti na táboře. Danny a Honza Stejskal, kteří vybíhali jako poslední, se objevili v cíli jako první po 23 minutách, poškrábání, jak se prodírali křovím, a brzy za nimi přibíhaly další týmy.
Všechny se vešly do 45 minut, kromě jednoho týmu – Jirka Dohnal a Martin Baron. Ne že by se ztratili, jen některou kontrolu dlouho hledali a některou úplně vynechali, takže se k ní pak vraceli. A hlavně moc nespěchali. Nakonec jim to trvalo hodinu a půl. Ale přišli včas na večeři, to je důležité.
Večer přijela ještě Kačka Sarnovská s kamarádem a Maruška Kučerová (to je ta mladší dcera) s Kačkou Běláčovou, takže sestava tábora někdy kolem roku 2008 byla skoro kompletní.
Dnes se setmělo o něco dříve, protože bylo pořád zataženo, ale brzo už hořel oheň a kolem něj se postupně shromáždili všichni přítomní. Bylo jich tolik, že seděli kolem ohniště ve dvou řadách.
Rychle jsem rozdal plichtíky za dnešní soutěže a naši současní táborníci brzy zamířili do stanů, aby se pořádně vyspali na zítřejší celodenní hru Maršál a špión. Ta bude určitě velkolepá. U ohně zůstali jen minulí táborníci, vzpomínali na minulé tábory a divili se, jak ten čas letí.
