Hry – déšť – hry -déšť – trička – dříví – prachárna
Děkuji Matějovi za včerejší zprávy, lépe bych to nenapsal.
Dnes měl být tradiční den her a po rozcvičce a snídani jsme začali s Jendou plánovat, které oblíbené hry dnes vytáhneme. Ale nakonec jsme nevytáhli ani jednu, protože zasáhla vyšší moc, konkétně počasí.
Už včera se Matěj Nejedlý ujal organizování turnaje v ringu a dnes ještě chtěli před hrami odehrát několik zápasů. Ale začalo poprchávat a pak se docela rozpršelo, takže nebylo pomyšlení ani na ringo, ani na hry.
Děti se dílem potulovaly po táboře ignorujíce déšť, dílem se shromažďovaly v klubovně, a situace už už hrozila anarchií.
Rychle jsme s Jendou vymysleli turnaje, které lze hrát pod střechou. První jsme pracovně nazvali Bludiště přítele Lasera.
Je to docela technologicky vyspělá hra, konkrétně laserové bludiště. Má to hrací desku s mřížkou 5×5 čtverečků, na něž se postaví zdroj laserového paprsku, jemuž se do cesty staví jednotlivé prvky bludiště – zrcadla, průchozí brány, polopropustná zrcadla a cílové prvky, které se po dopadu paprsku rozsvítí. Cílem je rozestavit podle zadání úlohy prvky na hrací desku a umístit laser a další zrcadla tak, aby paprsek prošel všemi prvky a rozsvítil ten cílový prvek.
Vybrali jsme osm úloh s různými obtížnostmi a každému družstvu jsme pak měřili čas, za který členové vyřešili tyto úlohy,
Mezitím přestalo pršet a dětičky se vyhrnuly ven, že budou hrát tu brutální hru s gymnastickým míčem a ringo. Za chvilku se ale spustil další déšť, který je rychle zahnal zpátky.
Tak jsme zahájili ještě další turnaj v airhokeji (nebo tak nějak se to jmenuje). Je to hrací plocha, který trochu připomíná stolní hokej, ale vespod má ventilátorek na baterie a fouká vzduch malými otvory na hrací plochu. Po ní se na vzduchovém polštáři pohybuje plastový puk, který hráči pohánějí takovými kotoučky s držátky. No a cílem je samozřejmě vstřelit protihráči co nejvíce gólů. Vtip je v tom, že puk se na tom vzduchovém polštáři pohybuje neuvěřitelně rychle a ještě se odráží od mantinelů hrací plochy, takže není snadné na něj včas reagovat.
Mezitím zase přestalo pršet a vysvitlo sluníčko, tak se děti zase vyhnuly ven – a Dáša rozhodla, že v tomhle počasí se budou batikovat trička. Dita s Alenou rozdaly bílá bavlněná trička dětem podle velikostí a děti si dokonce demokraticky odhlasovaly, které čtyři barvy letos budou zdobit jejich výtvory. Zvítězily oranžová, , fialová, vínová a tmavě hnědá. Rozdali jsme provázky a nůžky a igelitové pytlíky a začalo jako každý rok vázaní, kroucení, rolování, zavinování a muchlání triček tak, aby vznikl co nejoriginálnější vzor. Pokud někdo chtěl na tričku více barev, zaalil část trička do igelitového pytlíku, aby se na něj nedostala první barva, nechal obarvit, a pak zabalil tu obarvenou část a nechal obarvit druhou část. Matěj Nejedlý dosáhl tříbarevného trička, ale fakt nevím, jak toho dosáhl.
Před obědem byla trička nabatikována, turnaje dohrány a bludiště vyřešena. Během poobědového klidu, kdy se většina dětí honila po táboře a házela po sobě velkým gymnastickým míčem, se udělalo tak krásně a tak teplo, že jsme na četné dotazy o případném koupání odpovídali, že musíme připravit další dříví pro kuchyni a na táboráky. Dnes tu byl naposledy Zdeněk Klein s motorovou pilou a půjčenou károu, tak jsme ho využili a s celým táborem vyrazili do lesa nad táborem, kde je spousta suchých větví i celých stromů. Nanosili jsme hromadu větví k ohništi a naplnili káru metrovými poleny, které jsme pak nařezali na polínka do brutaru a do kuchyňských kamen. To už pochopitelně bez dětí, ty se věnovaly hlavně rozbalování obarvených triček a obdivování výsledků.
Po svačině konečně nepršelo a mohli jsme si dát jednu soutěž, která představovala námořnický krok, protože pořád jsme jako na palubě škuneru v rozbouřenémTichém oceánu. Ale původně jsme ji hráli poprvé přímo zde na Smrkovci před těmi 20 lety, jen s jinými dětmi a jinými vedoucími.
Závod spočívá v tom, že celé družstvo se postaví za sebou na dvě prkna, jedna noha na jednom prkně. První a poslední řadě mají ke koncům prken přivázané provázky. Těmi vždycky prkno nadzvednou a posunou dopředu, pokud ovšem zvednou nohy i ostatní členové družstva. Osvědčilo se řízení pomocí pokřiku „Levá! Pravá! Levá! Pravá!“.
A na tomto podivném dopravním prostředku družstva závodila od hřiště na ringo ke stožáru pod kuchyní. No, byla to pěkná podívaná, a musím říct, že jim to šlo mnohem rychleji než těm bývalým dětem v dávné minulosti v roce 2004.
Odpoledně naštěstí přijel Pavel Suchý a hned obětavě naštípal celou tu hromadu polínek,co jsme se Zdenkem nařezali, a ještě pořezal větvě na táborách a před osmou hodinou ho zapálil. A tak děti, sotva seskočily z těch prken, se jako můry za světlem stahovaly k ohni. Dnes sice odjel Ivan, a tak bohužel nebyl nikdo s kytarou, ale zase Jenda rozdával plichtíky. Ještě jsme si řekli něco (zvláště pro nováčky) o plichtících, chybách na plichtících, zlatém 100plichtíku, plichtících za sprostá slova, a pak zničeho nic Matěj Nejedlý vyhlásil noční hru. Jmenovala se Prachárna a jejím cílem bylo vyhodit prachárnu (ešus na stoličce) obleženého města (tábořiště) do vzduchu (shodit ešus ze stoličky). A nenechat se zastřelit (říci jméno nebo posvítit) hlídačem (já). Protože to bylo na tábořišti a mohlo se chodit hromadně, nikdo se nebál a netvrdil, že už musí jít spát. Dali jsme si pět kol a děti dožadovaly dalších, tak je to bavilo. Ale už bylo po večerce a už toho taky asi měly dost, tak všichni celkem ochotně odešli směrem Hajany.
A já už jdu taky, dobrou noc, a ať se vám zdá o krásných tričkách, které děti brzo přivezou domů.