Zprávy z tábora – 4. den, úterý 18.8.2020

Protože byl na dnešek plánován cyklovýlet, ráno bylo zatažené a podle radaru se blížil déšť. Chvilku jsme zvažovali – pojedeme, nepojedeme, ale nakonec jsme vyhnali děti na rozcvičku, což znamenalo běžný táborový den. Vyběhli jsme opět ke křížku, Tomáš nás rozcvičil a běželi jsme stejnou cestou zpět; ten okruh na běhání už asi nenajdeme.
Místo cyklovýletu jsme tedy dnes měli den táborových her. Od rána se toho chopil Danny s Tomášem a Leou a připravili oblíbené Popeláře. Družstva dostala seznamy, podle nichž měla co nejdříve sehnat:

• dezinfekci
• modřínovou šiška
• 3 kuličky jeřabin
• modrý klobouček
• houbičku na nádobí
• kámen o délce 7 cm
• 1 pracovní rukavici
• klas kukuřice
• fyzický hlavolam
• kopřivu
• tričko z minulých táborů
• frisbee
• klubko provázků
• kolíček na prádlo
• fenistil

Jako obvykle vypuklo sháněcí šílenství, které trochu připomínalo shon po nedostatkovém zboží za socialismu, ale toto naštěstí trvalo jen velmi krátce. Družstva sehnala všechno, i ty hlavolamy (většinou jich s sebou několik nosívám), rukavice vyprosila u Petra Sedláka a ostatní se nechalo sehnat celkem snadno. Hlavně že tam nebyla tanga, ta se těžko shánějí.
Sedmicentimetrový kámen měla nejpřesnější Bára, ale celkově vyhrálo družstvo Lunch Match, čili Davidovo.
Pak ale byl čas na vyhlášení CTH, čili celotáborové hry. Oznámil jsem, že bohužel letos nebudeme jako vědecké týmy hledat odpovědi na věčné otázky života, vesmíru a vůbec. Drsná realita totiž vstoupila i na tábor a nejspíše budeme muset čelit zločinu. Takže družstva se změní na vyšetřovací skupiny a budou pátrat po pachatelích. Rozdali jsme také Táborové příručky kriminalisty, to abychom byli připraveni. Teď tedy budeme čekat, co se stane. Zatím je klid.
Deštivé dny obvykle věnujeme také textilně-uměleckým činnostem, čili batikování. Dáša přinesla trička, na každého naměřila jeho velikost a oznámila barvy, letos tedy to byly neobvyklé oranžová, červená, modrá a hnědá. Také přinesla hotová trička z loňska jako inspiraci a děti začaly vázat, motat, kroutit, zavazovat a omotávat igelitem, to když chtěly dvoubarevné tričko. Pak trička položily k hrncům s příslušnými barvami a další už bylo na Dáše a kuchyni.
V programu jsme mezitím přistoupili k Retrohrám, jejichž tradici, doufám dlouhodobou, jsme zahájili vloni. Kuličky jsme vypustili, protože tu není vhodný terén na cvrnkání, ale našli jsme hru, která využije místní plochy se štěrkem – jmenuje se Drápky. Ta hra je tak retro, že si ji pamatuji i já z dětství a podle spolehlivých pramenů byla vyobrazena na freskách v Herkulaneu, městu pohřbeném popelem z Vesuvu před 2000 lety (to si ovšem nepamatuji, a snad ani Pavel Novák ne). Trochu jsme upravili pravidla a začalo se hrát: každý hráč měl před sebou na zemi pět kamínků a jeho úkolem bylo jeden vyhodit, další sebrat ze země a chytit ten padající. Takhle se posbírají postupně čtyři kamínky a pak se přichází ke dvojkám, kdy musí vyhodit- sebrat dva kamínky najednou – chytit. Trojka znamená sebrat tři kamínky a vrcholem je čtyřka – sebrání všech zbývajících čtyř kamínků. Pak se všech pět vyhodí a hráč se snaží zachytit co nejvíce na hřbet ruky – kolik jich chytí, to budou prémiové body k pořadí navíc. Když to hráč někde zkazí, pokračuje další hráč. Možná si pamětníci na tuhle hru vzpomenou.
Ne nadarmo se tahle hra udržela na světě tak dlouho, je to opravdu napínavá hra a záleží jen na šikovnosti, ne na věku, vzdělání nebo majetku. Nebyla nouze o zlomové momenty, kdy se někomu nedařilo sebrat ani jedničky – po jednom kamínku, ale pak na to přišel a posbíral dvojku, trojku a čtyřku na jeden zátah, jak nám předvedl Vojta Kaštovský.
Udělali jsme pět kol, v nichž se účastnili postupně skoro všichni členové družstev.
Další nová retrohra (kterou jsem neznal ani já) byla Vyhazovaná, která byla ještě jednodušší, ale o nic méně napínavá. Každý hráč měl za úkol vzít do pravé ruky šest kamínků, přehodit je do levé ruky a ty chycené přehodit zpět do pravé ruky. Zkuste si to někdy, není to žádná sranda, zvlášť když jsme dali pravidlo, že kamínky musí vyletět aspoň do výšky ramen. Většinou chycený byl jen jeden kamínek, ale bylo několik machrů, kteří chytili čtyři kamínky.
Pak byl oběd a hned po obědě začalo pršet. Přišla docela prudká přeprška, táborníci začali pobíhat a zavírat stany a uklízet sušící se ručníky. A protože byl polední klid, mohli jsme v klidu zalézt do stanů a poslouchat to uspávající ťukání kapek na plátno. Možná ne všichni, ale tábor aspoň na chvíli ztichnul.
Pořád pršelo, a tak potom pokračovali v jídelně Dešťovými hrami. První z nich zorganizovala Alena a jmenovala se Tříhlavý vypravěč. Spočívala v tom, že každé družstvo řekne jedno slovo k již řečeným a postupně se tak vytváří příběh. Téma bylo Blbej den a ten dechberoucí příběh zněl takto:

Blbej den
Jednou byl jeden den a ten den byl fakt špatnej. V ten den furt pršelo a nebylo slunce. Pořád sněžilo. Jenom pršelo, proto začal velký výlet. Tak jsme šli do přírody, protože tam bylo dříví, který bylo něco víc sušší než dříví. Proto nechodím do lesa, abych nemusel pracovat. Práce je náročná a moc špatná. Kočka je chlupatá, někde se válí a potom už nevstane. Jednoho dne bylo hnusně a lilo jak prase. Proto nikdo neměl dobrou náladu. A tak jsem šel. Prošel jsem se na záchod. Potom jsem šel na zahradu, tam natrhal květiny a ptáky, kteří lítali nad zahradou. Při dešti, který byl velký, jsem šel dál. Bylo hnusné bláto a pršelo, a protože byly mraky, tak jsem se nemohl opalovat.

Ten příběh byl pravdivý v tom, že pořád pršelo, a tak jsme pokračovali v Dešťových hrách obnovenou hrou Pantomima táborníků.
Soutěžící si vylosoval jméno jednoho táborníka a jeho úkolem bylo ho pantomimicky předvést tak, aby ho poznali ostatní. Většinou to trvalo tak pět vteřin, ale spíše než hloubkový ponor do osobnosti předváděného to vypadalo jako jen jako naznačení velký-malý, kluk-holka, vlasy dlouhé-krátké. Ale zábavné to bylo dost, například Bára předvedla hyperaktivního Marka Kunu dost přesvědčivě.
Zároveň se ukázalo, že i přes seznamovací hry někteří táborníci neznají ostatní. Třeba Jirka Dohnal měl předvést Šimona Kubeše a ptal se, kdo to je. Trochu mne to zarazilo, vzhledem k tomu, že Šimon je vedoucí jeho družstva.
Když jsme se dost nasmáli pitvoření předvádějících, přešli jsme k vážnému umění – bylo třeba nakreslit portrét vylosovaného táborníka tak, aby ho ostatní poznali. I zde trvalo poznání pár vteřin, i když jsme omezili pokusy při hádání družstev. Nechápu, jak na to pokaždé tak rychle přišli. Akorát když Šimon Kubeš nakreslil čárového panáčka s jakýmisi opuchlinami na rukou a nohou, pochopil jsem, že to jsou svaly a ten panáček je náš vícebojař David Czepiec.
Pak byla svačina a venku bylo pro změnu zase hezky a táborníci si užívali chvíli klidu mimo jídelnu. Ale hnaly se další mraky, a tak jsme zakončili Dešťové hry piškvorkami družstev. Na velké papíry jsme narýsovali mřížku se souřadnicemi a začaly intelektuální souboje družstev. Určili jsme, že každé družstvo bude mít dva zápasy a pak podle výsledků stanovíme finále.
Danny zakresloval na papír podle pokynů do souřadnic křížky nebo kolečka (kromě Bářina družstva, které si vyžádalo srdíčka) a na papírech se bojovaly veliké bitvy, útoky stíhaly útoky, obránci prudce přecházeli do protiútoků a na válečném poli se hromadily mrtvá kolečka a křížky (případně srdíčka).
Asi po hodině byly bitvy dobojovány a ukázalo se, že každé družstvo jednou vyhrálo a jednou prohrálo, čímž všichni měli stejně bodů a nešlo určit finalisty. Tím tedy vznikla zajímavá situace, kdy všechna družstva v soutěži byla první. A my jsme aspoň nemuseli rýsovat další mřížku.
Počasí se pořád tvářilo, jako že vlastně neví, jaké bude, ale po večeři už hořel táborák (díky Kubovi a Petrovi a Jardovi, kteří naštípali dříví a zapálili oheň). Táborníci se k němu pomalu trousili, část jich byla ve sprše po běžeckém tréninku, část si házela ringem a přitom se vyhýbala blátu uprostřed hřiště (všichni kromě Vojty Kaštovského, ale co, maminka to vypere). Zdenka hrála na kytaru, jiskry zase kreslily své klikaté čáry k nebi, ale zrovna, když jsem se chystal vyplácet plichtíky, přišla další přeháňka a celkem rychle nás vyhnala zase do jídelny.
Tady dnes tedy skončil dnešní večer, u jídelních stolů, kde si někdo četl, jedna skupinka se bavila, druhá skupinka hrála a zpívala a malé holčičky se pošťuchovaly. Nakonec to nebylo tak špatné.
Postupně podle věku pak děti odcházely do hajan a tím skončil dnešní den bez cyklovýletu, ale zato s pěknými hrami.
Dobrou noc