Cyklovýlet, podzemí a konečně pořádná zkratka
Dnes (jak víme, opět v sobotu 13. srpna) nebyla rozcvička, protože před cyklovýletem ji neděláme, aby děti neplýtvaly silami, to už je taková tradice. Opět se projevil ten zajímavý sociologický jev z loňského tábora, kdy služba, která vstává dřív, ale na rozcvičku nemusí, těžko nese zrušení rozcvičky. Štěpán Koutecký mě prosil, jestli bych nemohl ostatním udělat aspoň malou rozcvičku, aby se mohl cítit líp, že na ni nemusí. Ne, rozcvička nebyla, ale budíček byl normálně v půl osmé. Tentokrát to nebyla ta příšerná fotbalová trubka, Doďa vytáhl svůj reproduktor a přes Bluetooth do něj z mobilu pustil hlasitou písničku, kterou jsem ještě neslyšel:
Řežu, řežu dříví, nesmí to bejt křivý. Nejsem žádnej šťoura, vodkopnu kocoura. Řežu, řežu polínka, ráda bude maminka. Složím ho u kamen, se zimou je ámen
Tak s takovou vysokou kulturou dnes vstávali táborníci.
Stáhli jsme plachtu z kol v lese, kde jsme je uložili, a děti si je odebíraly a rejdily po táboře. Moc jsme s odjezdem nespěchali, protože jednak jsme čekali na Dannyho Gribbina, jednak jsme měli od kuchyně zakázáno objevit se v táboře před čtvrtou hodinou.
V devět hodin přijel Danny s tatínkem Paulem a stovkou rohlíků, které koupili cestou, takže jsme mohli vyrazit.
Jak pravidelní čtenáři Zpráviček vědí, na cyklovýlety dělíme děti podle výkonnosti do skupin Malé dětičky a Chrti. S Malými dětičkami jela jako vedoucí Dáša, já jsem měl na starosti Chrty. Měli jsme naplánované krásně trasy pro obě skupiny, 35 km pro dětičky a 45 pro nás.
Chrtí trasa podle programu byla: Číměř – Nová Bystřice – Klášter – Klenová – Kaproun – Kunžak – Člunek – Kunějov – tábor.
Do Číměři to šlo podle plánu. Na cestě do Nové Bystřice se udělalo špatně Verče Tylové a museli jsme volat do tábora Zdenkovi, aby pro ni přijel. Opět to byly ty záhadné potíže s dechem. V Nové Bystřici jsme měli dlouhou pauzu, kdy jsme čekali na Jendu, který zůstal s Verčou. Pauzu jsme vyplnili především zmrzlinami a nákupy v supermarketu.
Pak jsme jeli po krásné cyklostezce přes Albeř až ke Klášteru. To je opravdu bývalý klášter řádu paulánů, z něhož zbyl ovšem jen kostel. Domluvili jsme si prohlídku kostela a hlavně jeho podzemí, kde jsme byli už před osmi lety z tábora u Stálkova.
Dovnitř nad pustil sympatický mladík, prohlédli jsme si kostel a potom jsme dostali svíčky a úzkým průchodem jsme se protáhli na schody do podzemí. To byla romantika! Procházeli jsme klenutými temnými chodbami se svíčkami v rukách, prozkoumávali temné kouty a slepé chodby, houkali na sebe a pak jsme hledali cestu zpět k těm schodům. Venku jsme ještě posvačili a pak jsme dále pokračovali Graselovou stezkou na Kaproun. To už začala cesta trochu stoupat, ale pořád to nic nebylo ve srovnání s tím kopcem, který na nás čekal za Kaprounem. Už sám název: Vysoký kámen mluvil za vše.
Ale nedojeli jsme k němu, naštěstí jsme měli s sebou Jendu, který našel na mapě pěknou cyklotrasu z Kaprouna přímo do Člunku, čímž bychom se vyhnuli Vysokému kameni a Kunžaku. Nebylo co řešit – vyrazili jsme po cyklotrase, chvilku jsme stoupali a pak následoval krásný sjezd po silnici až ke stanici u Senotína, kam jsme vůbec nechtěli dojet. Někde jsme přehlédli odbočku.
To jsme si s Jendou ovšem netroufli říci unaveným cyklistům, že musíme 2 km zpět do kopce, to bych tu teď asi nepsal tyto Zprávičky. Suverénně jsme předstírali, že jedeme přesně podle plánu a dojeli jsme do Senotína. A ejhle, odtud vedla žlutá značka do Kunějova, odkud je to už kousek do tábora. Akorát to byla turistická značka, to znamená pro pěší. Rozhodně ne pro kola. Byla to prudce stoupající kamenitá cesta, takže jsme ji celou vytlačili a vůbec jsme se za to nestyděli. Dojeli jsme takto do Kunějova a pokračovali dále po žluté, po louce a pak lesem.
Pak už ale byl sjezd dolů, zpočátku trochu drncavý, ale nakonec jsme najeli na asfaltku a dlouhým sjezdem jsme dojeli ke Kunějovským samotám, 1,5 km od tábora. Takže Láďova-Jendova zkratka se konečně vyplatila.
Tam jsme se rozdělili, několik cyklistů jeli ještě s Jendou do Číměři nakupovat, ale většina jela se mnou do tábora. Měli jsme toho opravdu dost, i když to bylo jen 35 km.
Přijeli jsme o dost dříve před čtvrtou hodinou, takže k jídlu ještě nic nebylo. Šli jsme se vykoupat a pak jsme jen tak polehávali ve stanech a odpočívali.
Malé dětičky přijely asi dvě hodiny po nás, utahané a prohlašující, že jsme si asi s Dášou vyměnili identity. Dáša je protáhla po nějaké úzké cestě plné kamení a kořenů a nakonec projeli kukuřičným polem. Zítra snad budu mít podrobnější zprávy.
Pak byla večeře a dlouhé volno. Přijel taky Ivan Holečka s ženou a dcerkou Ladou, postavili si stan dole u ohniště a večer s námi poseděli o táboráku. Ivan a Danny mám hráli, zazpívali jsme si klasické táborové písničky a bylo to fajn.
Pak děti postupně odpadávaly od ohně do spacáků a nakonec šli spát i starší žáci a dorostenci.
Tak jdu taky, dobrou noc.
Velké díky a poklona Láďovi za krásné a vtipné Zprávy!!!