Orientace – CTH – rybník – studená fronta – kvízy a kino
Dnes ráno už začal opravdový tábor, tak, jak ho mají všichni rádi – budíčkem v půl osmé a rozcvičkou. Tu dnes vedl Danny Gribbin a běželo se po cestě směrem na Vlčetínec. Rozcvička byla velice výjimečná v tom, že dosud nebyla určena družstva, tedy dnes neměl nikdo službu v kuchyni, a tudíž nebyl nikdo osvobozen od rozcvičky a běželi úplně všichni.
Ale jak to bývá na začátku táborů obvyklé, nikdo neprotestoval a všichni pěkně běželi a cvičili, protože sil je ještě dost a spánkový dluh si zatím nevybírá úroky za ponocování.
Po návratu, umytí rukou a snídani (přesně v tomto pořadí) se organizování činnosti ujala Dáša a začala vydávat táborová trička. Letos máme krásná bavlněná, šedá s logem letošní CTH (čili celotáborové hry) na prsou a jménem na rukávu.
Potom už konečně přišlo to dlouho očekávané rozdělení do družstev. Svolal jsem táborníky ke stožáru s připravenou vlajkou a oznámil jsem letošní vedoucí družstev. Tady se žádné překvapení nekonalo, byli to stejní jako loni: Jirka Dohnal, Matěj Nejedlý, Kuba Outlý, Matylda Vacková a Doďa Růžička. No a pak jsem vyvolával jednotlivé členy družstev a ti se stavěli za svého vedoucího. Jako obvykle při určování družstev bylo několik radostných zavýsknutí, několik zamračených pohledů a většině to bylo celkem jedno. Všichni vědí, že naši vedoucí jsou stejně dobří, a moc nezáleží na tom, v kterém družstvu člověk je. Potom jsme vytáhli na stožár naši vlajku a pak už se konečně mohl rozjet program táborového života, Už spoustu let je prvním bodem programu prvního táborového dne seznámení se s okolím podle mapy. A to proto, že druhým bodem programu bývá orientační závod.
A tak děti dvě hodiny chodily po okolí tábora a hledaly místa, která bychom na ně mohli použít jako kontroly v orienťácích. Všechna družstva zřejmě našla rybník, prozkoumala cestičky na vrch nad táborem (jmenuje se Kropáč) a zakreslila si všechno do map.
Když se všechna družstva vrátila, zbývala už necelá hodina do oběda, takže rozjet teď orienťák by nám kuchyně určitě nedovolila, tradice netradice. A ta chvíle se nám krásně hodila k vyhlášení CTH, jak už víte, na téma Dva roky prázdnin. Vyšel jsem na terásku před kuchyní, odkud se tak krásně promlouvá k lidu a odkud se dá s nadhledem pozorovat táborový život, a na blue-tooth reproduktoru jsem pustil znělku dávného seriálu Dva roky prázdnin, ze semdesátých let. Oznámil jsem zahájení CTH, vysvětlil, co téma obsahuje (ztroskotání 15 chlapců na pustém ostrově), protože tuto verneovku asi nikdo neznal, dokonce ani bratři Komárkové ne.
A pak vyšla Dita a s procítěným přednesem přečetla úvodní kapitolu celého příběhu. Děti seděly a ani nedutaly, napjatě poslouchaly, jak nezletilí chlapci bojují s divokou bouří na palubě škuneru Chrt hnaného větrem kamsi do Tichého oceánu. Tak doufám, že je CTH zaujme.
Po obědě (výborný katův šleh, ale skoro vůbec nepálil) jsem s Dannym a Jendou využili poledního klidu a šli postavit osm kontrol k prvnímu orienťáku.Všechny byly v blízkém okolí tábora, aby se i malí mohli zorientovat a nezabloudili přitom.
Pojali jsme to jako hvězdicový čili štafetový orienťák s paměťovými prvky. To vymyslel Jenda, když jsme uvažovali, jak budeme dělat ty kontroly. Na každý papír s číslem kontroly nakreslill Jenda nějaký obrázek – robota, slunéčko sedmitečné, mrože, ananas a podobně. Úkolem dětí bylo s mapou přiběhnout ke kontrole, zapamatovat si ten obrázek a makat zpátky do tábora, kde ten obrázek z paměti překreslí na papír.
Startování a časomíry se ujal Danny a my jsme s Jarkem a Andreou využili tento čas k obnovení zásob dřeva. Opět jsme navezli skoro plnou kárku suchého dříví ke kuchyni.
To už bylo opravdu ukrutné vedro, práe v lese i běhání orienťáku se k tomu přidaly, tak nezbylo než přejít ke třetímu bodu programu – koupání.
Jak si asi pamatujete z loňska, hlavním cílem takzvaného koupání je nalézt na paddleboard v co největším počtu a takto rukama dopádlovat k jinému paddleboardu a převrhnout ho. Dnes se ukázalo, že osud byl takzvanému koupání mimořádně nakloněn – máme tu na táboře čtyři (4) paddleboardy, jeden od Michnů, dva ode mne a jeden nový od Martykánových.
Paddleboady byly pozoruhodně rychle nafouknuty, převážně dětskou prací, a pak už skoro celé osazenstvo tábora mířilo k rybníku Smrkovec. Já jsem si vymínil jednu jízdu po rybníku, sám s pádlem, a pak jsem zapůjčil nový paddleboard staršímu žactvu.
A pak se pochopitelně na hladině rybníka rozpoutaly divoké námořní souboje všech proti všem, s příslušnými vizuálními a akustickými efekty.
Těch několik lidí, kteří se tohoto válečného šílenství nezúčastnili, zjistili při návratu na břeh, že vypadají trochu jako jeskynní lidé, také tak chlupatí. Ukázalo se, že jemné bahýnko zvířené ze dna rybníka se na kůži usazuje ve tvaru krátkých tmavých čárek. Dalo se to opláchnout, dalo se to i utřít ručníkem, na kterém pak ale zbyly tmavé fleky. Menší holčičky si už domlouvaly teplou sprchu, kterou tu zařizuje Dáša.
Bylo už k páté hodině, tak jsem pískáním ukončil ty námořní bitvy a odvolal válečníky na břeh. Taky se už zatahovalo nebe a z dálky brumlal hrom. Než jsme došli do tábora, už drobně poprchávalo, a než jsme se stačili převléknout, byla tady ta studená fronta a někde nahoře se otevřela stavidla opravdu velké nádrže. To byl ale slejvák! Bušil do střechy kuchyně a srubu, voda tekla ze střech proudem a sil mu viditelně neubývalo. Zase to mělo tu výhodu, že se tak nějak sám vyřešit ten problém s blátíčkem z rybníka na kůži, prostě nás to osprchovalo.
Danny využil tuto vynucenou přestávku v programu, svolal děti do jídelny ve srubu a spustil svůj další kvíz. Protože jsme pustili centrálu, bylo to se vším komfortem – powerpointová prezentace promítaná na stěnu, s otázkami, obrázky a dokonce zvukovými ukázkami. Moc pěkně to Danny připravil, ten by se tím mohl živit.
Asi po hodině déšť na chvíli přestal, čehož jsme využili k večeři, ale brzy přišla další vlna srážek, naštěstí už ne tak vydatná. Danny dokončil všechny okruhy otázek a já jsem se pak připojil se svým počítačem a táborovým kinem. Pustili jsme si film inspirovaný příběhy Julesa Verna v režii Karla Zemana – Ukradená vzducholoď. Sledovali jsme dramatický let pěti chlapců na vzducholodi a jejich ztroskotání na pustém ostrově. Tam ale objevili podzemní přepychový palác, zjevně patřící kapitánu Nemovi, ale dřív než jsme s nimi zjistili, o co se tam vlastně jedná, došel benzín v centrále a projektor zhasl. Takže to máme jako pokračování příště, až budeme mít zase palivo.
Na tom jsme se rozešli do stanů a šustění mírného deštíku na plachtě stanu nás odváželo do říše snů.
Tak si je užijte, dětičky!
Dobrou noc
Super jako vždycky