Zprávy z tábora, 15. den, pátek 26.8.2022

Konec
Tak jsme na konci. Dnes končí tábor Kačlehy 2022, čtrnáct dnů života v přírodě, v primitivních podmínkách, v pěkném i ošklivém počasí, ale stále v pohodě a mezi kamarády.
Probudili jsme se po dlouhé době opět do vlahého letního rána, s jasným nebem a rosou na trávě. Vstávali jsme na budíček jako obvykle v 7:30, ale rozcvička dnes už nebyla. Jen služba (Jirkovo družstvo) fungovala a mazala chleby na poslední snídani.
Pak Dáša podala táborníkům poslední instrukce týkající se úklidu stanů a okolí a předávání stanů před odjezdem. A potom začalo veliké balení a uklízení.
Po pravdě řečeno, není to moc akční činnost a těžko se to popisuje. Děti si balily věci, sháněly ešusy a hledaly chybějící ponožky, my jsme balili věci k táborovému programu, sportovní náčiní, věci z kuchyně a vůbec všechno, co jsme sem přivezli a hodlali to zase odvézt. Postupně jsme zaplnili krytou káru s vysokými postranicemi a auta až po střechu.

Sundali jsme plachtu z kol v lese a děti si postupně chystaly kola na odvoz. Před stany se hromadily kufry, batohy a různé praktické kontejnery, v nichž si děti přivezly věci na 14 dní. Dáša přebírala stany a kontrolovala, zda po dětech nezůstaly pod postelemi papírky, lahve nebo ponožky.
Všechno šlo jako po drátku a před devátou hodinou měli skoro všichni zabaleno a byli připraveni k odjezdu. Jelikož jsme už od včerejška nakládali káru, nemohli jsme dnes odvážet hromadně zavazadla dětí po hrázi, jako jsme to dělali na začátku tábora. Dnes si  tedy rodiče měli mezi devátou a jedenáctou přijíždět pro děti až do tábora.

Já vím, vás ale trápí zásadní otázka – jak to dopadlo s tou singularitou, která způsobila, že jsme celý tábor prožívali stále v sobotu 13.8. 2022.

Už se k tomu dostávám. Děti s blížícím se odjezdem byly stále nervóznější, protože nevěděly, co se stane s tou sobotou, když budou odvezeny domů. Docela jsem je chápal – představte si, že se pořád probouzíte v sobotu uprostřed prázdnin, ale rodiče vás nutí chodit do školy.

Před dvěma dny jsem promítl dětem video, které jsem nějakým záhadným způsobem dostal z budoucnosti. Je na něm doktorka Bára Brcková, která se přiznává, že singularita vznikla (vznikne) v její laboratoři a byla (bude) poslána na náš tábor. Ale nebyla od ní to nějaká zlomyslnost – musela to udělat, aby zabránila narušení kontinuity času a vzniku časového paradoxu. S takovými věcmi nejsou žerty. Prostě si pamatovala, že na táboře v roce 2022 byla časová smyčka, a později si uvědomila, že ona je jediná, která ji může vyvolat. Nezbývalo tedy nic jiného, než v laboratoři vytvořit umělou singularitu a poslat ji do soboty 13.8.

Ale naštěstí k videu byly přiloženy souřadnice, kde se singularita nachází. Kupodivy nikdo z vedoucích neměl mobil, který by umožňoval dojít podle GPS na místo určené souřadnicemi, tak jsem na svém starém Samsungu spustil mapy.cz, zadal souřadnice do vyhledávání a vyrazili jsme. Bylo to celkem nedaleko, kousek od cesty, po níž v těch horších časech tekl Modrý potok. Našli jsme ji asi za pět minut. Levitovala mezi větvemi mladého buku, ale jinak vypadala docela obyčejně – nepravidelný kulový tvar o průměru asi půl metru, s barvou přelévající se od modré k hnědé a s modrými paprsky, jež nyní visely splihle k zemi.
Matěj ji odvážně sundal z toho stromu a děti se postavily kolem a šťouchaly do ní klacíky. Jen jsem trnul, co by se mohlo stát, ale singularita už asi byla vyčerpaná a nedělala nic.
Donesli jsme ji slavnostně do tábora. Podle instrukcí měla být zničena za pomoci sluneční energie. Tady se hodily ty čočky, které děti získaly při té cestě po smrtelně nebezpečných objektech v rybníku před pár dny, přesněji řečeno v sobotu 13.8.

Vedoucí se svými čočkami obstoupili singularitu a soustředili sluneční světlo do malých bodů. Povrch singularity začal doutnat a místy se propálil, ale ke zničení to nestačilo. Naštěstí si Matěj uvědomil, že i plyn v zapalovači vlastně pochází se sluneční energie, a tak přiložil plamínek k povrchu té podivné věci – a opravdu, singularita chytla a hořela. Nevydávala přitom žádné pronikavé zvuky ani kolem nelétaly jiskry, jak by to možná vypadalo v nějakém béčkovém filmu. Prostě hořela, až dohořela a my jsme se kolem sebe rozhlédli a uviděli jsme, že jsme konečně v tom správném datu, v pátek 26.8.2022. Ufff, to jsme si oddychli, Ale bylo to o fous.

Teď už mohli přijíždět rodiče a odvážet si děti domů, do civilizace, do domů, do nichž nezatéká a kde teče teplá voda. Rodiče přijížděli postupně během dvou hodin a odváželi děti se zavazadly a naloženými koly. Bylo velké loučení, ano i slzičky se objevily.

Nakonec odjeli s dětmi i naši pomocníci při táborových pracích, Zdeňkové Klein a Peltan, Michnovi s dětmi, Lucka, která nás tu dva týdny vykrmovala.

Ve dvanáct hodin přijeli majitelé tábora, pochválili nás, jak jsme pěkně po sobě uklidili, převzali tábor – no a to byl definitivní konec. Naposledy jsem se rozhlédl po táboře, podíval se na rybník a jeli jsme domů.

Přesněji řečeno do Českých Budějovic ke stadionu, kde jsme za pomoci Aleny a Dity vyložili ty táborové věci z káry. Pak jsme se s Dášou jako každý rok navzájem pochválili, jak se nám ten tábor pěkně vydařil, a odjeli každý do svého potáborového života. Ale to už je jiná pohádka.

Tak tady končí letošní zprávy z tábora. Psal jsem je velmi subjektivně, spoustu důležitých událostí jsem určitě nezmínil, ale (jak také pokaždé píšu), skoro nic jsem si nevymyslel.

Děkuji všem pomocníkům a vedoucím na táboře, bez nich by tábor prostě nefungoval, děkuji dětem za tu báječnou táborovou atmosféru pohody a legrace, děkuji rodičům za důvěru a zapůjčení dětí – vracíme je většinou nepoškozené, jen trochu umouněné, ale snad spokojené.

A děkuji za příznivé ohlasy na táborové zprávy, jsem rád, že to ponocování nebylo nadarmo.

Ahoj

Láďa