Konec
Jako bych se v časové smyčce vrátil do prvních dnů tábora: už kolem sedmé hodiny mi do snů začaly pronikat hlasy a hlásky dětí pobíhajících po tábořišti, dlouho před budíčkem.
Jenomže dnes už žádný budíček nebyl. Dnešek byl úplně posledním dnem tábora, dnem odjezdu. V půl osmé už byly všechny děti vzhůru – a nebylo divu. Už včera si většina osádek stanů nechala sundat celtu a užívali si noc ve stylu „kabrio“. Jenže na Myšárně jsou vydatné ranní rosy, a tak je vlhkost vyhnala ze spacáků spolehlivěji než kterýkoli budíček.
O posledním dnu na táboře se vždy těžko píše, jednak je člověk trochu smutný, že končí krásných čtrnáct dnů v přírodě mezi kamarády, jednak se kromě balení zavazadel a rozebírání stanů toho moc neděje.
Dnes také se děti pomalu trousily pro snídani a už si asi začínaly uvědomovat, že je to poslední jídlo vyhlášené táborové kuchyně. Kolem osmé už začali přijíždět rodiče, pomáhali nám rozebírat zbylé stany a uklízet tábor. Letos to rozebírání bylo jednodušší tím, že nebylo nutné podsady a podlážky někam narovnávat, ale skládali jsme je rovnou na zem vedle drenážní studny. A taky jsme měli jen patnáct stanů, takže kolem půl desáté už byl tábor prakticky rozebrán.
Pak už začali táborníci postupně odjíždět, loučili se s vedoucími a kamarády, naposledy stoupali tou strmou kamenitou cestou od tábořiště, nakládali bagáž a kola do aut a Myšárna 2017 pro ně definitivně končila.
A tak odjely sestry Psohlavcovy, sourozenci Kadečkovi, kluci Stejskalovi, Tomáš Havelka, Martin odvezl Ráďu Panskou, odjel Jirka Brunclík, Edita Nagyová s Ivanem i Leou, s Radkem Lanýžem odjely všechny jeho holky Zuzka, Radka a Žolík, jako jediná na kole odjela Danča Stachová, s rodiči odjela Tína Stejskalová, Marek Kuna, Teo Brcko, rodiče odvezli Jirku Dohnala, Toma a Terezu Knápkovy, Matyldu Vackovou, Martina Barona, Adama a Rozárku Jíchovy, Matěje Nejedlého, mezi posledními odjeli Andrejka a Kuba Outlých, rozloučili jsme se s osádkou kuchyně Kačkou Součkovou a Píbou Homolkou starším i mladším.
Pak jsme na tábořišti zbyli sami s Dášou, čekali na někoho od Myšáků, abychom mu předali uklizené tábořiště. Každý po svém jsme se rozloučili se známými místy, s řekou, umývárkou, srubem s kuchyní. Loučení bylo o to smutnější, že jsme věděli, že jsme byli úplně posledním táborem na tomto báječném tábořišti Myšárna, protože pozemek už je prodaný a Myšáci ho musejí vyklidit. Co zde bude dále, nevíme, ale tábory plné dětského hlaholení, her a smíchu už asi ne.
Pak přijel muž od Myšáků, pomohli jsme mu ještě zabezpečit materiál tábora, zavřít okenice, přikrýt podsady plachtami, sbalit volejbalovou síť a odnosit lavice jídelny, naposledy jsme pohlédli na ten krásný plácek u řeky Vltavy – a odjeli jsme.
Na stadionu jsme vyložili oddílový materiál, pochválili jsme se s Dášou, jak se ten letošní tábor povedl a jeli jsme každý domů, za jinými radostmi a povinnostmi, stejně jako každý táborník. Ale to už je jiná pohádka.
Tak tím končí zprávy z letošního tábora oddílu SK Čtyři Dvory. Pokoušel jsem se události popisovat věrně a skoro nic jsem si nevymýšlel (nebo je docela malinko). Pokud zjistíte, že něco bylo jinak, napište to do komentářů a já to opravím.
Jsem rád za kladné ohlasy na zprávy a speciálně děkuji Brckům za udělenou cenu.
A poslední vzkaz účastníkům tábora: bylo mi ctí strávit těch krásných čtrnáct dní právě s vámi.
Ahoj!
Láďa