Pokladové velicí se otevírají
Dnes byl poslední skutečný táborový den. Byla poslední rozcvička s Dančou, poslední skutečná snídaně po rozcvičce, se vším tím spěchem, dupáním a strkáním. Poslední dopolední program do svačiny a koupání po svačině.
Mezitím jsem chystal onu závěrečnou událost, honbu za pokladem, která tradičně zakončuje každých čtrnáct dnů našich táborů.
Letos byla honba za pokladem pojata mírněji a snadněji, s ohledem na větší množství menších dětí. Terén je tu náročný, krajina prudce stoupá od Vltavy, místy jsou tu prudké srázy, které by si možná užili starší táborníci, ale určitě ne ty roztomilé sedmileté druhačky, kterých tu máme více než obvykle.
Družstva startovala v pořadí určeném výsledky celotáborové hry, Dannyho Žíraviny jako první, pak v pořadí Sářini Smrtijedi, Lukášovi Yolo, Žížaliny Žou-žou a nakonec Terčini Špunti. Ale podle zkušeností víme, že málo záleží na výchozím pořadí. To potvrdil hned Danny, když jeho družstvo sice správně rozluštilo první papírek, který dostalo s mapou, a poznalo, že „TS10017635, Čertyně samoty“ znamená transformátor hned u cesty, kudy běháme na rozcvičku. Ale hádanku o dvou závodnících vyluštili špatně a běželi na posed, kde kontrola nebyla. Vzpomněli si na další posed na jiné louce, usoudili, že jsem se spletl, běželi tam a našli další šifru. S nimi se tam dostala ještě dvě další družstva, Lukáše a Sáry. Nevím, jestli odpověděli stejně špatně nebo prostě běželi za někým, ale přeskočili tím pět kontrol, protože tenhle posed byla zamýšlen jako předposlední kontrola.
Stává se to skoro na každé honbě za pokladem, že jedno nebo více družstev odhalí sebemenší skulinku v logice trasy a přeskočí tak několik kontrol. Pečlivá kontrola nepomáhá, člověk nedokáže vymyslet všechno, co táborníky napadne. Naštěstí Danny zavolal, aby se ujistil, že jdou správně, načež jsem ho ujistil, že správně nejdou, a poslal jsem ho zpět k transformátoru. Tam již zjistili správnou odpověď na první hádanku a vyrazili na další kontrolu.
(Ta hádanka zněla: Sam a Max běží závod na 100 m. Sam vyhraje o 5 m. Ve druhém běhu startuje Sam o 5 m dále, takže běží celkem 105 m. Kdo vyhraje druhý běh?)
Na další kontrolu jsem byl dnes obzvláště pyšný. Posílal na ni odkaz „křižovatka M7“. (Pro honby za pokladem používáme speciální mapy se souřadnicovou sítí, která silně usnadňuje zadávání umístění kontrol).
Na M7 byla skutečně křižovatka, je to tam, kde se odbočuje se silničky od Čertyně dolů k tábořišti. Kvůli téhle kontrole mi postupně volala tři družstva, že prý tam nemohou nic najít. Prý to prohledávají dvacet minut a žádné papírky s další šifrou tam nejsou. Usmíval jsem se pod fousy. To víte, milánkové, že tam nejsou papírky. Celá kontrola je totiž napsaná fixem na asfalt přesně uprostřed křižovatky a uvádí číslo 532,7. Trochu jsem jim napověděl, co mají hledat, a protože už všichni vedoucí znají moje honby za pokladem, stačil jim pohled do mapy a už běželi na kopec s vrcholem 532,7 m. Tam byla jednoduchá skládačka roztrhané zprávy, která uváděla pouze Q5.
Čtverec Q5 obsahoval kus rybníka, hráz a okolí, ale také poskládané klády, na nichž bylo celkem nenápadně napsáno OPLOCENKA O3. Tohle ovšem družstvům nedělalo sebemenší problém a za chvíli už byla u oplocenky na cestě vysoko nad Vltavou. Tam bylo ručně psané povzbuzení, které ovšem mělo některá písmena nenápadně zvýrazněná, což odkazovalo konečně na posed na H2. Tam byla mřížka s různě pootočenými písmeny a bylo nutné přečíst pouze písmena v jednom směru. Trapně jednoduché, družstva makala na E1, ke špičce ostrova.
Tady vznikl další výrazný zásek, když družstva, hlavně však vedoucí, zvyklá na moje fígle s řekami a nafouknutými balónky na druhém břehu, ruče přebrodila na ostrov a hledala kontroly. A opět volala Láďu na telefonu, že nemohou nic najít. Samozřejmě že ne, na ostrově nic není, kontroly jsou na pravém břehu na stromě proti špičce ostrova. Pak už to tři vedoucí družstva našla, ale na té šifře si všechna vylámala zuby. Přitom to byl takový roztomilý rébus:
Desetkrát deset
je možností přec,
co společného má
peklo, kamna a pec?
S tímto rébusem se přihnalo do tábora jako první Lukášovo družstvo a hned se hrnulo do kuchyně. Prý teplo, oheň a ať jim okamžitě vydáme poklad. Vyhnali jsme je. Za chvíli přiběhli Smrtijedi se stejným nápadem. Musel jsem jim trochu napovídat: desetkrát deset je … no? Sto, ano. A co má společného peklo, kamna a pec? Teplo, horko, oheň, vedro, žár. Ano, žár. Nu? Nechápavé pohledy. Až někdo menší vykřikl: „Stožár!“ a už se hrnuli ke stožáru, zběžně zkontrolovali, že na něm poklad nevisí, a běželi ke sloupu elektrického vedení. Nic, nikde žádné poklady. Až potom si Teo všiml papírku na stožáru, který udával:
Poklad 1 – 345°
Poklad 2 – 222°
Poklad 3 – 188°
Poklad 4 – 180°
Poklad 5 – 88°
Copak to asi znamená?
Chvíli jim trvalo, než poznali azimuty, ale pak Lukáš ležérním pohybem vytáhl mobil značky Huawei, spustil aplikaci Kompas, namířil nosem v azimutu 345° a dlouhými kroky vykročil směrem k Vltavě. S ním celé družstvo, které prohledávalo okolní křoviny a kopřiviště. Stálo je to hodně bolestivých popálenin od kopřiv, ale nakonec Adam vítězně zvolal: „Mám!“ a vytáhl pytel s hlavním pokladem zpod padlého ztrouchnivělého kmene, společně s Coca-colou, prémiovým pitím pro nálezce hlavního pokladu.
Pak Lukáš ještě nezištně pomohl najít Sáře další poklad ukrytý ve vaně pod surfovacím prknem za kuchyní.
To už byl v táboře i Danny a jeho Žíraviny, kteří využili služeb klasické buzoly. Celkem rychle našli poklad ukrytý po smrčkem hned vedle chladicí nádoby na nápoje (to je ta modrá přepravka, do níž neustále teče voda z hadice).
Úspěšná družstva si už začínala dělit kořist, ale Žou-žou (Žížala) a Špunti (Terka) stále nebyli v táboře. Údajně kufrovali pořád někde kolem špičky ostrova, dokonce odsud volali, že nemůžou najít tu poslední kontrolu. Obě družstva přišla asi půl hodiny po ostatních, čímž zakončila celkový čas hledání letošního pokladu na 4:07 hodin.
Opozdilci řešili stejný problém s tím desetkrát deset a peklem, ale pochopili mnohem dříve, že jde o rébus. Žížala se nejdříve pokoušela odhadnout 88° pomocí roztažených rukou, ale když jsem jí a Tereze vysvětlil použití buzoly, rychle obě našly správný směr a brzy našly poklad ukrytý na vojenských lůžkách pod střechou v jídelničce ve srubu vedle kuchyně. Pak společně prošly terén kolem ohniště a Tereza našla poslední poklad pod pneumatikou, kterou Lukáš a Ivan používali jako odrazový můstek pro své parkurové skoky.
A tím vlastně skončil oficiální program tábora Myšárna 2017. Družstva se rozložila po táboře a začala dělit kořist. Začali také přijíždět rodiče, kteří odváželi některé děti. Také jsme využili pěkného počasí a složili za sucha několik stanových celt a přístřešky před kuchyní a nad jídelnou. Tábor začínal vypadat trochu jako postižený – bez jídelny, bez střech stanů. Vypadal jako tábor, který se chýlí ke konci
Ale vlastně ještě ne, ještě nebyl úplný konec. Skoro bych zapomněl na poslední divadelní představení, které sehrál divadelní soubor Kuchyně. Jejich téma bylo drama z lékařského prostředí, forma byla muzikál a povinná slova byla hyacint, výbuch, turbína, krchov; speciální slovo bylo šlumprt.
Divadelní kus se odehrál na hřišti, kde bylo zřízeno nové hlediště, v němž se před zavřenou oponou pomalu scházeli diváci. Pak konečně vstoupila Eliška a po bouřlivém potlesku uvedla tento nejnovější kus autorského kolektivu Kuchyně. Opona se rozevřela a před našima očima se začalo rozvíjet dechberoucí drama z operačního sálu.
Do nemocnice přivezli těžce zraněnou ženu (Zuzka J.), kterou posekala turbína. Lékař (Píba) a sestra (Kačka S.) začali řešit možnosti operačního postupu, přičemž celá konverzace se odehrávala zpěvem s kytarou. Jejich pokyny předváděli anestezioložka (Dáša) a operující lékař (Lanýž).
Operační skupina nejprve provedla diagnózu a zjistila, že pacient má v hlavě díru, díru jak hrom. Zkusili ji ucpat hyacintem (jaký to romantický symbol lásky), ale ten byl moc malý. Pak ji zkusili ucpat šlumprtem, ale ten byl moc dlouhý. Ve druhém dějství řešili, jak šlumprt zkrátit, a ve třetím dějství, nejkratším, se rozhodli použít semtex. Byl to opravdu masivní výbuch, jeviště zahalil kouř a z něj vystoupili děkující se herci tohoto fantastického představení.
A to byla taková pěkná kulturní tečka za programem našeho tábora.
To, co následovalo, už nebylo tak veselé – odjel Martin Stropek, Sára, Žížala, Danny (poslední dva zítra závodí ve druhé lize). Žížalin otec se nám to pokusil trochu osvěžit tím, že sjel autem až dolů na tábořiště, naložil kolo, bagáž, Žížalu – a nevyjel. Ale nutno poznamenat, že vyjel výše než ta dodávka minulý týden, než se zastavil. Ve čtyřech jsme ho však snadno vytlačili a vrátili se zpět ke smutným povinnostem. Naložili jsme atletické vybavení, složili stan-tunel, poskládali nepromokavé plachty. Už to tady nebudeme potřebovat.
Ostatních dětí se ale ten smutek při balení příliš netýkal. Honily se po táboře a válčily vodními bombami, které získaly z pokladů. Další ještě využívali poslední možnosti se vykoupat a trochu se zablátit.
Pak byla poslední večeře a hořel poslední táborák, rozdala se poslední Poste Restante. Ještě přijel Ivan s Leou a zpívali s dětmi u ohně, dospělí vedoucí a posádka kuchyně seděla u stolů v bývalé jídelně u svíček a bavili se svým dospělým způsobem.
A nakonec šli všichni spát; poslední noc na táboře Myšárna 2017.