Zprávy z tábora – 14. den, pátek 28.8.2020

Jéje, to nám to uteklo
Závěr letošního tábora byl trochu komplikovaný tím, že jsme museli vyklidit tábořiště už v pátek odpoledne. Bylo nutné tedy honbu za pokladem postavit (já a Danny), projít a vyřešit, najít a rozdělit poklady (všichni ostatní) co nejdříve, aby se stihnul oběd, zabalení a úklid tábořiště. Teď trochu předeběhnu – podařilo se to.
Proto jsme s Dannym vyráželi připravit honbu za pokladem ještě před oficiálním budíčkem a rozkaz zněl jasně: Všichni se musí vrátit maximálně do půl jedné! A tak jsme připravili krátkou a rychlou šifrovací hru o osmi kontrolách. Snažili jsme se dávat nepříliš těžké šifry, ale člověk nikdy neodhadne přesně, jak bude někdo jiný řešit určitý problém. A také zafungovalo železné pravidlo, že při každé šifrovací hře se někomu podaří přeskočit pár kontrol tím nejmíň předvídatelným způsobem.
Leč popořadě: Když jsme se něco po 10:00 vrátili do tábora, málem jsme ho nepoznali. Všechny plachty i s konstrukcemi byly sundané a postavené uprostřed tábořiště. Podsady ve stylu „kabrio“ vypadaly zvláštně osiřele. Důvodem byla prosba majitele tábořiště, abychom sundali plachty a dali je pod střechu, protože na zítra je předpovídán déšť a není dobré balit mokré stanové plachty.
Rychle jsme vydali pokyny a o půl jedenácté odstartovalo první družstvo Mirkové a Kasandry, které vyhrálo celkové bodování. Další družstva jsme pouštěli po 4 minutách podle pořadí.
První šifru předal Danny hned v táboře a bylo na ní

Družstva celkem rychle pochopila, že se jedná o oplocenku za Leteckou loukou. Možná stačilo zašifrovat jen „Louka“ a našli by to taky, protože to byla jediná louka v okolí, která nebyla ohrazená, takže jsme na ní nejen pouštěli letadla, ale také házeli diskem a oštěpem. Na plotě oplocenky pak byla další šifra, která pravila, že „Sourozenec – osobní zájmeno – značka prvku cer“ a za tím byl obrázek visacího zámku. To bylo celkem jasné: Bratr-oni-ce a zámek. Družstva na mapě lokalizovala slovo zám. a spěchala po rozcvičkové cestě do Bratronic. Zatím to probíhalo rychle, ale některá družstva se zasekla u šifry, kterou nalezla u rezavého plechového plotu (zřejmě původního) kolem bratronického zámku: KHJNUJZ. Museli jsme telefonicky poradit, že to je pouhý posun písmen v abecedě, což po vyluštění dávalo LIKOVKA. To je rybník, ke kterému jsme občas běželi na rozcvičku.
Tam nastal první zádrhel. Šifry v rybníku byly v nafouknutých balóncích, které byly ukotveny nedaleko břehu, kam se vybraní dobrodinci mohli snadno dobrodit. Ale u jednoho balónku byl asi lehký kotevní kamínek a krátký provázek, takže ho vítr odnesl doprostřed rybníka. A zde je třeba ocenit obětavost Amálky Ambrožové, která pro ten balónek doplavala.
V balóncích byly obrázky s kreslenými příběhy detektiva Ludvíka a tři různé odpovědi směrovaly na tři různé kontroly v terénu.
Správná odpověď posílala družstva na klády u rozcestí, i když některá družstva pro jistotu oběhla všechny tři kontroly. U klád jsme ale nachystali menší chyták – nebyly tam papírky se šiframi, ale na jedné kládě bylo fixem napsáno DLIV. Domnívali jsme se s Dannym, že římská čísla nebudou dělat současným středoškolákům problém, ale to jsme se spletli – myslím, že všechna družstva kromě Bářina potřebovala nápovědu, aby zjistila, že „554“.
Naštěstí už většina soutěžících znala moje fígle a hned běžela na kótu 554,0, což byl triangulační bod asi 100 m od tábora. Tam je ale čekala šifra, kterou jsem už dlouho nepoužil – mřížka 12×12 se slovem MILCICE v horní řádce a zbytkem vyplněným písmeny, z nichž pouze písmena K tvořila tvar kruhu s křížkem nahoře. A tady vznikl jediný větší zádrhel dnešní honby za pokladem. Dvě družstva – Davida a Zdenky – místo aby pílila ke kapličce v Milčicích, jak bylo zamýšleno a jak udělala ostatní družstva, tak dlouho hledala slova v té změti náhodných písmen kolem písmen K, až našla ROAZ, z čehož luštitelé odvodili ROZA, což je růženec – a utíkali hned ke křížku u silnice, kde jsme shodou okolností schovali poslední šifru. Přeskočili tak složitě, ale neúmyslně jednu kontrolu v Milčicích. Ostatní družstva našla u kapličky útržek mapy s označeným křížkem a šifra u křížku pravila: Další kontrola je, kde vlajka vlaje, což byl jasný odkaz na stožár v táboře.
Aby ta dvě pomýlená družstva neměla neoprávněnou výhodu, dali jsme jim 10minutovou penalizaci. Pak teprve mohli začít zkoumat stožár a celkem rychle objevili další z mých oblíbených fíglů – malý papírek s nápisem, připevněný na vlajce na stožáru. Ze země absolutně nebylo možné nápis malým písmem přečíst, ale ačkoli Zdena i David byli poprvé na honbě za pokladem, rychle přišli na jediné možné řešení (kromě spuštění vlajky, což jsem zakázal) – jestlipak nemám nějaký dalekohled. Obvykle s sebou dva až tři nosívám, tak jsem jim jeden půjčil. Když se vítr utišil a necloumal vlajkou, brzy přečetli: 1. poklad – papír, 2. poklad – umývárna.
Těšil jsem se, jak budou dlouho přemítat, který papír máme na mysli, ale Zdenka okamžitě vyrazila ke koši na papír, vyrvala falešné dno tvořené pytelm na odpadky a vytáhla ten hlavní a největší poklad v černém pytli. Péťa Stejskal odběhl k umývárně a naši složitě vybudovanou skrýš odhalil během pár minut. Tak to jsme trochu hledače podcenili, očekával jsem, že se tu sejdou všechna družstva a budou dlouho hledat a obracet každý papírek.
Zbylá tři družstva přiběhla téměř současně s nalezením pokladů a trochu se rozčilovala, že těch deset minut penalizace bylo málo, když tím David a Zdenka ušteřili cestu do Milčic. Asi měli pravdu, ale už se nedalo nic dělat. Matěj dalekohledem rychle našel popisy úkrytů dalších pokladů (maringotka, za klubovnou a dřevník) a když poklady tří družstev sesypali na hromadu, ukázalo se, že všechny poklady jsou velmi podobně bohaté, hlavně na sponzorské kancelářské a školní potřeby (takové nenápadné připomenutí), ale i na různá oblíbené pochutiny. Takže svár byl zažehnán, poklady byly částečně rozděleny a částečně snědeny – a bylo půl jedné. Rozkaz byl splněn.
No a pak byl poslední oběd. Ještě jsme pomohli majiteli tábořiště panu Blšťákovi, který mezitím přijel přebrat tábor, odnosit postele a podlážky ze stanů k umývárně, zabalili jsme si naposled věci do tašek a batohů – a pak jsme čekali. Byl totiž pátek, rodiče táborníků byli v práci a postupně přijížděli podle svých možností. Po druhé hodině už začala přijíždět první rodičovská auta, nakládaly se kola a kufry a batohy a tašku, odjíždějící se dlouze loučili se zůstávajícími, pro které záhy přjížděli také rodiče.
A tak odjel Šimon Kubeš, Honza a Péťa Stejskalovi, Veronika Hejdová, Štěpán Zelinka, Matylda s Amálkou Ambrožovou, David Czepiec, Jirka i Onďa Brunclíkovi, trojice Bára, Zoe a Rozárka Martykánovy, Zdenka Herdová, Šimon Brůžek, Vojta i Anička Kaštovští, Anička Štancelová, Ondra Šustr, Marek Kuna, Matěj Nejedlý i Jirka Dohnal, nakonec Lea odvezla Editu Nagyovou a odjeli Michnovi s Alenkou a Janičkou, Lenka Baronová s Martym. S Dášou jsme se navzájem pochválili, jak se nám ten tábor zase pěkně povedl, a potom Dáša odvezla kromě táborového vybavení také Šimona Hřebeckého a Tomáše Hálka. Společně jsme tu strávili krásných třináct dní mezi kamarády, v přírodě, v primitivních podmínkách a věřím, že všichni si to užili stejně jako já.
Teď už je každý doma a čeká ho škola, práce, běžné starosti a radosti – ale (jak tu pokaždé píšu) to už je jiná pohádka. Ta naše pohádka skončila v pátek 28.8.2020 odpoledne, ale doufám, že bude pokračovat ve vzpomínkách mnohem déle. O to zachování vzpomínek jsem se snažil psaním těchto zpráviček z každého dne tábora a jestli se vám líbily, tak to ponocování nebylo nadarmo.
Děkujeme za přízeň, rodičům děkujeme za půjčení dětí, vedoucím a pomocníkům děkujeme za pomoc s programem a s provozem tábora a … už toho nechám. Loučení má být krátké.
Tak ahoj
Láďa