Zprávy z tábora, 14. den, čtvrtek 24.8.2023

Vzhůru za slávou a bohatstvím, za pokladem!
Děkuji našemu triu plus Vojtovi a hlavně Matějovi za včerejší příspěvek, už dlouho jsem se tak krásně nevyspal.
A tohle bude tedy poslední zpráva z tábora o tom, jak tu žijeme a co děláme. Zítra bude už jen o odjezdu a asi nebude moc veselá.
Dnes jsme se tedy vrátili do naší milé České republiky, tedy v poslední etapě celotáborové hry. Ráno nás budila veselá melodie písničky, kterou bych nazval asi Píseň popelářky, neb se tam pořád opakovalo něco o deseti popelnicích.
Na poslední rozcvičku u Kačležského rybníka jsme na přání dětí vyběhli na hráz (protože ta není do kopce), ale aspoň jsem to protáhl až na louku u břehu za hrází, kde nás naposled rozcvičil Jirka Dohnal.
Po snídani jsme se s Jendou a Dannym ukryli před dětmi do kuchyně a připravovali jsme dnešní honbu za pokladem. To se trochu lišilo od minulých táborů, kdy jsme vyráželi takřka za kuropění, abychm stihli ty šifry nejen o cestě vymyslet, ale i napsat pro každé družstvo.
Dnes jsme ovšem stavěli cestu za bohatstvím podle jiného schématu. To se nazývá Labyrint a v našem zpracování obsahovalo 21 bodů na mapě. Do každého místa pak musíme donést papír, kde je nakreslený nějaký znak (domeček, chodidlo, brejle, označení studené fronty – Jenda je totiž vystudovaný meteorolog, a podobně) a otázka se třemi možnými odpověďmi. Každá odpověď, ať dobrá či špatná, bude odkazovat na nějaký další obrázek, čili bod na mapě.
No a tyhle papíry jsme psali v kuchyni, vybírali jsme otázky, Jenda vymýšlel obrázky a rovnou je zakresloval do mapy.
Schéma Labyrintu funguje tak, že máme tři úrovně po sedmi otázkách. Cílem bylo dojít do posledního bodu první úrovně. Kdo odpoví správně na všechny otázky na první úrovni, dostane se do cíle po sedmi krocích. Pokud někde odpoví špatně, klesne do druhé úrovně, kde budou otázky jednodušší, a po správné odpovědi se zase vyhoupne na  první úroveň. Při špatné odpovědi však klesne až do třetí úrovně, kde jsou otázky primitivní.
Při vybírání otázek na první úrovni jsme si pořád představovali naše trio inženýrů, jak i ty nejtěžší logické hádanky louskají jednu za druhou jako oříšky. A moje největší noční můra je, že se vrátí po vyluštění všech hádanek do tábora dříve, než očekáváme, a chytí nás takříkajíc in-flagranti, při ukrývání pokladů. Už se mi to v minulosti párkrát stalo.
Tak jsme ty hádanky na první úrovni dělali pekelně těžké, jen aby se aspoň jednou spletli a klesli o úroveň níž. Například „Jak je vysoký stožár na vlajku v táboře?“ nebo „Kolikátý tábor SK Čtyři Dvory je Kačlehy 2023?“ (je to 7,59 m a třicátý pátý). Ty nižší úrovně už byly jednoduché až triviální, například „Když rozdělíme krychlový metr na krychlové milimetry a seřadíme je za sebou, jak dlouhá řada vznikne?“ (1000 km) nebo „Kolik švestkových knedlíků snědl Matěj v sobotu?“ (18).
Jenda zpracoval složitý diagram, který určoval, kam která odpověď odkazuje a jak je možné se navrátit na první úroveň a pokračovat k cílovému bodu. Prostě naprosto dokonalé schéma a nic se nemůže pokazit.
Napsali jsme všech 21 otázek a na dvacátý druhý papír Jenda nakreslil pistolku a napsal, že zde jste dosáhli cíle a máte pílit do tábora, kde na vás čeká ten poklad.
Mezitím Dita, Alena a Edita uspořádaly posledního Milionáře a vybarvily poslední zemi celotáborové hry, předpokládám, že ČR. Pak měly děti volný program, který skoro všechny vyplnily jakousi variantou schovávané, údajně zvané skautská nebo indiánská.
My tři tvůrci jsme si pak rozdělili úseky na mapě, vzali si příslušné papíry a šli jsme je rozvěsit po krajině. Jenda si vybral tak vzdálený úsek, že musel jet na kole.
Vrátili jsme se do tábora všichni skoro současně, asi půl hodiny před obědem, tak jsme to všechno krásně stihli. Děti pořád hrály tu indiánskou schovávanou, kdy pikající hráč stojí uprostřed tábora se zakrytýma očima a odpočítává od deseti do nuly. Ostatní vybíhají ze svých skrýší, plácnou pikajícího a snaží se schovat dříve, než skončí odpočet. Pikající pak volá jménem na ty, kteří se nestihli včas schovat. Více pravidel jsem nepochytil, ale vypadá to na zajímavou hru, děti to rozhodně bavilo celé dopoledne.
Na oběd byly bramborové noky s masem a omáčkou a to jídlo bylo tak syté, že jsem se příšerně přejedl. Několik dětí mi přineslo své nedojedené noky a mě to tak chutnalo, že jsem to do sebe cpal, až jsem najednou nemohl dál.
Předpokládali jsme, že na tom děti byly podobně, tak jsme raději nechali delší poobědový klid. Také proto, že jsem se nemohl moc hýbat. A tak místo plánovaných 14:00 vyráželo jako první Matějovo družstvo v 14:45. Jenda jim vysvětlil, že první kontrola je domeček, to bylo hned na pláži u tábora, a další je už na nich. Všech 22 bodů měli nakreslených v mapě, stačilo jen odpovídat na otázky.
Přiznám se, že jsme trochu doufali, že se Matějovo družstvo splete už při první otázce, kolikátý tábor je ten náš, ale Matěj se nedal zmást. Věděl, že náš oddíl začínal někdy v 80. letech a že tábory se začaly pořádat celkem brzy, tak si snadno odvodil těch 35 táborů.
Vypouštěli jsme po pěti minutách další družstva podle pořadí v bodování, jako druhé Kubovo družstvo, pak Jirkovo, Dodi a Matyldy.
Se škodolibým potěšením jsme se dívali, jak tři družstva špatně odhadují počet táborů a hned na začátku klesají na druhou úroveň. A pak nám všichni na delší dobu zmizeli z očí.
Byl čas na přípravu pokladů a jejich schování. Naše milá kuchařka Lucka už přivezla nakoupené dobroty do pokladů, od Coca Coly přes brambůrky, sušenky až k čokoládám, ze skladového stanu jsme vynesli bednu s pastelkami, gumami, pravítky a dalšími školními potřebami a doplnili bonbóny a ořezávátky z dalších krabic. Vše jsme víceméně rovnoměrně rozdělili do velkých černých pytlů, které představovaly ty slavné poklady.
Do prvního pokladu jsme ještě dali krásně zhotovenou (od Dity) poukázku na 1 (slovy jeden) meloun vodní, který zatím ochraňovala kuchyně.
A pak přišla ta hlavní otázka: Kam s nimi? Někdy to bývá větší problém, než postavit celou honbu za pokladem. Kam je schováme? Nesmí to být moc snadný úkryt, ale zase potřebujeme, aby je aspoň do setmění našli.
Pro první poklad jsme našli dokonalý úkryt v hromadě uhynulých vodních rostlin, které předevčírem zaplavily naši pláž a naši sousedé z vedlejšího kempu je obětavě vyhrabali z vody a vynosili na břeh. To jsem dětem fakt nezáviděl, to hrabání se v nahnilé rostlinné mase.
Na druhý úkryt jsme hodně pyšní – pověsili jsme pytel na šňůru v lese pod sušící se ručníky. Nebylo to skoro vidět. Třetí pytel Jenda přivázal na hrábě a strčil pod podlážku před výdejním oknem kuchyně. Čtvrtý jsme zahrabali do hromady větví v lese za stany a pátý, který pak dlouho odolával, byl na stříšce nad dřívím za kuchyní.
A potom jsme čekali. Občas se některé družstvo prohnalo táborem na cestě ke kontrole poblíž, pak volal Doďa, který odhalil chybu v zadání jedné otázky, a potom se zase nic nedělo. Až kolem šesté hodiny se najednou nad táborem na cestě vyrojila tři družstva, Matěje, Kuby a Jirky, zřejmě vytvořila korporaci.
Členové vypadali značně nespokojeně, hlavně Matěj, který tvrdil, že schéma je zacyklené a že ho správná odpověď pořád vrací na stejnou kontrolu. Po chvíli objasňování se ale ukázalo, že Matěj považoval správné odpovědi u dvou otázek za naprosto vyloučené a vytrvale chodil na obrázky u nesprávných odpovědí.
Taky se ukázalo, že Matěj chtěl zjistit, jak to Jendovo schéma funguje, tak s Vojtou oběhli všech 22 papírů a opsali si otázky a odpovědi.
Na poslední kontrolu s tou pistolkou napsal Danny jednoduchou šifru „sierratangoolafzulualfaromeo“, což je v mezinárodní letecké normě značení písmen, jen s mezerami mezi nimi. Znamenalo to „STOZAR“.
Na stožáru vlajky byl připíchnutý papírek, kde bylo
1= 9
2 = 190
3 = 125
4 = 130
5 = 182.
Byly to samozřejmě azimuty, ale protože tam nebyly napsané ty stupně, děti začaly odměřovat devět kroků náhodným směrem. Tak jsem tam raději ty stupně hned dopsal. A pak jsem jim ještě půjčil buzolu, většinou s sebou dvě až tři nosívám. Pak už celkem rychle odměřili příslušné směry a brzy našli ten hlavní poklad na pláži, Vojta vytáhl poklad zpod podlážky u kuchyně a po chvíli tápání Matěj našel třetí poklad v té hromadě větví.
Pak už začalo dělení kořisti mezi tři družstva, a co jsem tak pozoroval, bylo to velmi demokratické.
A pak jsme zase čekali. Kolem sedmé hodiny přišlo Doďovo družstvo, které hledalo druhý nebo pátý poklad. Chodili kolem obou na dosah ruky, ale trvalo asi dvacet minut, než pytel na stříšce na dříví našla Alenka Michnová.
Mezitím psala Matylda, že už našli poslední kontrolu a vrací se do tábora. Byli jsme rádi, že se nikdo neztratil ani nikdo nebloudí. Přišli něco po čtvrt na osm, hned určili správný azimut a netrvalo jim ani pět minut, když Zoe našla ten poslední poklad pod ručníky.
Pak už následovalo dělení a konzumace pokladu, tak jako vždycky.
Během hledání a nalézání pokladů postupně odjel Danny, pro Kláru si přijeli rodiče (a od její maminky jsme dostali domácí chléb žitno-pšeničný, ještě teplý z pece. Ještě jednou díky, do teď mi voní ve stanu) a také slavný herec Lukáš Blecha odjel s tatínkem.
Ale konečně jsme měli všechny ovečky pohromadě a mohla se vydávat večeře. Dostali jsme guláš s těstovinami a zdálo se, že děti na té honbě opravdu vyhládly, jen jeden mi přinesl, co nedojedl.
A po večeři – co jiného než večerní koupání. To jsem nemohl dětem odmítnout, protože dnes bylo zase dost vedro, ale koupat se nestihly kvůli té schovávané a pak pokladu. Asi dvacet minut probíhaly urputné námořní boje mezi (jak jsem se nakonec dozvěděl) klučičím a holčičím paddleboardem. Nebylo jasné, kdo zvítězil, protože pořád se jeden nebo druhý převracely a námořníci pořád padali do vody. Někteří tam i skákali.
No užívali si poslední koupání tak, že mě ani neslyšeli, když jsem pískal na odchod z vody, tak tam drsné námořní slečny ječely. Ale nakonec všichni přistáli, převlékli se a sešli jsme se u posledního táboráku. Ivan a Jarek hráli a zpívali, děti koukaly do plamenů, opékaly si maršmelouny a zpívaly s námi. Pěkné to bylo, jiskřičky z ohně zase létaly k nebi společně s hlasy a hlásky o ulámaných křídlech anděla, bedně od whisky, severním větru a mnoha dalších.
Malým dětem jsme povolili pozdější večerku, když už zítra není ta rozcvička, ale i tak toho asi měly dost a kolem půl jedenácté šly spát. Starší ještě poseděli, pak se někteří přesunuli pod širák na hřiště, hráli karty a diskutovali o světových problémech dlouho do noci.
Ale teď už klid a všichni sní svůj poslední sen na táboře Kačlehy 2023.
Tak dobrou poslední noc, dětičky.