Pátek 26.8.2016
Dnešek byl posledním normálním dnem táborového života – s budíčkem, rozcvičkou, snídaní a táborovým programem. Sice nevím, z čeho se skládal dopolední program, protože jsme s Kubou opustili tábor již před budíčkem, ale věřím, že Lenka perfektně zorganizovala vše od rozcvičky až po trávení volného času dětí.
My jsme zatím s Kubou Folbergerem procházeli trasu letošní honby za pokladem, jako vždy od poslední kontroly směrem k začátku.
Již při přípravě orientačních závodů jsme si vyhlédli pěkný vývrat v té divočině v hlubokém korytě přítoku Blanického potoka, kde byly dutiny vhodné pro schování pokladů. Od této skrýše jsme zpětně odvíjeli celou trasu honby za pokladem. Trvalo nám to přes čtyři hodiny, což je ve srovnání s jinými tábory celkem slušný čas.
Prošli jsme většinu mapy, kterou budou mít hledači k dispozici, a poškrábání a popálení od kopřiv jsme umístili naši přeposlední, ale pro závodníky druhou kontrolu k tůňce. Pak jsme konečně šli na zasloužený oběd (ani se to nechce říkat kvůli závistivcům, ale měli jsme bramborovou kaši a smažené kuřecí řízky, které voněly po celém tábořišti. Není třeba zdůrazňovat, že to bylo naprosto vynikající).
Při obědě vznikl menší incident v jídelně, kdy se tam někdo rozbrečel. Libor to začal řešit:
„Kdo tam brečí?“
„Malá Terezka.“
„Co se jí stalo?“
„Praštila se o ešus.“
„Čí to byl ešus?“
„Lukáše.“
Píba se uklidnil: „Aha, tak to je v rodině“, a v klidu pokračoval ve vydávání jídel.
Během poobědového klidu jsme ještě schovali své poslední kontroly (a tedy první pro hledače) a pak jsme svolali děti na lavičky kolem ohniště. Vysvětlil jsem pravidla honby za pokladem, rozdal družstvům speciální pokladové mapy s mřížkou souřadnic a Eliška přečetla poslední dvě kapitoly celotáborové hry. V nich pan Petr z Kácova s přáteli nachází podivné papírové skládačky, které představují vodítka k pokladu nesmírné ceny.
Podle hry jsme vyšli na louku za můstkem, kde oficiálně začala honba za pokladem. Na louce bylo uschováno pět podivných papírových skládaček, úplně stejných jako v příběhu Petra z Kácova. Najít je bylo možné podle našeho (já, Kuba a Kačka Ž.) tleskání, které se zrychlovalo, když se kdokoli přiblížil k některé skrýši. Problém byl, že nebylo jasné, kterého hledače se zrychlené tleskání týká, protože na louce byli všichni táborníci.
Přesto byly všechny skládačky nalezeny velice rychle pod pařezem, v Kubově spacáku, v balíku sena, v hromadě klestí a zavěšené na stromě, a družstva rovněž velice rychle vyluštila přesmyčku KUTNA, což nemůže být nic jiného než TUNKA, čili tůňka. Navnaděni lehkou hádankou se brzy všechna družstva sešla u tůňky, kde konečně začalo to pravé hádankové peklo. Pro každé družstvo tam byl papír se změtí čísel všech tvarů a velikostí a k tomu pokyny – zjistěte číslo a odečtěte od něj 20. Souřadnice je cesta J ?.
Družstvům trvalo skoro půl hodiny, než přišla na to, že mají zjistit číslo, které v té změti chybí. Holčičí družstva (Marušky, Terůzky F. a Kačky – vedené Terezou Psohlavcovou) na to přišla dříve a zmizela směrem k souřadnici J6, doprovázena Kačkou Součkovou, klučičím družstvům (Lukáš a Danny) to trvalo o něco déle. Další pokračování honby za pokladem známe jen z kusých údajů Kačky, která se vrátila s oběma dvojčaty Kadečkovými, a ze zoufalých telefonátů při záseku na některé šifře.
A tak jsme se dozvěděli, že hádanku na cestě na J6 nedokázal nikdo vyřešit, a tak všichni odhadli pravděpodobné řešení podle odkazu na nejbližší souřadnici. A naštěstí se trefili, byly to klády u silnice na I8.
Tam byla další papírová skládačka a odsud je rozšifrovaný pokyn směroval k balónkům na Q10.
Víte, většinou bych byl rád u luštění jednotlivých šifer a fotil ty zamyšlené tváře a pak úprk celého družstva při rozluštění dalšího odkazu. Ale na Q10 jsem opravdu nechtěl být v okamžiku, kdy tam přišla družstva. Je to totiž souřadnice našeho koupacího místa u Lužnice, kam jsme se chodili svlažit v parných dnech. Je tam travnatý břeh a pěkné molo pro sestup do vody, leč nafouknuté balónky s další šifrou byly přivázané k větvím vrby u protějšího břehu.
Jeden člen každého družstva se tedy musel obětovat, svléknout přiměřené množství oblečení a doplavat na druhou stranu. Nevím, co si mysleli a říkali tito jedinci na adresu toho (cenzurováno), který schoval kontrolu na druhou stranu řeky, a ani to nechci vědět. Hlavní bylo, že všechna družstva měla další šifru, takovou křížovkářskou:
Dvanáct měsíců
První tři písmena jména vodní rostliny
Název písmena V
Odmocnina z 9
Taky vám vyšlo ROKLE Q3?
Všem družstvům to vyšlo správně, ale nalezení rokle v horní části mapy jim dělalo problém. Holčičí skupina volala o pomoc, že to nemohou najít, klučičí skupina se dokonce přišla poradit až do tábora. Trvalo jim to asi hodinu a holčičí skupina zde získala rozhodující náskok. Pak už šlo snadno, šifra u posedu na louce Holubice byla jednoduchá a brzy jsme již slyšeli hlahol holčičí skupiny blížící se ke křížku ve vsi Doliny, kde byla ukryta poslední skládačka. Čekali jsme tam na ně, protože jsme chtěli vidět, jak budou řešit úkol s magickým okem. Ale nejdříve musela skupina vyluštit zprávu, skrytou v třech skládačkách. Tam se dozvěděla, že „NA MLÝNA ZEĎ V POKOŘE HLEĎ“ a ihned spěchala do starého mlýna na začátku Bumbácova údolí.
Tam totiž Kuba nainstaloval svůj zázračný přístroj, který vysílal zprávu, již mohlo vidět pouze magické oko. Vypadalo to tak, že v místnosti mlýna pod starou cihlovou klenbou byl na zdi pověšený černý igelit a vedle něj nápis na papíru požadoval: Tady se vyfoťte.
Děti celkem nechápaly, proč, ale ochotně se rozestavily a nechaly si udělat hromadné foto. Ale až poté, co mobil v režimu fotoaparátu namířily přímo na ten igelit, začala se na displeji objevovat rudá písmena. Prostým okem ovšem nebyla vidět.
Ano, šlo o matici infračervených diod, kterou sestrojil Kuba Folberger, a naprogramoval ji tak, aby stále dokola vysílala text JESKYNE V KORYTE J SEDM.
Během několika vteřin se starý mlýn vyprázdnil a holčičí družstvo zmizelo přes kraví ohradu směrem k táboru. Jejich nadšení neznalo mezí, jednak z radosti nad brzkým nalezením pokladů, jednak z radosti nad tím, že porazily spojená klučičí družstva.
Šel jsem klukům pomalu naproti zpět k mlýnu a náhlý radostný řev šířící se údolím mi prozradil, že spojená holčičí družstva právě nalezla své tři poklady.
Kluci nezaostali moc, ale přeci jen přišli pozdě. Složení skládaček tak, aby ukázaly kýženou zprávu, jim netrvalo dlouho, a společnou fotku také zvládli. Na ta cyklující písmena jsem je musel trochu navést, ale nakonec se také dozvěděli, kde mají hledat zbylé poklady. Do tábora ovšem kráčeli důstojně a pomalu, protože již nebylo kam spěchat.
Oba poklady v korytě hluboké rokle nad táborem nakonec našla Bára Brcková, která, ač dívka, patřila do klučičího družstva.
A pak už začalo slavné dělení kořisti na louce za můstkem. Holčičí družstva dělila jeden hlavní a dva vedlejší poklady společně pro všechny členy, klučičí družstva si dělila každé svůj poklad.
Letos byly poklady zvláště vydařené, protože přispěl značným dílem pan Kuna (tatínek Marka zvaného Mařena), který pracuje ve firmě vyrábějící školní a kancelářské potřeby. A tak se na každého hledače pokladu dostalo dostatečným množstvím sešitů, propisek, pastelek, gum a dalších věcí potřebných (nerad to připomínám) do školy. Také různých chutných poživatin a nápojů byl dostatek.
Již během honby za pokladem se začali sjíždět rodiče na zítřejší pomoc při bourání tábora – Psohlavcovi, Kadečkovi, Knápkovi, Stejskalovi. A nepřijížděli sami. Již během dělení kořisti byla rozdána první várka nanuků, druhá až po večeři (smaženky se zeleninou).
Také přijela Olga Dvořáková, aby odvezla Tobiáše, Marušku a Terezu F. na zítřejší závody v hasičském sportu.
A tak jsme zapálili hned po večeři táborák a vyhlásili rozdávání Poste Restante. Takovou dávku vzkazů jsme tu ještě neměli. Několik jich bylo pro celý tábor nebo pro jednotlivá družstva a přečetl jsem je nahlas. Myslím, že všichni přítomní dostali vzkaz od někoho, kdo jim chtěl vyjádřit sympatie a díky za to, že tu byli s námi.
Pak už nastala ta smutná chvíle loučení s Maruškou, Terezou a Tobíkem a slzy tekly opravdu proudem. Za skandování „Maruška, Tereza, Tobík“ pak zmizela koncová světla Dvořákovic zelené Felicie v houstnoucí tmě.
Potom hořel táborák, kolem seděli děti i rodiče a všichni si užívali praskajícího ohně a Píbova zpěvu a hraní. Rodiče chvílemi vypadali, že svým dětem závidějí, že si tuhle pohodu užívaly čtrnáct dní.
Pak se mladá noc překlopila do pokročilé noci a od ohně postupně mizely postavy a postavičky v pořadí nepřímo úměrném ročníku narození. Nakonec odešli spát všichni, oheň vyhasl a jen já tu teď v kuchyni pod plynovou lampou klepu do mobilu poslední zprávu z tábora. Protože zítra to bude už jen zpráva o bourání stanů, úklidu tábořiště, balení, loučení a odjezdu. To už nebude tak veselé, ale patří to ke každému táboru, i k tomu v Bumbácově údolí v roce 2016.
