Pátek 21.8.2015
Dnes opět nastal ten kouzelný den, stejně jako na každém táboře, kdy pokladové velicí se otevírají a člověk k značnému bohatství přijíti může.
Tu strastiplnou cestu za pokladem musí ovšem někdo připravit – a dnes jsem to byl já s Kubou Folbergerem.
Vyrazili jsme kolem půl osmé a osud táborníků jsme vložili do rukou Lenky.
Podle prastarých pravidel pro přípravu honby za pokladem jsme postupovali odzadu, tedy jako první jsme dali šifru, kterou hledači budou luštit jako poslední. A ta tedy byla! Přímo pohádková! Až budu psát souhrnnou zprávu z tábora, vložím ji sem, abyste si ji mohli také vyzkoušet.
Pak už nám to šlo jako po másle: pohled na mapu, výběr následující (vlastně předchozí) kontroly, přesun na vybranou kótu, krátké zamyšlení a zašifrování místa a souřadnic předchozí (vlastně následující) kontroly. Doufám, že mi rozumíte.
Příprava deseti kontrol na asi šesti kilometrech nám trvaly necelé čtyři hodiny.
Po obědě to začalo. Podle celkových výsledků v soutěžích během celého tábora určila Eliška pořadí startů jednotlivých družstev – jako první vyráželi Ďáblové Sáry. Dostali papírek s nápisem „rozcestí K6“. Pro ty, co neznají princip našich honeb za pokladem upřesním, že družstva mají mapu okolí se souřadnicovou sítí, která značně ulehčuje zadávání konkrétních míst v terénu. Stačí zašifrovat například „vývrat H7“ místo „vývrat v korytu potoka sto metrů od soutoku“.
Po pěti minutách vyběhli Terčini Satanáši, pak po dalších pěti minutách Mimoni Kačky a nakonec Skřítkové Marušky.
Ale ani toto časově oddělení nezabránilo tomu, aby se všechna družstva nesešla na třetí šifře a nevolala o pomoc přítele na telefonu, tedy Kubu nebo mě. Dvě družstva se v zoufalství dokonce vrátila až k přechodu přes potok na konci louky u tábora a málem nás nachytala při ukrývání pokladů.
Vysvětlili jsme jim tedy tu šifru a poslali je na správné souřadnice, ukryli jsme konečně poklady do kopřiv na břehu potoka a těšili se na zasloužený odpočinek. A opravdu, Sára volala až po třech hodinách, že nevyluštili předposlední šifru a nějakou náhodou došli až do Koloměřic (které ani nebyly na jejich mapě).
Po dalších konzultacích nakonec našli i tu poslední vypečenou šifru a nevyluštěnou ji všechna družstva společně přinesla do tábora.
Vysvětlili jsme princip a Sára začala luštit: „T-U-N-K-A“.
„Tůňka!“, zařvali všichni sborem a sprintem vyrazili ke koupací tůňce, kde plavaly balónky se šiframi. Děti ani nezpomalily a naskákaly do vody.
V balóncích byla poslední písemná zpráva, tentokrát veršovaná:
Vysoký strom se pne,
kde k obědu se troubí,
komu správně to sepne,
snad nezláme si klouby.
Po krátkém hledání objevili vysoko na stromě u kuchyně mapu s vyznačenými polohami pokladů. Ze země se to ovšem nedalo rozpoznat a foťák jsem odmítl půjčit, ale náhodou jsem měl ve stanu dalekohled, úplně stejně jako vloni.
Sára po chvilce upřeného pohledu správně určila, kde poklady jsou, a vyrazila v čele svého družstva přes lávku na louku. Téměř celý tábor běžel za nimi, jen Lukáš Kadečka se nějak nevešel na lávku a skončil ve vodě.
Pak začalo to horečnaté hledání, děti v kraťasech se nebojácně prodíraly kopřivami na břehu a houštím na kraji lesa.
Na hlavní poklad nakonec narazila Tereza Faktorová, z družstva, které vyráželo jako poslední. Měli velikou radost a hned si šli dělit zaslouženou kořist.
I další poklady byly brzo nalezeny a zbytek večera pak probíhalo dělení všech těch krásných věcí nalezených v pokladech.
Pak už se ale začali sjíždět rodiče a odvážet některé děti, odjeli Kadečkovi a Psohlavcovi, Kamila a asi i další.
Setmělo se a zbytek tábora se sešel naposledy u táboráku, kde hráli a zpívali Sára a Píba až do pozdních nočních hodin.
Nakonec ale všichni šli spát a poslední táborový oheň pomalu uhasíná…
