Běhy, skoky, múzy a filmové umění
Probudili jsme se do teplého a mlhavého rána. Pořád bylo tak prádelnovitě vlhko, ale poprvé za dlouhou dobu nepršelo. Takže jsme se rychle vrátili do starého režimu – budíček v 7:30, ranní hygiena, rozcvička, snídaně. Bylo vidět, že děti už byly otrávené z toho mokrého nicnedělání poslední dva dny a byly vyloženě natěšené na rozcvičku. Určitě byly už před budíčkem oblečené do kraťasů a triček a klepaly se nedočkavostí, jak se těšily na tu rozcvičku. Nebo si to aspoň takto představuji.Běželi jsme zase po hrázi až na konec k silnici, tam jsme se pěkně rozcvičili a protáhli se a na zpáteční cestě jsme si dali běžeckou abecedu. Však to rozcvičení budeme dnes potřebovat, máme na programu atletický den věnovaný běhům a skokům.
Po snídani jsme vyrazili na první disciplínu – 60 metrů. Trať byla na hrázi, dost daleko od tábora, protože tam byl jediný úsek dostatečně dlouhý bez hlubokých kaluží.
Rozběhy byly sestavení podle kategorií, dokonce to většinou vyšlo, že běžely holky a kluci zvlášť. Jen Eliška Peltanová přijela s tatínkem Zdeňkem až po startu její kategorie, tak běžela v rozběhu s dorostenkami (a nebyla poslední).
V přípravce měla nejlepší Alenka Michnová s časem 10,1 s, v mladším žactvu byl nejlepší Pavel Klein za 9,4 s. Ve starším žactvu to vyhrál Matouš Kubeš s časem 8,8 s, v dorostencích a juniorech to byl Jirka Brunclík za 8,6 s. Mezi holkami vyhrála Verča Tylová za 9,9 s.
To byla ta snadná část běžeckého dopoledne. Teď ale přišel čas na delší běhy. Pro přípravku jsme na hrázi od dvou dubů u tábora odměřili 300 m, kde byla otočka, takže to měli 600 m, všichni starší měli otočku ještě o 200 metrů dále, takže celkem 1000 m.
Tady už vyložení sprinteři zaostávali, i když se našly výjimky. V přípravce vyhrál Tomáš Kára za 2:25,8, těsně následovaný Onďou Brunclíkem a Alenkou Michnovou. Čtvrtým místem příjemně překvapila Míša Čápová s časem 2:33,8 min. Mladší a starší žactvo běželo ten kilometr společně a vyhrál ho zase Matouš Kubeš, jako jediný pod 4 minuty, za 3:58,6 min. Běh nejstarších vyhrál Matěj Nejedlý za 3:37,0, následovaný Kubou Outlým a překvapivě Jirkou Brunclíkem. Oba se ještě vešli pod 4 minuty.
Tím skončila běžecká část a po svačině začaly skoky. Disciplína skok vysoký na našich táborech má určitá specifika – skáče se bez rozběhu, odráží se sounož a nemáme za laťkou měkkou matraci jako na stadionu. Na minulých táborech jsme jako doskočiště používali staré tlusté matrace z tamějších místních zdrojů, ale tady jsme bohužel žádné neměli. Dáša nás varovala, že při skocích kolem 1 metru a dopadu na holou zem bychom se taky mohli u dětí dočkat nepěkných zranění dolních částí nohou.
Přemýšleli jsme, jak to vyřešit, aby si všichni zaskákali do sytosti a nikdo se přitom nezranil. Nejdřív jsme chtěli omezit výšku na 90 cm, ale to by asi protestovali ti nejlepší skokani, pak nás ještě napadlo kuriózní řešení skákat v mělké vodě. Tam by dopad nebyl problém. Ale ono zase takové vedro nebylo, tak jsme nakonec vytvořili vlastní měkké doskočiště z několika dek, starého spacáku a celé jsme to zabalili do nepromokavé plachty. Doskočiště jako víno!
A začala soutěž. Skok vysoký táborový je vždycky hodně dramatický. Na nižších výškách soupeří spíše přípravka a starší se jen tak oťukávají, ale od nějakých 80 cm už začínají urputné boje. Letos to bylo ještě okořeněné sázkou, kterou uzavřeli Honza Stejskal a Jirka Brunclík o to, kdo dokáže skákat do vyšší výšky s odrazem jen jednou nohou. Myslím, že to vyhrál Honza, který takto dal asi 105 cm. Ale soutěž byla napínavá i sama o sobě. Nedá se dost dobře popsat to soustředění závodníků před skokem, ta radost z překonané laťky nebo ta slova při shození (ta bych u některých opravdu nerad opakoval. Někteří nejmenovaní přitom přišli o pár dvouplichtíků).
Na 115 cm už v soutěži zůstali jen Jirka a Honza. To už si závod v nadšení diváků a ve výkonech závodníků nezadal s nejvyššími světovými soutěžemi. 120 cm – Jirka na první pokus, Honza potřebuje dva pokusy. 125 cm – Honza opět prvním pokusem shazuje a Jirka překonává laťku na první pokus svým nebezpečně vypadajícím stylem. Honza dává na druhý pokus a zvyšuje se na ohromujících 130 cm. Jirka opět na první pokus, nad laťkou se vždy nějakým podivným způsobem dostane do vodorovné polohy a padá na doskočiště na bok. Ještě že jsme to tak pěkně vymysleli. Honza shazuje třikrát na na 130 a s potleskem diváků opouští sektor výšky.
Jirka jako vítěz si může určit další zvyšování. Ptá se, kolik je platný rekord. Je to 137 cm a dosáhl ho Kuba Psohlavec na Myšárně v roce 2012. Jirka se chvíli rozhoduje a pak nechá laťku nastavit na 138 cm. Přichází k laťce, obecenstvo se ztišuje, Jirka se soustředí, odráží se a ano, přátelé, na první pokus překonává laťku v novém táborovém rekordu 138 cm. Tribuny doslova šílí, Jirka běhá po sektoru s roztaženýma rukama. Rozhodčí se ptají, jaká bude další výška. Chvilka rozhodování – a je to astronomických 140 cm! To je neuvěřitelné, vážení přátelé! Jirka se opět soustředí, odráží se – a shazuje. Poprvé shazuje od zaváhání na 115 cm. Druhý pokus se mu také nevydařil a na třetím pokusu už byla vidět únava z dlouhé soutěže a byl tedy také neúspěšný. Ale to nezkalilo radost z vynikajícího výkonu a překonaného rekordu, ani radost nás diváků a komentátorů, že jsme tento historický výkon viděli na vlastní oči. Děkujeme Jirko!
Jak tradice velí, po táborovém skoku vysokém následuje táborové podlézání. Začínáme na nějakých 120 cm a závodníci musí předepsaným stylem podlézt laťku – kolena před rameny, hlava zakloněná, brada před nosem. Jenže to už byl oběd a tak jsme podlézání odložili na později.
Někdy v té době došlo k velmi neobvyklé, téměř mystické události. Snad se nad námi otevřela sama nebesa. Náhle nás shora zaplavilo jakési nezemsky jasné světlo a hřálo nás na tvářích. Zmateně jsme přemýšleli, co by to mohlo být, ale pak se nám vynořily dávné vzpomínky – to je přeci sluníčko! My jsme ho tak dlouho neviděli, že jsme zapomněli, jak vypadá a jak pěkně hřeje. Hned ten svět vypadal krásnější.
Po obědě bylo až do čtyř hodin volno, ale ne polední klid. Dnes je to totiž ten velký galavečer divadelních souborů, na který se těšíme už od začátku tábora a družstva se mění v umělecká uskupení a divadelní soubory, vedoucí jsou náhle scénáristy, režiséry a hlavními postavami v jedné osobě. Jídelna se změnila v kostymérnu a kulisářskou dílnu a většina družstev se vytratila někam do okolí, aby na poslední chvíli sehráli generálku a vychytali poslední mouchy přestavení.
A v pět hodin to začalo. Jen připomínám, že povinná slova jsou nyní společná pro všechna představení.
Jako první vystoupilo umělecké uskupení s tím dlouhým názvem, který začíná na Nevím. Byli jsme zvědavi, jak si autorka scénáře a režisérka Bára poradí s tématem Válečný film. A poradila si výborně. Viděli jsme hlubokou psychologickou sondu dvou společností – Ananasníků a Antiananasníků. Jedni milovali ananas, druzí jej nenáviděli. Ananasníci poslali jako provokativní dar ananasy druhému kmeni, ti se za urážku pomstili atentátem na náčelnici Ananasníků Růžoslavu. A vypukla válka. Nebudeme zde popisovat ta krvavá jatka, která se odehrávala na jevišti, však nás taky správně ještě před představení varovali, že to není pro psychicky nevyrovnané osoby.
Jatka však byla náhle přerušena vstupem cizince – dokonce takového cizince, že byl až z jiné planety. Nabídl bojujícím jako prostředek usmíření dobrotu – rýžové chlebíčky s „schokolade“. A usmíření se mu opravdu podařilo, ty chlebíčky byly tak hnusné, že oba kmeny zapomněly na nevraživost a společně se vrhly na nebohého mimozemšťana. Závěr si domyslel každý divák k sám.
Další byl soubor 4D (Čtvrtá dimenze) pod vedením Honzy Stejskala. Téma bylo Detektivka, místo činu – Kačlehy. To byla akční podívaná, která měla svižný spád od začátku do konce. Sympatický detektiv pan Krát (Honza) v klobouku a s dýmkou je povolán vyšetřit vraždu v Kačlehách. První komplikace nastává, když kolemjdoucí (Jirka Dohnal), jehož detektiv vyslýchá, tvrdí, že v Kačlehách se nic neděje, natož nějaká vražda. Poslední větší událostí za tři dekády bylo, když se mu ztratily dvě krávy.
Detektiv je trochu zmaten, ale pátrá dál. Když kolem proběhnou dvě chichotající se pubertální dívenky (Míša a Kačka), suše konstatuje „Dvě krávy nalezeny“. Pak se situace zamotává, detektiv se utkává s šíleným geniálním zločincem (Vojta Kaštovský), který chce z Kačleh ovládnout celý svět. Detektiv nakonec prchá před bombou, která zničí šílence i ty dvě krávy.
Bouřlivý potlesk byl naprosto zasloužený.
Jako třetí vystoupil soubor Trosky, jehož scénárista a režisér v jedné osobě, Šimon Kubeš, představil svoje pojetí populárního (údajně) pořadu Prostřeno. Zde jako hlavní postava vystupoval pan Lukáš, kterého hrál velmi přesvědčivě Doďa. Rozhodl se, že tuto soutěž vyhraje. Pozval své soupeře a uvařil jim své speciální menu.
Ti soupeři nebyli snadní – jedna veganka, jeden věčně nespokojený gurmán, jeden otravný radil a jeden trochu šílený jedlík. Lukáš jim uvařil bramboračku (bez hub), pak trochu připálil svíčkovou (bez brusinek) a nakonec jim nabídl podle staletého tradičního receptu kyzykaze (není to cheesecake). Nakonec však vyhrál celou soutěž díky bodům od toho lehce šíleného. Protože soutěže tu jsou proč? Aby se vyhrávaly!
Čtvrté byly zprávy s předpovědí počasí od uskupení Matějova mládež. Viděli jsme zpravodajský newsroom, poslouchali jsme vstupy od zahraničních zpravodajů ze Somálska i od místních zpravodajů z Kačleh. Zpráva střídala zprávu, všechny byly aktuální a zajímavé a kupodivu se týkaly oblasti, kde zrovna táboříme. Jen jedna zpráva byla z USA, totiž že ačkoli černoši tvoří pouhých 13 % obyvatelstva USA, spáchají 60 % všech zl …. a zpravodaj Kuba s leknutím papír zmačkal a se slovy „To je špatná zpráva“ ji hodil pod stůl.
Zajímavá byla taky předpověď počasí, hlavně konstatování, že v pásu od Frymburka u Lipna po Kačlehy na Jindřichohradecku chč…e a chč…e. Ale to jsme poznali sami.
A jako poslední jsme zhlédli roztomilou jednoaktovku, která nám představila Davida Attenborougha, jak mezi tlupou šimpanzů povídá o těchto zajímavých primátech. Vše probíhalo v pohodě, kameraman natáčel, dokud nedošlo k nějakému sporu o jeden banán a přírodovědec dostal kousanec do zadku. Ale sličná ošetřovatelka mu to odborně ovázala a pan Attenborough nám mohl dále povídat o krásné přírodě a jejich zázracích.
Tak to byly opravdu hluboké umělecké zážitky. Děkujeme všem, že jsme mohli být při tom.
Ale program sportovního dne stále pokračoval. Ještě jsme nedokončili to táborové podlézání. Nebyl jsem u toho od začátku, měli jsme ještě nějaké řízení ohledně té singularity, ale ke konci, od nějakých 80 cm a níž už byly vidět zajímavé sportovní výkony.
Letos jako vždy vynikal Kuba Outlý který mezi svými rekordními výkony ještě stihl tančit kozáčka. Nakonec strhl obecenstvo tak, že se mezi pokusy o podlezení rozjela úplně regulérní diskotéka na hudbu z mobilů přes Jirkův bluetooth reproduktor.
Na táboře letos není známý hadí muž Marek Kuna, ale zdá se, že má důstojné nástupce – Bára Martykánová, Klára Sázavská, Verča Tylová a kupodivu i vítěz výšky Jirka Brunclík, který se dostal pod 80 cm.
Ale to pořád není z dnešního programu všechno. Po večeři jsme opět spustili centrálu, ale nepromítali jsme filmy. Honza s Bárou Čermínovou si připravili kvíz pro filmové znalce. Byly tam nejen fotky z filmů nebo seriálů, ale i ukázky hudby nebo známé hlášky. Já osobně bych poznal maximálně 10 % ukázek, ale většina dětí ve družstvech se podle všeho dobře chytala. Některé filmové hity si zpívaly společně s ukázkou. Ty děti mne nepřestávají překvapovat.
Ale protože ten kvíz trval skoro do deseti hodin a malé dětičky už usínaly u stolů, bylo vedením rozhodnuto burzu odložit na zítra, kdy bude čas před odchodem na nejdůležitější akci na táboře – honbu za pokladem.
Tak se na to děti pěkně vyspěte
Dobrou noc