Nahoru, dolů a do dálky. A pak múzy
Zase bylo krásné, teplé letní ráno, na předposlední rozcvičku jsme doběhli ke křížku a na silnici nás rozcvičila Zdenka. Při zpáteční cestě jsme s sebou vzali Karla, který u křížku trpělivě čekal celou noc – a nedočkal se. Pokud neznáte Karla … je to trochu složité. Včera večer starší část tábornictva projevila přání zažít nějaké noční dobrodružství, třeba noční výjezd a pěší návrat do tábora.
I vyhověli jsme naší mládeži a šest táborníků starších 15 let bylo po filmovém představení vyvezeno někam k Záboří, asi tři kilometry od tábora. Měli s sebou baterky a šli všichni pohromadě, takže jsme předpokládali, že se asi nebudou moc bát. A tak nás napadlo, že bychom jim mohli připravit překvapení ve tvaru temné postavy stojící u cesty k táboru. Využili jsme k tomu Dášin protichemický oblek, gumový a černý, klasický atombordel, snad ještě z padesátých let. Strčili jsme do něj dva smetáky, podepřeli ho stojany na výšku a postavili na odbočce k táboru. Zhroucená postava s kapucí vycpanou trávou vypadalo ve tmě dost děsivě a těšili jsme se, jak budou táborníci ječet, až po něm sklouzne světlo baterky. Nu, neječeli, protože v té tmě zabloudili, došli nakonec do Bratronic a do tábora se vrátili z úplně druhé strany, čímž nás a Karla dokonale převezli. Tak jsme ho aspoň dnes ráno odnesli zpátky a pojmenovali ho. Nepochybně ho ještě využijeme.
Dnešní atletické dopoledne začalo klasickým skokem vysokým táborovým, který se trochu liší od skoku vysokého podle pravidel atletiky. Laťka byla laminátová tyčka na rajčata položená mezi dvěma stojany od firmy Samodomo, doskočiště byly dvě matrace zabalené v plachtě a zakryté dekou.
Skáče se odrazem sounož, standardně na tři pokusy. Začali jsme na 40 cm, aby to i malí závodníci skočili. Kupodivu na této výšce začínala snad polovina soutěžících, prý aby se rozeskákali (například Matěj Nejedlý, vysoký asi 180 cm).
Viděli jsme, stejně jako na všech táborech, řadu vynikajících výkonů. Z těch nejmenších je třeba zmínit výkon Zoe Martykánové, která v osmi letech skočila 70 cm, stejně jako o dva roky starší Anička Kaštovská a Šimon Brůžek. Ale z těch desetiletých naprosto fenomenální výkon předvedl Tomáš Hálek, který dal 90 cm (a to není žádný habán) a za sebou nechal většinu starších závodníků. V mladším žactvu zářil opět Boris Brcko, který se od loňska zlepšil asi o 15 cm na 105 cm. Ve starším žactvu se asi dobře rozeskákal Matěj, který skončil na 115 cm. No a parádní představení předváděli dorostenci Honza Stejskal a David Czepiec, kteří nižší výšky (asi do 90 cm) skákali po jedné noze. Oba také došli do finále, kde Honza skočil 120 cm a David se dostal na téměř astronomických 130 cm. Pořád mluvíme o odrazu oběma nohama z místa.
Když už jsme měli ty stojany a tu laťku na nepřeskočených 135 cm, přešli jsme plavně do soutěže jaksi inverzní ke skoku vysokému – podlézání laťky. Bylo třeba podlézat v záklonu a dotýkat se země jen nohama. Řada závodníků se nemusela při prvních výškách vůbec zaklánět, naopak jiní, dlouháni, měli problém už kolem 120 cm. Většina z nich ale podlezla 100 cm. Pak už to začalo být zajímavé, kolem 90 cm už zbývali jen malí a pak skuteční hadí ženy a hadí muži. Kupodivu mezi ně patřil i Kuba Outlý a Bára Brcková, každý se svým specifickým stylem. Kuba se dostal pod 80 cm a Bára dokonce pod 75 cm. Na 70 cm pak skončili Šimon Brůžek a Alenka Michnová; pod 65 cm se dostali vítězové Bára Martykánová a Marek Kuna. Pak už jsme soutěž ukončili, protože si při ní Amy a Anička Kaštovská natáhly třísla (pro rodiče: odpoledne se už normálně honily po táboře, tak je to asi přešlo).
K táborové atletice neodmyslitelně patří také soutěž Vejtaha. Ta byla vymyšlena tak dávno, že si to už nikdo nepamatuje, ale na každém táboře musíme ke stožáru uvázat gumové lano, sehnat nějaký velký hřebík nebo kolík a změřit každému, jak daleko dokáže to lano natáhnout.
Jelikož jsou naši atleti velice silní, dvojité lano kolem stožáru bylo málo a většina závodníků od mladšího žactva výše ho natáhla až na oplet, kdy už lano nepružilo. A tak jsme přidali ještě jedno starší lano, takže letos se poprvé tahaly čtyři svazky gumových lan. A to už je pěkná síla. Ten oplet byl někde na 11 metrech a za něj se ještě dostali Honza, David a Marty Baron. Ale mnoho mladších atletů se k 11metrové hranici přiblížila, například Bára Brcková, Edita Nagyová, Jirka Dohnal, Šimon Kubeš.
Ještě dvě poněkud pubertální hlášky od Jirky Dohnala, když povzbuzoval Matěje: „Matěji, píchej“ a „Tady jsi neskončil!“
Vejtahou skončila sportovně soutěžní část dnešního dne a vlastně celého tábora. Po obědě jsme ještě vyplatili plichtíky za včerejší hry a dnešní soutěže – no, a došly nám peníze v bance. Musel jsem vypsat směnky na 28 (dvacet osm) plichtíků a plánované výdaje na odměny divadelníkům a za dobré skutky jsme odložili až na burzu.
Pak už ale bylo volno na přípravu kulis, masek, kostýmů, na doladění a odzkoušení scénářů divadelních her, které jsou ozdobou závěru každého tábora. A nutno říci, že letos se sklizeň divadelního ovoce opravdu vydařila. Pět představení, každé z nich jiné a svým způsobem osobité, pět různých pojetí od minimalistické avantgardy po detailně zpracované kulisy a velkoryse řešenou jevištní techniku.
Jako první vystoupilo umělecké uskupení Kingsmen, které pod taktovkou autorky a režisérky Zdeňky Herdové představilo nevídanou kombinaci milostného dramatu a hraného dokumentu. Ve své roli zazářila talentovaná Mařena Kunová, která jako nešťastná baletka byla naprosto přesvědčivá.
Dále vystoupili Hadonoši, ansámbl Honzy Stejskala, kteří v inspirativní kombinaci Youtube a hororu sehráli děsuplné drama o temných stránkách lidské duše a naivitě dnešní digitální mládeže. Z masového vraha Honzy nám opravdu běhal mráz po zádech, ale i přesvědčivý duch mladičké herečky Amálky Ambrožové ve své upovídanosti působil na slabší povahy dost tíživě.
Jako další jsme viděli Ordinaci dr. Cilimbeho, velkolepou kombinaci sci-fi románu s nekonečným seriálem, kdy úvodní slovo se překvapivě ozvalo z hlediště. Naprosto úchvatný doktor Cilimbe se svým těžkým ruským přízvukem nás provedl po svém psychiatrickém sanatoriu a seznámil nás s pacienty, jimž stačil jediný pohled do hlediště a člověk se musel otřást. A co s týče jevištní techniky – myslím, že tato hra vstoupí do učebnic divadelních akademií. Zobrazit divokou honičku dvou supetraktorů a jejich divoké obíhání kolem planety na jevištní scéně se dosud nikomu nepodařilo. A my jsme to dnes viděli na vlastní oči.
Další představení Dobrý den, pane Pumprdente souboru Lunch Match pod vedením Šimona Kubeše, nám představilo běžnou lidovou hospůdku navštívenou nafoukaným panem Pumprdentem (Jirka Brunclík), který hodnotí kvality jídel v restauracích. Jeho hlášky byly opravdu k popukání („Ještě že máte blízko na letiště pro blicí pytlíky“), ale poté, co zkritizoval prakticky každý kousek hospůdky s názvem Diravý domeček, nakonec na ni nalepil svoji pečeť kvality.
Jako poslední na nás čekala třešnička na dortu – Druhá, což byl název detektivky kombinované s tragédií sehrané souborem Mirkové a Kasandry pod vedením zkušené a slavné Báry Brckové. Tohle představení se nedá popsat slovy, to se musí vidět. Hluboké ponory do rodinné krize detektiva Mirka a jeho ženy Kasandry, násilná smrt jejich dcery, podivné stopy vedoucí zpět … ne, nebudeme prozrazovat zápletku. Ale naprosto nás uchvátilo herectví Verči Hejdové, která hrála Mirka tak, jako by se jako Mirek narodila. To byla špičková profesionalita a jsme vděčni, že jsme to mohli vidět naživo. A to „BrlmBrlmBrlmBrlm…“ blázna Vojty Kaštovského v psychiatrické léčebně v nás zanechalo mrazivý dotek jiné reality, jiného světa, o kterém nechceme nic vědět. To bylo asi hlavní poselství dnešního posledního představení.
Děkujeme všem za hluboké umělecké zážitky!
Ale sotva jsme se po rozsvícení světel v sále vzpamatovali ze silných divadelních dojmů, přišla další velká událost dnešního večera. Ano, byla to poslední burza.
Já vím, je to vlastně aukce čili dražba, ale na našich táborech se to nazývá desítky let burza a tuto tradici stále dodržujeme.
Poslední burza na táboře je známá tím, že to je absolutní výprodej a jelikož táborníci cítí blízký strmý pád letošního plichtíku, prodávají se věci za naprosto nehorázné ceny. Sedmdesát plichtíků za čokoládu není výjimkou.
Vyvolávač Danny s pomocnicí Alenou dnes prodali naprosto všechno a vedli burzu tak, že obecenstvo prostě šílelo. Někteří vyskakovali ze sedadel, jiní divoce mávali rukama, Amy dokonce padla na kolena a bila čelem o zem. Ale nakonec se vše prodalo a snad každý si něco odnesl. To ostatně brzo uvidíte doma. Poslední sada gelových per se prodala za neuvěřitelných 150 plichtíků.
Tím organizovaný program skončil, byla večeře (táborový lid si vyžádal opakování šišek s mákem). Pak pro tři holky Martykánovy přijeli rodiče a najednou se s nimi chtěli všichni vyfotit. Pak se fotily různé skupinky přátel a kamarádů a nakonec jsme udělali i hromadné foto celého tábora.
Bára, Zoe i Rozárka odjely, setmělo se a hořel poslední táborák. S kytarou se střídali Danny, Lea a Ivan a zase se s jiskrami nad ohněm míchaly hlasy a hlásky našich táborníků, dnes už ale naposledy. Bylo to krásné a trochu smutné.
Tak dobrou poslední noc
