Zprávy z tábora, 12. den, úterý 22.8.2023

Zase jdeme. Jendovy zkratky. Noc hrůzy
Ráno nás místo budíčku probouzelo sluníčko, které pomalu šplhalo nad les nad kempem. Někdo se probudil rychle, někdo na etapy, někdo se ještě válel ve spacáku, když už se vydávala snídaně. Mě (co jsem se pořád válel ve spacáku) opakovaně probouzely zvuky dup-dup-dup, následované dus-dus-dus. Dokonce jsem vystrčil hlavu ze spacáku a uviděl jsem skupinku dívek běžících přes lávku (dup) a po cestě (dus). Hned mi to bylo jasné, soustředění nějakého sportovního klubu, dvoufázový trénink. A děvčata asi běhala několik koleček kolem rybníka. No co, asi slušnej oddíl.
Dnešní noc byla teplá, ani moc rosy nespadlo, tak jsme měli spacáky a ostatní věci celkem suché. Posnídali jsme chléb s Nutellou, napili se šťávy z kanystru a bylo nám dobře. Včerejší únava a bolest nohou pominula a byli jsme připraveni na návrat do tábora.
Opět jsme zabalili spací věci do tašek, kufrů a batohů, uložili je na plachtu, napustili lahve pitím, sbalili svačiny, obuli pevné boty, ještě jsme počkali na všechny, co šli na záchod, koupit si posledního Míšu do hospody, počkali jsme na Rozárku, až se převlékne, a v 10:00 jsme vyrazili.
Dnes nás vedl Jenda, náš mistr zkratek. Našel další cestu, jinou než včera a jen o jeden kilometr delší. Podle mapy by měla vést mimo silnice a většinou v lese.
Zvůli jsme opustili opět po červené značce (za rybníkem jsme potkali další skupinu běžících dívek v dresech oddílu házené z Jindřichova Hradce, to bylo to soustředění), prošli kolem Ďáblova chleba a za silnicí jsme opustili červenou. Slunce už vystoupilo docela vysoko a pořádně se do nás opíralo. Cekem rychle jsme se zahřáli na provozní teplotu, takže z nás pot lil už od druhého kilometru a pití také rychle docházelo. Hlavní problém byl stejný jako včera, lesy na mapě už dávno neexistovaly a většinou jsme procházeli otevřenou krajinou zarostlou keři, trávou a nízkými náletovými stromky, výsledek kůrovcové kalamity před několika lety. Ale nebylo vyhnutí, museli jsme šlapat dál.
Po 4 km, asi čtvrtině cesty jsme udělali krátkou přestávku na svačinku, ale brzy jsme děti hnali dál, aby se nerozseděly. Po pár kilometrech už konečně začaly lesy vypadat jako lesy a ve stínu se šlo mnohem líp.
Pak nás Jendova zkratka vedla malý kousek po silnici u rozcestí Pod Vysokým kamenem a pak odbočovala na lesní cestu, aspoň podle mapy. Jenže ve skutečnosti tu byla ohromná planina zarostlá vysokou trávou, ve které se skrývaly větve a pařezy. Cesta se brzy změnila v pěšinku, ta plynule přešla v úzkou stezku, které se posléze rozplynula v té změti trávy, keřů a pařezů, němých to svědků dávné kůrovcové katastrofy.
Šlo se opravdu těžko, nebylo pořádně vidět pod nohy a nožičky, přelézali jsme větve, pařezy, kameny a shora to do nás pralo slunce. Ale nikdo si nestěžoval, dětičky šlapaly husím pochodem za sebou a nakonec jsme tuto drobnou nepříjemnost přešli a dostali se na normální cestu. Pak jsme přešli cyklostezku 1241 a hele – skoro přesně v polovině dnešního putování byl turistický přístřešek s nedalekou studánkou.
Tam jsme se usadili a poobědvali rohlíky a chleby s paštikou a s Dášinou česnekovou pomazánkou, pak jsme si doplnili láhve vodou z té studánky (našel ji pro nás Jindra) a kolem 13:00 jsme vyrazili zdolat posledních osm kilometrů. To už se šlo mnohem lépe, lesy už byly opravdovými lesy a poskytovaly nám dostatek stínu. Cesta sice trochu stoupala, ale nějak nám to už nevadilo. Byli jsme za polovinou cesty domů, a jak vědí jezdci na koních, zpátky domů koně jdou mnohem líp. Pro nás to platilo taky.
Za chvilku jsme byli v horní části Kunějova a pokračovali jsme další Jendovou zkratkou po žluté značce, stejnou, kterou jsme se vloni vraceli z cyklovýletu. Vedla po loukách kolem Kunějovského kopce až na silnici, kousek od hráze Kačležského rybníka. No a v 14:45 jsme byli zpátky z toho  letošního dvoudenního putování. Zpocení, uondaní, s bolavýma nohama, ale spokojení, že už nemusíme nikam šlapat.
Oběd se chystal až na čtvrtou hodinu, voda u pláže byla skoro čistá, takže šup šup do plavek a do vody. To byla slast! Asi není třeba popisovat, co se ve vodě provádělo s těmi paddleboardy, je to pořád stejné.
Pak byl oběd, poobědový klid a až do večeře v podstatě volno, aby byl čas na přípravu zítřejších divadel.
Ale kromě toho začala bujet šuškanda: bude stezka! Myšleno stezka odvahy. Vedoucí si něco špitali, pak se na dlouhou dobu ztráceli a kromě toho už nezbývá moc času. Bylo to jasné.
Pomalu se setmělo, v ohništi hořel táborák, Ivan hrál a zpíval a dětičky kolem ohně zíraly do plamenů a asi přemýšlely, co je dnes v noci asi čeká.
Rozdal jsem plichtíky za výlet (celý plichtík za 3 km, celkem každému 10,- pl), Poste Restante a pak jsem se nenápadně vzdálil a šel se podívat, jak jdou přípravy na tu stezku. Celé organizace se ujal Matěj Nejedlý, určil trasu, rozestavil sklenice se víčkami, stanovil strašicí místa.  Na ně se postupně rozmístili Ivan, Doďa, Jenda, Matěj, Kuba, Vojta, Jirka Brunclík, Honza Stejskal se svými strašicími pomůckami, a na konci čekala Edita s podpisovým archem a Dita na shromaždišti dětiček.
Jako úvod stezky odvahy jsme vymysleli únos. Unesený jsem měl být já, únosci – neznámí bandité. Děti měl od ohně přivést Jirka Dohnal, který nestrašil, ale chtěl být strašen.
Šel jsem s Matějem po cestě za stany a zařval jsem: „Co jééé, nech mě! Pomoc, unášejí mě, pomoc“. Celé sezení kolem ohně se zvedlo a pádilo mi na pomoc. Vůbec nedbali na pokyny Jirky, tak jsme s Matějem museli dost utíkat, abychom se dostali do lesa u té chaty vedle tábora, kde me Matěj rychle přivázal ke stromu. No, musel jsem ten provaz trochu držet.
Matěj zmizel v lese a skoro současně přiběhly děti a jaly se mě osvobozovat. Pořád se ptaly, co se mi stalo a kdo to byl. Vysvětlil jsem, že nevím a že to musíme zjistit, takže každý musí jít sám do lesa po svíčičkách. Ještě že ty děti dospělým tak věří a nehledají v každém jejich vyjádření nějakou logiku.
Pouštěli jsme je asi po 2,5 minutách, nejdříve velké (v této skupině pěkně ječela Máťa), pak malé, oproti našim dřívějším tvrzením po dvojicích. I tak byl problém některé dvojice vůbec dostat do lesa. Jen Onďa Brunclík, ač mladší, šel sám, ale myslím, že toho dost litoval. Tvrdil před odchodem, že strašidla podplatí těmi deseti plichtíky, které dostal za výlet, ale nevypadalo to, že se mu to podařilo.
Ve skupině přípravky bych cenu za nejlepší ječení dal dvojici Anička Štancelová a Kačenka Prokůpková, ty byly slyšet celou cestu. Také jsem sázel na dvojici Míša Čápová a Kačka Průchová, ale nedaly do toho ječení celé srdce.
Nakonec to prošli všichni, přes Ivana, který ležel hned na začátku a rachotil strašicím zařízením, přes Doďu, který ochraptěl z těch zvuků, co vydával, Jendu, Matěje s Kubou, ti házeli přes cestu strom, Vojtu, který u křížku máchal lopatou, Honzu, který se potil v černé gumové kombinéze, a další, u kterých už nevím, co dělali.
A jako vždycky se ukázalo, že strach má velké oči, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, a že strach je často horší než to, čeho se bojíme.
Vesele jsme se vrátili do tábora, děti ještě chvíli diskutovaly o tom, jestli byl lepší Vojta s lopatou nebo Honza v tom černém obleku, ale pak už popadaly do spacáků a nyní spí a spí. Však toho mají za dnešek až až.
Tak dobrou noc.

Ještě jsem si vzpomněl na pár odposlechnutých hlášek z posledních dní:
„Je to frajer, ale dement“ (nevím, kdo a kom)
„Bolí mě megabřicho“ (tyčkovitá Janička asi chtěla správně česky říct, že ji megabolí břicho)
„Myslíš, že můžu vyzvracet nějaký orgán?“ (Zoe, když jí bylo trochu nevolno. Ale nezvracela nic.)