Atletika – koupání – stezka
Ve chvíli, kdy dnes zazněl zvuk trubky, ohlašující budíček, nebyl na nebi nad táborem ani jediný mrak. Probudili jsme se do jasného rána. Jeden by řekl, že když je tak krásně, polezou dětičky ze stanů o něco rychleji, ale nebylo tomu tak. To už se asi do konce tábora nezmění.
Měli jsme v plánu řídit se dnes programem a uspořádat 2. táborový přebor atletický. Proto opravdu nebylo možno vynechat rozcvičku, které jsem se pro dnešek ujal já.
Vyběhli jsme směrem k rybníku Smrkovci, narozdíl od ostatních rozcviček jsme se však nezastavili už na rozcestí, nýbrž pokračovali až k hrázi. Zde jsem si při pohledu na travnatou cestou, která po hrázi v vede, vzpomněl na jednu z dalších táborových tradic. Bylo rozhodnuto. Botičky dolů!
Zavelel jsem a šli jsme se projít bosky. Přešli jsme celou hráz a v lesíku za ní jsme se rozcvičili, protáhli a zahřáli. Vrátili jsme se tou trávou zase zpátky k našim botám. Někteří se obuli a běželi do tábora, některým se procházka na boso líbila natolik, že se jim obouvat nechtělo, a tak došli do tábora bosky po cestě.
V táboře už na nás čekaly chleby namazané vším možným (to co obvykle + zbytky ze včerejšího pěšího výletu) od první spojené služby – Jirkova a Kubova týmu.
Po snídani připravili Honza a Jirka B. doskočiště pro skok do výšky. Svolali si nás a zahájili letošní soutěž ve skoku do výšky snožmo, z místa. Začínalo se výškou 55cm a zvyšovalo se po 5cm. Soutěžící byli jako vždy podporováni publikem. Atmosféra byla úžasná – a to i přesto, že část táborníků si dotáhla karimatky a skoro spala v okolí výškařského sektoru.
Z menších děti určitě stojí za zmínku výkon Matěje Horáka, který se dokázal přenést přes laťku ve výšce 95cm – a to je moc krásný výkon. Ze slečen se dostala nejvýš Klára Sázavská, která třikrát těsně shodila rovný 1 metr a zapsala tak 95cm.
Na výšce 120cm nám zbyla už jen čtveřice táborníků. Jindra Koutecký a Adam Komárek už tuto hranici nedokázali překonat, na 125cm šli už jen Matějové Komárek a Nejedlý. Oba výšku třikrát shodili a skončili tak výkonem 120cm. Pomyslné vítězství tak získal Matěj Nejedlý s čistějším zápisem.
Soutěž ve skoku do výšky tím byla ukončena. To už byl čas na svačinu – makové a ořechové záviny. Po svačině byla zahájena soutěž k výšce přesně opačná – podlézání.
Začínali jsme na těch 125 centimetrech, které zůstaly nastavené z výškařské soutěže, a pro změnu snižovali po 5cm. Opět se všem závodníkům dostávalo náležité podpory. Laťka klesala níž a níž, až nám na 65 centimetrech zbyli 3 soutěžící. Anička Volemanová ani Lukáš Blecha už tuto hranici nezdolali a zapsali tak stále úžasný výkon 70cm. Jediným, kdo dokázal tuto hranici podlézt byl fenomenální Kuba Outlý, který byl ve skoro 19 letech nejstarším z účastníků.
K vidění však bylo i mnoho dalších výborných výkonů. Jen co podlézání vyvrcholilo, hlásili z kuchyně, že můžeme jít na oběd, ke kterému si pro nás připravili hovězí vývar a maso s rýží.
Výborný oběd snad všichni beze zbytku snědli a po něm jsme se museli vyrazit koupat. Proč museli? Jednak bylo snad 35°C, druhak nás přijedou hasiči ze Včelnice zbavit obrovského sršního hnízda, které si hmyz vybudoval nad klubovnou a jehož obyvatelé poslední dny terorizovali kuchyň nebo každého, kdo si chtěl už po tmě umýt nádobí a potřeboval si posvítit.
Nám však povinné vyklizení tábora nevadilo a u rybníka Smrkovce jsme vydrželi snad 2 hodiny. Nekončící bitvy na paddleboardech, opalování se, či čtení knížek na břehu – vypadalo to, že bychom tam mohli být snad celý den.
My ale měli ještě jiné plány. Okolo čtvrté jsme se vrátili do tábora a týmy dostaly ještě nějaký čas na pokračování v přípravě táborových divadelních představení. Každý z týmů se uvelebil v jednom z rohů tábořiště a pracoval na svém divadle.
Honza mezitím uvázal okolo stožáru gumu a všem táborníkům, kteří už s námi někdy jeli muselo být jasno – chystal se tradiční Vejtaha. Tato soutěž je velmi jednoduchá, divácky však velmi atraktivní a oblíbená.
Soutěžící musí gumu natáhnout co možná nejdále od stožáru a poté zapíchnout v té vzdálenosti kolík, podle kterého bude jeho výkon měřen. Vlastnosti gumy se bohužel nějak v průběhu soutěže změnily, proto jsou výsledky velmi diskutabilní a do celkového hodnocení týmů se počítat nebudou.
Nejlepšího vykonu dosáhl Matěj Komárek (8,33m), následovaný Matějem Nejedlým (8,27m) a Matyldou Vackovou (8,16m). Tím jsme měli všechny dnešní atletické soutěže za sebou.
Večeře už byla skoro hotová, tak už nemělo moc smysl něco vymýšlet. Nechali jsme do večeře volno a po večeři (těstoviny na sladko) jsme se my vedoucí pustili do přípravy programu na dnešní večer – obávané stezky odvahy.
Domluvili jsme, kdo bude strašit a vyměřili trasu. Byl rozdělán táborák, ke kterému jsme svolali všechny dětičky v domnění, že jdeme rozdat plichtíky, a poté hrát nějakou noční hru.
Napětí začalo stoupat, když začali vedoucí a starší atleti od ohně pomalu mizet, ale povedlo se mi přesvědčit většinu dětí, že jen chystáme větší alternativu k populární noční hře Majáky.
Nakonec jsem odešel i já a se všemi strašidly se sešel nahoře na cestě nad táborem. Roznesli jsme svíčky podél cesty, rozmístili strašidla a stezka mohla začít.
Takhle nějak to asi vypadalo: Z tábora odvedl Jirka Dohnal dětičky k cestě do lesa nad táborem, jakmile se houf lidí začal přibližovat, vyběhla z lesa Anička Kaštovská a křičela, jaké strašné věci se v lese dějí a bůhví co všechno, načež zaběhla zpět do lesa a prošla si stezku jako první, aby strašidla věděla, že už to začíná.
Jirka poté pouštěl po dvou minutách dětičky na cestu hrůzy. Jako první Jindra Koutecký seděl na cestě a vybíhal na kolemjdoucí a Matěj Franěk opodál vždy vybafl ze křoví. Odtud došli děti ke Kastrovi ležícímu ve škarpě a vydávajícímu divné zvuky. Za zatáčkou jsem stál v mniškém hábitu já – Matěj a držel jsem v ruce svíčku, z houští přede mnou pískal Kuba Outlý na aztéckou píšťalu smrti. Opodál seděl v lese schovaný Doďa a vydával strašlivé zvuky pomocí deformované plechovky. Kousek za ním Pavel Klein a Lukáš Blecha leželi ve vysoké trávě, přičemž jakmile se někdo přiblížil, vyplazili se na cestu za doprovodu Lukášových imitací krocana, bubliny nebo divočáka. Na kraji paseky bratři Komárkovi šustili stromem a pak vyskakovali na cestu. Ke konci stál Honza s cyklistickou přilbou přes obličej a dělal různé zvláštní pohyby. A úplně jako poslední Láďova dcera Andulka měla u cesty pověšenou pláštěnku, následovala děti po cestě a házela po nich šišky.
Na konci nám děti sbírala u tábora Dáša a se všemi si vždy zaječela, když přišel někdo další. Táborníci na sebe letos ani moc nečekali, jen jedna skupinka 4 holek se potkala a Onďa Brunclík se pořád snažil někoho chytit, ale to se mu moc nedařilo, tak musel nakonec jít více méně taky sám.
Křičelo se, vřískalo se a ječelo se. Poslední si prošel stezku sám Jirka Dohnal, za nímž jsme sbírali sklenice se svíčkami a vraceli se do tábora. Snad si stezku všichni užili, podle toho, co si povídali při návratu se skoro nikdo vlastně nebál (ač to znělo při stezce úplně jinak) a všichni mladší šli hned do hajan, protože bylo po 11. Starší ještě poseděli u ohně a sdělili si, jak si zase (někteří poprvé) hezky zastrašili, a jak už ví, co budou dětem provádět příště.
Po půlnoci jsme vytáhli ze stanů karimatky a šli spát k ohni pod širé nebe. Asi se nám všem zdálo o strašidlech, vrazích a psychopatech. A vy nezapomeňte, že jak Láďa říká: „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní!“
Matěj