Začátek
Dobré ráno, jsou tu další zprávičky z tábora.
Ale utíká to, co? Připadá mi, že jsem tak někdy předevčírem napsal poslední zprávu z Kačleh 2023, a najednou je tu další tábor a další první den.
Ty první dny se popisují dost nesnadno, není v tom žádná akce, žádné napětí. Dokonce jsme ani nejeli na kolech těch skoro 80 km, takže opět odpadlo to setkání u stadionu, rejdění dětí na kolech, poslední rady rodičů a pak slavný odjezd. Ne, letos opět byla doprava auty až na tábořiště. Ale musím dodat, že jediným člověkem, kdo to jel na kole z Budějovic na Smrkovec, byla Andrea Michnová. Jak se říká: Klobouček, Andreo.
My organizátoři a vedoucí jsme se ale na stadionu sešli, protože bylo potřeba naložit spoustu věcí, které potřebujeme k takovému pobytu na táboře, abychom si pobyt užili a hlavně ve zdraví přežili. Nakládání proběhlo rychle, přeci jen už v tom máme nějakou praxi. Naložili jsme káru za mým autem sportovními věcmi, věcmi pro program a spoustou potravin, naložil jsem Doďu jako spolujezdce a vyrazili jsme.
Asi devadesát osm procent cesty se taky nedá dobře popisovat, taky tam nebyla žádná akce a napětí (naštěstí). Ty přišly až na posledních dvou procentech cesty. Ale to asi nemusím rodičům, kteří přiváželi děti, moc podrobně popisovat. Cesty z obou směrů na tábořiště Smrkovec byly mírně řečeno dosti rozbité nebo aspoň hrbolaté a s dírami. Těsně před tábořištěm uprostřed cesty trčel velký kámen zhruba do výšky olejové vany běžného silničního auta. Naštěstí byl nastříkán oranžovým sprejem, takže na něm nikdo neuvázl.
Přijeli jsme společně s Jarkem Michnou, který přivezl své dvě holky a Aničku Volemanovou, odemkli jsme kuchyni, sklad i klubovnu/jídelnu, vyložili tu káru, ještě jsme stihli přivézt vodu do kuchyně, a pak začalo pršet. Ne moc, ale docela vytrvale. Tak jsme jen přikryli kola, zalezli do stanů a byli jsme rádi, že se snad trochu ochladí.
Pak déšť postupně utichal a současně začali přijíždět další účastníci – nejdřív Dan Kačerovský (náš nový člen), pak Jenda, Dáša, Alena s Ditou a Editou.
Po druhé hodině se už začali sjíždět opravdoví táborníci, tedy ti, kvůli kterým to všechno děláme. Máme v podstatě stejnou sestavu jako loni, noví jsou tu jen Anička Volemanová, Dan a David a Aneta Rotbauerovi. Ale na tomhle tábořišti jsou všichni poprvé, já už jsem jediný pamětník tábora Smrkovec 2004.
Jelikož jsme nepřijeli všichni najednou na kolech, odpadl taky ten hromadný start ke stanům, kterým jsme vždycky tábor zahajovali. Letos si děti zabíraly stany podle toho, kdy přijely, ale ono to nakonec je jedno, protože všechny stany jsou prostě přepychové – nové pevné podsady, postele s matracemi, polička nad hlavou, většinou nové plachty, fungující dvířka.
Stany s podsadou stojí v široké půlpodkově a nad nimi pak stojí řada stanů s kovovou konstrukcí, které už nejsou tak přepychové a které jsou určeny pro vedoucí.
Pak tu máme dva sruby, jeden s kuchyní a jídelnou/kanceláří pro vedoucí a druhý se skladem nářadí a jídelnou klubovnou pro mužstvo.
Kuchyně je standardně vybavená, jen pitná voda se musí vozit z nedalekého vrtu v barelech na kolečku. A protože tu není elektřina, musí se k tomu vrtu dovézt i benzínová centrála na kolečkách. A i tak je to pokrok proti loňskému tábořišti.
Umývárky jsou v lese ještě za tím vrtem, klasická koryta s kohoutky, a vedle je na železné konstrukci ve výšce kubíková kovová nádrž zvaná kostka. Do ní bude služba každodenně pumpovat vodu ze studny klasickou ruční pumpou.
A když jdete od stanů dolů k lesu, narazíte na téměř středověký téměř hrad, ale není to obyčejný hrad, je to kadihrad. Opravdu, mají tady záchody v budově ve tvaru hradu.
Dole na louce je pak ohniště na táboráky. Přenosili jsme tam lavice a postavili je do kruhu kolem ohniště, ale k táboráku nám nějak chybělo dříví.
- A tak první akcí letočního tábora byl sběr dříví pro kuchyni a na táborák. Je ho tady v okolí naštěstí nadbytek, stačilo přejít cestu nad táborem a v lese jsme našli spoustu suchých stromů. Pak už jen
chvilka práce s motorovou pilou a Jarkovo auto s károu a dovezli jsme až ke kuchyni dobrý kubík suchého dřeva.
No a pak už konečně byla večeře, na kterou se chodily ptát děti už asi dvě hodiny. Lucka připravila gulášovou polívku tak dobrou, že mi jen dvě děti přinesly kousek svojí porce, že už nemůžou.
S Jendou jsme pak s menšími obtížemi zapálili oheň, tedy nejdříve ohýnek, který jsme pak rozfoukávali, až z něj byl opravdový táborák a začaly se k němu stahovat děti. Jarek vytáhl kytaru, hráli taky Danny (který se na nás přijel podívat) a Ivan a zase se nad námi mísily jiskry s ohně hlasy a hlásky zpívajícími o třech křížích, hlídači krav nebo bedně od whisky. První táborový den tedy končí tak, jak má – u ohně s kytarou.
A zítra to už začne naostro – rozcvička, služba, podle programu seznámení s okolím podle mapy (jsem zvědavý, jestli najdou rybník, oproti loňsku to není tak snadné). No a taky začátek CTH, tedy celotáborové hry. Letos to máme na téma Dva roky prázdnin. Uvidíme, jak se bude novodobým robinsonům na pustém ostrově dařit. Ale to až zítra.
Tak dobrou noc.