1. KAPITOLA
„Rusalka vyrovnala kurs tak, aby měla vítr přesně na pravoboku. Totéž okamžitě provedla španělská loď, která ovšem měla nyní vítr z levoboku. Vzdálenost mezi oběma svými koráby udržoval španělský admirál opatrně na čtyřech kabelech. Pro záměr lorda Ruperta to byla ideální situace.
‚Zamířit na čáru ponoru!,‘ ozvalo se volání od baterií na levoboku. Nabíjet!‘
Lord Rupert zatím namířil dalekohled na můstek Hidalga a uviděl, že španělský kapitán v přilbě s rudým perem se na něho také dívá okulárem. Uctivě se uklonil …“
PRÁSK!
Cyril polekaně zvedl hlavu od knihy. Co to bylo? Bouřka? Pak se rozhlédl kolem sebe a uviděl známé prostředí městské knihovny. Kolik je asi hodin? Už je to tak, opět se začetl a úplně zapomněl na ubíhající čas.
Sbalil si vypůjčené knihy do batohu, pak se podíval z okna, na jehož sklo bušil prudký déšť, a vytáhl z postranní kapsy batohu pláštěnku. Venku před knihovnou se do ní zabalil, hlavně dbal na to, aby byl batoh s knihami v suchu, a vyrazil v dešti domů. Už se těšil, až se doma rozvalí ve svém čtenářském křesle a bude dále sledovat souboj lorda Ruperta se Španěly. A navíc zrovna začaly prázdniny. Život je přeci jen krásný…
Cyrilovi bylo jedenáct let, právě skončil pátou třídu a vždycky si o sobě myslel, že je úplně obyčejný kluk. Ale nebyl. Na rozdíl od většiny svých spolužáků netrávil volný čas u počítače nebo mobilu, ale ponořený do knih. Četl hodně a skoro vše, co mu přišlo pod ruku, nejraději měl ale knížky o dobrodružství v dalekých krajích.
Teď ale pospíchal chladným deštivým podvečerem prázdnou ulicí, za občasného prásknutí hromu. Náhle pod stromem zahlédl malou schoulenou postavičku, promoklou a chvějící se zimou. S údivem v ní poznal malou dceru svých sousedů v domě, které říkali Danka. Probudily se v něm rytířské ctnosti, vzal ji pod pláštěnku a vedl ji domů. Danka, drkotajíc zuby, mu vyprávěla: „Šla jsem ven a zapomněla jsem klíče a bojím se zazvonit, maminka mi vždycky vynadá, že jsem hloupá holka. A ještě k tomu začalo pršet.“
Cyril ji dovedl domů, odemkl hlavní vchod, doprovodil ji do třetího patra a zazvonil na zvonek. Otevřela mu Dančina matka, roztržitě se podívala na Cyrila, zamračeně pohlédla na Danku a řekla jen: „Á, to jsi ty. Tak pojď domů,“ a obě zmizely za dveřmi.
Druhý den ráno už bylo teplo a sluníčko svítilo, jak se na začátek prázdnin sluší. Cyril si četl na staré lavičce v zahradě u domu. Byl opět plně zabrán do příběhu lorda Ruperta, a tak se docela lekl, když mu na stránku knihy padl stín. Zvedl hlavu a proti slunci rozeznal siluetu své malé sousedky.
Danka řekla: „Včera jsem ti ani nestačila poděkovat. Tak ti děkuji teď. Co čteš?“
Cyril jí ukázal obálku knihy.
„Sokol a Vlaštovka? To neznám. Já mám ráda foglarovky, četla jsem skoro všechny.“
To Cyrila zaujalo, tahle malá holka nevypadala na to, že by četla tak rád jako on. Se zájmem se zeptal: „Opravdu? A co ještě čteš?“
„Ráda mám taky májovky a verneovky a pohádky od Čapka a tak … ale my doma moc knížek nemáme, naši je nemají moc rádi.“
Cyril se usmál a chystal se pokračovat ve čtení. Danka chvíli mlčela, ošívala se a pak vyhrkla: „Ale máme doma kouzelnickou knihu! Josef si v ní každý večer čte.“
Cyril se na ni shovívavě podíval. Je to přeci jen ještě malá holka. Kolik jí asi je – sedm, osm let?
Danka se ale nevzdávala: „Nevěříš? Já ti ji přinesu ukázat. Viděla jsem, kam ji Josef schovává.“ Odmlčela se a dodala: „Josef je ten pán, co teď bydlí s maminkou. A taky teda se mnou. A je divnej. A taky mu chybí prst. Ale tu knihu ti přinesu ukázat,“ a zmizela v zadním vchodu jejich starého domu.
Cyril se vrátil ke své knize a okamžitě zapomněl na zahradu, dům i malou hloupou holku. O to více se lekl, když se vedle něj ozvala rána. Vůbec si nevšiml, že se Danka vrátila a na lavici pustila velkou knihu zabalenou v tmavém plátně.
„Tak, podívej se, ty nevěřící Tomáši, že máme kouzelnickou knihu!“, a rozbalila plátno.
Cyril vyvalil oči.
Ta kniha byla bezpochyby velice stará. Vazba byla z tlusté kůže, ztvrdlé a ztmavlé věkem, ale na deskách knihy byl stále zřetelný obrázek postavy oblečené do barevného šatu, která zvedala ruce v jakémsi gestu. Pod postavou byly podivné znaky, jaké Cyril nikdy neviděl. Nyní opravdu nebyl schopen slova.
Opatrně se dotkl desek knihy, pak ji s námahou pozvedl a nasál vůni, která jakoby obsahovala všechna ta staletí. Otřásl se, polkl a konečně mohl promluvit:
„Od… odkud to máte? Tohle … musí být staré stovky let.“
Danka ledabyle pokrčila rameny:
„To přinesl Josef, co teď s námi bydlí. Nevím odkud, ale dělá s tím hrozné tajnosti…“
Cyril opatrně rozevřel desky, podíval se na titulní stranu a skoro bázlivě obrátil několik listů. Ty listy nebyly z papíru, ale z tmavého materiálu, což mohl být, jak Cyril odhadl, jedině pergamen. Listy byly hustě popsané stejným písmem, jaké bylo na deskách, jen první znak na každé stránce byl velký, zdobený a barevný.
„Páni … to je něco“, vydechl Cyril. „To fakt vypadá jako nějaké tajné písmo.“
Otočil ještě několik listů, ale žádný znak mu nepřipomínal nějaké známé písmeno. Pak si všiml bílého proužku mezi tmavými okraji pergamenových listů, asi v polovině tloušťky knihy. Opatrně na tom místě knihu rozevřel a vytáhl bílý, nepochybně současný kus papíru vytrženého z kroužkového notesu. Byl popsaný stejnými znaky, jako byly v knize, ale nebyla zaplněná celá stránka, byl napsán jen jeden odstavec.
Cyril držel papír a střídavě se díval na něj a na Danku.
„Nevíš, co by to mohlo být?“, zeptal se.
„To si asi Josef něco opisoval, co já vím.“ Náhle se jí rozzářily oči. „Myslíš, že bychom to mohli rozluštit“ Třeba je to nějaké tajné zaklínadlo, které nás přivede k ohromnému pokladu, a budeme bohatí…“
Cyril se usmál.
„K pokladu nás to asi nepřivede a bohatí nebudeme, ale máš pravdu, můžeme to zkusit rozluštit. Mohlo by to být zajímavé. Nejspíš to bude nějaký náboženský text, motlitba nebo tak. Ale tahle kniha je určitě hrozně stará a skoro určitě náboženská a měla by být v muzeu.“
Danka radostí poskakovala: „Tak jo, tak jo, já přinesu papír a opíšeme to a hned to vyluštíme a …“
Cyril ji zarazil: „Nikam nechoď, máme přeci u sebe moderní kopírovací technologie.“
Položil papír na lavičku tak, aby na něj rovnoměrně dopadalo sluneční světlo, vytáhl z kapsy mobilní telefon, otevřel krytku fotoaparátu a udělal několik snímků stránky. Pak dal papír mezi rozevřené tmavé listy knihy, opatrně ji zavřel, zabalil do plátna a vážně řekl Dance:
„Ulož ji na to místo, aby byla přesně tak, jak byla předtím. Ten váš pan Josef tuhle knihu asi nemá úplně legálně a neměl by vědět, že o ní ví ještě někdo další. Já si zatím půjdu vytisknout to tajné zaklínadlo. Za dvacet minut se tu sejdeme.“
Ještě na ni mrkl a dodal: „A dej pozor, ať tě nikdo nesleduje“.
1. úkol: Vyluštit a přeložit text.