Tábor na Myšárně 2012

Sobota 18.8. 2012 – Jdeme na vodu

Víkendy na našich táborech jsou jak známo vyhrazeny vodě, tedy přesněji splutí části řeky na kánoích či jiných plavidlech. Letos (po dlouhé době) jsme mezi jiná plavidla opět zařadili raft, půjčený od české armády (díky!). Leč nepředbíhejme – než se můžeme nalodit na kánoe a jiné plavidlo, musíme postoupit proti proudu.
Postup proti proudu začínáme stejně jako vloni, převozem táborníků přes řeku s pomocí dvou kánoí, pana Vacka (jak každý ví, tatínka Lukáška Vacka) a dvou zkušených zadáků, Matěje a Kuby Ps. Pokračujeme chůzí po vlastních na Dívčí Kámen.
Zde trochu odbočím a objasním situaci. Ve středu Kuba Folberger objevil v naší přehrádce láhev starobylého tvaru, se zátkou zalitou voskem a ještě zakrytou voskovaným plátnem. V láhvi jsme našli očividně velmi starou mapu oblasti kolem Dívčího Kamene, odhadem z 18. -19. století. Z mapy jsou vytrženy dva kusy a na místě označeném Maidstein (zřejmě Dívčí Kámen) je nakreslen křížek a dopsáno tmavým inkoustem „Ustie“ („To bude asi německy“, komentoval to Kryštof). Není to německy, znamená to ústí, zjevně ústí Křemžského potoka do Vltavy. Ve čtvrtek a v pátek nebyl čas to ústí prozkoumat, ale dnes vyrážíme schválně o něco dříve a prohledáváme kamenité ústí potoka.
Přiznám se, že i já jsem byl trochu skeptický ohledně té mapy, domníval jsem se, že si z nás někdo dělá srandu, ale nález na Křemžském potoce mi zavřel ústa, jakož i ostatním pochybovačům. Na jednom kameni v ústí děti opravdu nacházejí vysekaný malý křížek, podobný tomu na mapě. Kamene se ihned chopí tucet rukou a ručiček a vyvaluje jej z jeho staletého lože. Stejné ruce a ručičky začínají ihned hrabat hlínu pod kamenem a najednou Bára E. naráží na něco, co není hlína ani kámen. Vytahuje podivný malý balíček převázaný provázkem. Čistí jej od hlíny a opatrně rozbaluje. Ukazuje se, že balíček je ze stejného voskového plátna jako to, které zakrývalo zátku láhve, a obsahuje složený zahnědlý papír. Opatrně jej rozbaluje a všichni nevěřícně zírají na dopis psaný tmavým inkoustem a starobylým písmem. Dopis začíná podivně: „Moji dragie vnukové“. Samotný obsah není moc srozumitelný, písmena mají nezvyklý tvar a mnohá slova neznějí česky.
Dopisu se chápe Sára a po celou cestu od Dívčího Kamene do Třísova dopis studuje. Na zastávce nás pak může seznámit s pracovní verzí obsahu dopisu: Jakýsi Dmitrij, zřejmě původem Rus, odkazuje svým vnukům a svému (zřejmě) bratrovi něco (nelze přečíst), co nechce odkázat svým synům. Pro své vnuky přichystal jakousi cestu s hádankami, kterou musí projít, aby onen předmět získali. Nakonec radí, aby si vnuci obstarali spolehlivé koně a jeli hledat pod křížek ve vsi Čertin, nejspíše dnešní Čertyně.
No, kdybychom nejeli dnes na vodu, mladší žactvo a přípravka by se určitě rozběhli do Čertyně a rýpali by v základech všech křížků. Starší žactvo a dorost projevuje mírný zájem a je spíše skeptické. Stále znějí pohrdavá slova jako „…celotáborovka… trapný …. pusť tu písničku na mobilu ještě jednou“. Asi to patří k jejich věku, vyjadřovat patřičnou skepsi ke všemu, s čím přijdou dospělí, zvláště když by tomu dospělému bylo odhadem tak 250 let.
Během čekání na zpožděný vlak do Krumlova Sára rozluštila ono slovo, které odkazuje Dmitrij svým vnukům: „tolobas„. Ale nikdo neví, co by to mohlo být.
Ale pak konečně přijíždí vlak a my odjíždíme vstříc báječnému víkendu na stříbrných vlnách slavné Vltavy.
V Krumlově spořádaně a všichni vystupujeme a pokračujeme po svých do samotného epicentra krumlovského turistického byznysu. Proplétáme se malebnými úzkými uličkami mezi tisíci návštěvníků, především Japonců, kteří se poznají podle toho, že všichni kráčejí s rukama předpaženýma a fotí a natáčejí každý krumlovský centimetr.
Dostáváme rozchod a příkaz být přesně v 14:45 u Jeleního mostu. Nevím, jak tráví tento čas ostatní, já využívám nabídky Andulky, Sáry a Elišky a nechávám se ještě s několika dětmi zavést do zrcadlového bludiště (ale neptejte se mne, v které ulici to je a kudy se tam jde – fakt nevím). Za celkem přiměřené vstupné 40,- Kč dostáváme vstupenky a igelitové rukavice (abychom neošmakali zrcadla – což je, jak záhy poznáme, dost rozumné) a jsme vpuštěni do bludiště. První dojem je úžasný – pocit obrovského prostoru složeného z tisíců chodeb, v nichž pobíhají stovky lidí. Před sebou vidíme chodbu tak dlouhou, že nedohlédneme konce. Ale první pokus vkročit do ní vede k opření nosem o sklo, takže dále raději kráčíme s rukama před sebou. Taktéž zjišťujeme, že ty tisíce lidí jsme my sami a mnohokrát se při opatrné chůzi před Kryštofem vynoří Kryštof, před Pavlínou Pavlína, před Láďou Láďa a natahuje proti nám ruce v obludných rukavicích. Za chvíli jsme zamotaní tak, že netrefíme ke vchodu ani k východu a přitom povykujeme jako malé děti. Východ nakonec nachází tuším Pavlína, takže jsme zachráněni a můžeme do prvního patra do dalšího bludiště, které je ještě zákeřnější, protože obsahuje i průzračné skleněné panely. I z něj se nakonec vymotáváme a jdeme se zachechtat svým obrazům ve zvlněných zrcadlech. Tu hodinku rozchodu jsme strávili rozhodně příjemně.
Přesně v 14:45 se scházíme se všemi u Jeleního mostu, chvilku ještě pozorujeme vodáky sjíždějící kdysi obávaný jez, ale je to nuda, nikdo se necvaká. Vyrážíme po levém břehu proti proudu, procházíme Krumlovem a u silničního mostu sledujeme vodáky sjíždějící jez Lyru. Po třinácti kánoích je skóre 11:2, přesvědčivě vedou cvaknuté posádky. Trochu nás přechází humor a plánujeme, jak opatrně stáhneme lodě u pravého břehu.
Dále procházíme kempem ve Spolí (kde jsme se vloni osvěžovali, když jsme nedobyli Rožmberk) a za chvíli jsme u Papouščí skály. Tam už na nás čeká Zuzka Němcová, které se už těší na vodu, a Honza z klanu Dášiných bratranců, který nám bude dva dny zadákovat. Za chvíli přijíždí i Píba Homolka a přiváží oběd (polévka, rizoto s okurkami) a lodě. Další lodě přivezené Zdeňkem nás už čekají nad jezem. Tak obědváme, převlékáme se do vodáckého, balíme věci do barelů, přidáváme si oběd, přezouváme se do bot do vody, vybíráme pádla a dojídáme, co ještě zbylo od oběda.
Pak sestavujeme posádky (ukazuje se, že Elišce Průchové se udělalo hodně špatně a odjíždí domů, takže její zadácké povinnosti přebírá Ivan, který původně neměl jet), potom ještě docela složitě dostáváme lodě do vody mezi stovkami dalších lodí, jejichž vodáci se veselí v místní hospodě, a nakonec vyrážíme. A hned si sjíždíme papouškoskalský jez. Je to pohodička, cvaká se jen Sára s Bárou Š., které se vzájemně obviňují z převrácení lodi. Ale nakonec jedeme a zase je pohoda.
Myslím, že sjezd Vltavy není třeba podrobně popisovat, každý opravdový Čech ji zná do posledního kamínku na břehu. Jedeme, proplétáme se mezi stovkami kánoí a raftů, v klídku sjíždíme klouzačku na jezu pod dřevěnou lávkou, a pak už se blížíme k obávané Lyře. Z dálky vidím, že všechny naše kánoe spořádaně míří k pravému břehu, aby byly bezpečně skoníčkovány pod jez …. ale najednou se odpojuje jedna, druhá, třetí a další kánoe a míří ke šlajsně, za kterou bouří divoká voda a stoupá vodní tříšť. Nemohu tomu uvěřit, že by Dáša tak riskovala životy nevinných robátek, ale pak vidím bratrance Honzu, jak v klidu sjíždí šlajsnu, zastavuje a chystá se k chytání padlých posádek. A už jedou jedna za druhou. A projíždějí – Sára, Terezka s Bárou, Kuba P. s Tomášem H., a další. Nedá se nic dělat, musíme jet také. Jen vysadíme porcelána Kryštofa a míříme na jez. Trochu to rozjíždíme a chceme zamířit trochu doleva, ale proud nás stejně strhává doprostřed. Pak to dvakrát houpne, vlna opláchne háčka Adama, dokonce i na mne pár kapek spadne, no a už jsme za jezem. Zase tak hrozné to nebylo.
Jedem dál, všechny jezy sjíždíme v pohodě, i ten kdysi tak nebezpečný jez u Jeleního mostu. Tam už Kryštof ani nevystupuje. Jó, Vltava už nejni, co bejvala…
Pak víceméně driftujeme po proudu, ještě se zastavujeme v bufetu pod starým pivovarem a najednou jsme v kempu.
Vytahujeme lodě, protahujeme ztuhlá záda a hledáme místo na spaní. Moc ho není, ale nakonec se nachází poslední volný plácek akorát pro nás. Děti odmítají nabídku Dáši, že jim koupí polévku, a dojíždějí vlastní zásoby a zbytky svačiny.
Záhy po nás přijíždějí Píba a Ivoš Psohlavec a přivážejí bagáž z tábora. Pomalu se blíží soumrak, trochu se ochlazuje, tak rozbalujeme plachty a děti si hledají strategická místa pro spacáky, která budou zaručovat blízkost centru dění. Naštěstí různé kategorie mají různá centra dění. My dospělí chvilku pozorujeme to hemžení, pak rezignujeme na výchovu a odcházíme na jedno (až dvě). Nepátráme po tom (ani to nechceme vědět), kde bylo starší žactvo a dorost a kdy se vrátilo do spacáků, ani čím se bavilo mladší žactvo a přípravka. Hlavně že máme pořád všechny děti a že jsou celkem zdravé.
A tak spokojeně zalézáme do spacáků a usínáme spánkem spravedlivých. Dobrou…