Tábor na Myšárně 2012

Čtvrtek 16.8. 2012 – Pojednání o kopcích a pozitivních energiích

Dnes tedy je na programu cyklistka, další krásný olympijský sport. Volíme si variantu turistickou, nikoli závodní, a plánujeme trasy. Jako tradičně se dělíme na rychlé chrty a malé dětičky. Rychlým chrtům se sluší uchystat trasu krásnou, avšak náročnou, aby jim přichystala silný zážitek (a nemusí být pěkný). Tento chvályhodný trend zavedl už Bohouš a já se jej (jako vedoucí chrtů) snažím dodržet. Na mapě to sice vypadá jako projížďka líbeznou jihočeskou krajinou do slavné vsi Holašovice a zpět, slabých to 50 km celkem. Optimisticky odhadujeme, že do 14:00 bychom mohli být zpátky.
Pro malé dětičky, které povede Dáša, chystáme krátký výlet do Zlaté Koruny (a zpět, samozřejmě).
Ovšem ještě před startem se nás osud zřejmě snaží varovat – měníme píchlé duše hned na dvou kolech. Nezabírá to, sice se zpožděním, ale vyrážíme. Osud pokračuje – Elišce hned na cestě nad táborem neustále padá řetěz. Pořád nechápeme, jen doporučuji Elišce, aby nepřehazovala na největší kolečko a jedem dál. Osud přitvrzuje – Sára tvrdí, že ji pořád brzdí zadní kolo. Rychlá prohlídka ukazuje, že má pravdu, má totiž jeden drát prasklý a kmitající ráfek drhne o špalíček brzdy. Leč nedbáme varování osudu, Sáru necháváme v Čertyni, aby jela s malými dětičkami, a vyrážíme vstříc nástrahám jihočeských silniček a cyklostezek.
Nyní nás jede 19 cyklistů, včetně všech kluků z přípravky, Pavlíny a Báry Š.
Do Zlaté Koruny to jede dobře, dokonce až příliš dobře, že nestačíme ve sjezdu ze Štěkře brzdit. Ale dobrou náladu nám zatím nekazí ani pomyšlení, že ten krpál pojedeme také zpátky. Pak přichází výstup z údolí s převýšením skoro 100 m, který si dobře pamatujeme z loňska – serpentiny a zdánlivě nekonečné stoupání, které se stává stále kolmějším. Ale i to končí a pak krátce odpočíváme na stejném místě, kde skoro plakali mladší žáci loni. Pokračujeme do dalšího postupného cíle – Třísova a už začínáme zjišťovat, že to až taková pohodová vyjížďka nebude. Silnička se kroutí do stran i nahoru a dolů, divoké sjezdy jsou vzápětí střídány šíleným stoupáním. Moc rychle tedy nepostupujeme, často čekáme na poslední cyklisty, které zezadu kontroluje Ivan s Kubou a Tomášem H. Kolem poledne dojíždíme do Třísova, kde pleníme prodejnu potravin, především její zásoby nanuků. Ale pořád jsme ještě relativně dobré mysli, pořád nevíme, co nás čeká.
Pokračujeme dál na Holubov a odtud míníme jet na Křemži. Ale ten Holubov je snad nějaký zakletý, už vloni jsme tam trochu bloudili a marně hledali koupaliště. Letos to dopadlo hůře: viděl jsem silniční ukazatel Křemže a zamířil podle něj doleva. Samozřejmě do kopce, jak mi okamžitě oznámily huhlavé hlasy za mnou. Stoupáme, stoupáme, pořád nic netuším, jen hoši něco prohazují o Kleti, ale když dojíždíme do Krásetína, chápu i já, že nejedeme tak úplně správným směrem. Nyní přichází ten boj o přežití: abych nějak unikl lynčování, když dětem oznamuji, že jedeme špatně a už dvacet minut stoupáme nadarmo. Ale jsou to hodné dětičky a po slibu plichtíkové kompenzace mi už ani nevyhrožují betonovými botičkami. Také nakonec chápu záludnost ukazatele na Křemži – doleva, ale až za mostem. Do Křemže to jsou sice jen 2 km, ale jsou zpestřené opět šíleným kopcem nahoru. Křemží pak projíždíme celkem svižně a rychle nacházíme cyklostezku, která nás má dovést až do Holašovic. Jedeme na Chlumeček, pak se značka ztrácí, tak se chvilku orientujeme s pomocí GPS v mobilu, pak přes Bohouškovice a začínáme stoupat do lesů. Nepřímo úměrně s nastoupanou nadmořskou výškou klesá u mužstva nálada. Začínají bolet nohy, dochází voda i sušenky. Proto vítáme prohlášení Ondry Kodla, že to tady zná a že do Holašovic je to kousek a po rovině. A přiznám se, že jsem trochu sobecky rád, že nejen já jsem kandidát na lynč, když po kilometru přijíždíme k dalšímu šílenému stoupáku. Ondra to vyřešil pokrčením rameny a prohlášením, že to znal jen na té rovince, dál už ne. A tak zase stoupáme a dřeme se, pot z nás lije a nohy bolí a značka pořád ukazuje nahoru. Konečně přijíždíme na rozcestí s mapkou a dalšími ukazateli. Zde vystupuje Kuba Psohlavec, prohlašuje, že tady to zná perfektně on a že tahle cesta doprava vede krásným sjezdem až do Jankova, co je před Holašovicemi. Mluví přesvědčivě, a tak mu skoro všichni uvěří, a nečekajíce na mne, vyrážejí po cestě a mizí v lese. Jen Matěj upozorňuje na veliký ukazatel, který tvrdí, že do Holašovic vede úplně jiná cesta. A má pravdu, jen ho nikdo předtím neposlouchal. Ještě se pokouším dohnat tu Kubou svedenou skupinu, ale když vidím ten prudký sjezd, vzdávám to, vracím se k Matějovi a šesti zbývajícím dětem a jedeme po krásné asfaltce dlooouhým sjezdem. Spoléhám na to, že mi Ivan zavolá, až zjistí, že jeli jinam. Ale dojíždíme snad 3 km dlouhým sjezdem do Jankova a tam ještě chvíli čekáme. Jenže nejdřív volá Adam, který se s Ondrou nějak odtrhl od té skupinky, a teď zjišťuje, kudy jet, aby se k nám dostal, a až za chvíli se ozve Ivan, že jsou v Čakovci a že jedou k nám a v půl třetí se tedy všichni opět šťastně shledáváme. Inu, osud nás ráno nevaroval nadarmo. A to ještě není všechno. Pokračujeme do Holašovic, kde plánujeme krátce shlédnout český Stonehenge, což je kruh z kamenů postavený za vsí, a pak se občerstvit v nějaké místní hospodě. Stojící kameny jsou vidět už ze silnice, takže jedem rovnou k nim. Trochu nás zaráží, že se tam platí vstupné, ale zase není nijak závratné, tak jdeme. Kola necháváme pod dozorem Tomáše a Ondry, které kameny nezajímají. Vstupenky u kamenů prodává paní, která se nám hned představuje jako paní Jílková, majitelka kamenů, a zahajuje přednášku. Začíná vysvětlovat, proč a jak kameny postavili a pak se pouští do rozboru pozitivních a negativních energií ze Země a z kosmu, přesvědčivě mluví o živých kamenech, které odpovídají na naše otázky a popisuje energii předávanou nám kameny …. déle to už nevydržím a odcházím fotit kameny v areálu. Jen pozoruji, že některé děti sice poslouchají, ale jiné se ušklíbají a nevypadají moc přesvědčeně. Nakonec jsem docela rád, že tu není Tomáš a Ondra, kteří by jistě měli nějaké kacířské poznámky, a tu paní by to asi mrzelo, vypadá, že všechny ty energie opravdu prožívá.
Pak to pokračuje nabíjením Báry u středového kamene a další meditací, ještě se hlásí Kryštof a Terezka a někteří další – asi potřebují tu energii na zpáteční cestu. No, musím to už utnout, protože nás opravdu tlačí čas, už je půl čtvrté. Vzhledem k tomu, že těch 30 km jedeme už od deseti ráno, bychom taky nemuseli dojet do tábora za světla. A tak odtrhávám děti od kamenů a vyškubávám jim z rukou pružinové virgule, loučíme se s paní Jílkovou a ženu děti ke kolům. Místo plánovaných deseti minut jsme se tu nabíjeli skoro hodinu. (Přiznám se, že se škodolibě raduji, když mi dva kluci prozradili, že se kamenů zeptali, jestli ta paní kecá, a kameny řekly, že jo.)
Rychle pak prohlížíme náves Holašovic, líbí se nám především zvláštní dřevěné pumpy před každým domem, v hospodě kupujeme nezbytné nanuky a jedem pryč, pryč od památky UNESCO a od živých kamenů, které nám rozumějí.
Abychom nemuseli tlačit nahoru tříkilometrový kopec z Jankova nebo ještě horší kopec z Habří, který sjela „ta druhá skupina“, nacházíme trasu relativně rovinatou směrem na Vrábče. Cesta už docela odsýpá, i když dětem docházejí síly, voda i potraviny a množí se dotazy, kdy už tam budem. Naštěstí pak následuje krásný sjezd do Holubova, odkud podél Křemžského potoka jedeme k Dívčímu Kameni. Zde se nás osud ještě jednou (a opět marně) pokouší zastavit, když propichuje na betonovém prahu Dominikovi přední kolo. Naštěstí mám duši jeho velikosti, rychle ji měníme a pokračujeme. Od Dívčího Kamene tlačíme jedem z posledních stoupáků nahoru do Třísova. Osud už je úplně zoufalý a na čisté asfaltové cestě při tlačení propichuje kolo ještě Matějovi. Ale i jeho duši mám, rychle ji měním a můžeme jet dál. Z Třísova už nejedeme těmi bláznivými serpentinami, ale po krásné cyklostezce a relativně po rovině se vezeme do Plešovic, odkud je to už kousek do toho divokého sjezdu na most ve Zlaté Koruně. A za kempem jen vytlačíme ten kopec, který jsme sjížděli jako první a už jsme ve Štěkři a pak už jsme v Záluží a v Čertyni a pak konečně doma, v táboře, zmožení, unavení a v bolavých nohách máme 65 až 70 km, podle způsobu, jakým se kdo dostal do Jankova. Pak už následuje koupel a večeře a konečně slastné povalování a odpočinek.
Odpočinek několika silných dorostenců a mladších žáků je na chvíli přerušen, když je třeba jít vytlačit nákladní auto zapadlé v lese do bláta (Zdeněk – ten od Vlasty – nám přivezl kánoe až do tábora, ale nemohl se se svým náklaďáčkem vyhrabat po cestě nahoru, tak se rozhodl to objet lesem po cestě, kudy chodíme na dříví. Po chvíli ovšem volal, že zapadl, ať ho jdeme vytlačit.) Dorostenci a starší žáci zabrali a auto je během několika okamžiků zpátky na cestě, takže je možné se vrátit k tomu odpočinku.
Takže zážitek z cyklovýletu byl bezpochyby silný, a nevím, jak komu, ale mně se líbil.