Tábor na Myšárně 2012

Pondělí 13.8.2012 – Zápasy a jiné brutality

Po snídani (a údajné rozcvičce) se žezla opět ujímá Pavel a organizuje další orientačně-poznávací soutěž. Nejprve družstva procházejí blízké okolí a do svých map zaznamenávají všechny výrazné body, kterých si po cestě všimnou. A že jich ale je …
Pak už jednotlivci vybíhají na trasu s cílem přinášet barevné papírky z jednotlivých kontrol.
Pak už je ovšem čas na hlavní olympijské sporty dnešního dne: šerm, zápas, dekomlat a podobné (ještě připomenu, že právě včas přijíždí naše další nová tábornice Bára Šiklová a hned se zapojuje do soutěží).
Začínáme šermem: Zpod srubu jsem vytáhl čtyři klády podélně rozříznuté, které se krásně houpou, když na nich člověk stojí. To je naše planš, ono pódium pro šerm. Místní zbrojírna naštěstí nabízí široký výběr bodných a sečných zbraní, takže každý si může vybrat. Po několik tréninkových a rozehřívacích zápasech se rozjíždí soutěž naplno. Utkávají se reprezentanti účastnických států podle kategorií, takže vidíme velmi vyrovnané souboje. Soutěží se do pěti bodů (ano, opravdu bodů mečem do trupu, body do nohou a rukou se napočítají). Rovněž pád z planše se počítá jako ztráta bodu.
Ne vždy vítězí síla, spíše se cení rychlost a postřeh a také odvážné srdce, jak nás o tom přesvědčuje Kristýnka. Ale i ostatní zápasy jsou pastvou pro oko, kov zbraní zvoní a na ostrých čepelích se mihotá ranní slunce (no, to je trochu básnická nadsázka, měli jsme molitanové meče omotané lepicí páskou. Ale uznejte, že o ostrých zbraních to zní lépe).
Když jsou všichni dosyta vyšermovaní, hlásíme svačinu a po ní přichází konečně dlouho očekávané rozdávání táborových triček. Přitom se také pokoušíme vytáhnout vlajku na stožár, ale zteřelé lano bohužel povoluje a naše modrobílá vlajka se snáší na zem. Tak vzniká otázka, jak dostat lano a tím i vlajku opět na vrchol stožáru – otázka zatím bohužel nevyřešena.
Přichází oběd, po obědě polední klid poněkud rušený halasem dětí nad prvními Intelektuálními rozcvičkami. To jsou, jak známo, logické hádanky, za jejichž řešení lze vydělat plichtíky.
Po obědě přecházíme k tradiční a trochu brutálnější soutěži – dekomlatu. Zde není třeba nic popisovat, to všichni znají. Po úvodních kolech starších reprezentantů se hlásí i menší dětičky, kterým by se také líbilo mlátit do druhého stočenou dekou. Tato kratochvíle pokračuje i po oficiální soutěži na body, kdy každý to chce zkusit s každým, tak dlouho, až je třeba to utnout a zahájit novou soutěž. Zkouška nové soutěže ve zvedání soupeře je zavrhnuta jako příliš nebezpečná a raději přecházíme ke Šťouchané – to stojí dva soupeři proti sobě a smějí se dotýkat a postrkovat pouze dlaněmi. Cílem je donutit soupeře, aby udělal krok, čili zvedl jednu nohu ze země, ale efektnější samozřejmě je, když se soupeř svalí na zem.
Závody provádíme v celých družstvech, proti sobě stojí členové soupeřících družstev od největšího po nejmenšího. Na povel se začínají šťouchat a vyhrává to družstva, kterému zůstalo více členů.
Je to vskutku ušlechtilá zábava, nenásilná, ale náročná na rychlost a postřeh. Opět překvapuje Kristýnka Psohlavcová, která odvážně atakuje a vítězí i nad většími soupeři.
Ale tato jemná soutěž připadá asi málo krvavá dnešním otrlým dětem, které si jako jeden muž žádají Hutututu. Všichni přísahají, že nikdo nebude brečet, a tak s těžkým srdcem svoluji. (Naposled jsme to hráli na Kratizně v roce 2005 a od té doby jsem to nepovoloval. Ale ty dětičky dnes tak pěkně prosí…).
Hraje se na hřišti, jen zvedáme síť a vyznačujeme provázkem hrací pole. A už se to rozjíždí… Jako první nastupuje Ivanovo družstvo proti Radkovu družstvu (vlastně zemi). Při prvním útoku bohužel Ivan vypadává, protože se dostal mimo hřiště, a zbývající jsou pak již snadnou kořistí Radka a jeho svěřenců. Jakub Folberger se sice snaží plácnout soupeře a utéci včas na svoji polovinu, uchvácen je však mohutnými pažemi Radka, vzápětí se naň sesypává celé Radkovu družstvo a Kubovo „Hututututututu“ navždy umlká.
Takto to ovšem probíhá skoro u všech zápasů s Radkovým družstvem, které naprosto opanovalo soutěž a soupeřům nedalo jedinou šanci. Ale je třeba uznat, že to vypadá efektně – rychlé výpady a snaha o návrat na svoji polovinu, kličkování ve snaze se vyhnout Radkovi, přímo rugbyové zásahy a složení soupeře na zem, umlkající „Hutututututu – uuuu“.
Ale hlavně se nikdo moc nezranil, takže všichni mohou jít na večeři a pak se pomalu scházet u ohniště, kde dnes už je připravené dříví a s přicházejícím soumrakem začíná praskat a hřát a vypouštět ty jiskřičky do nebe.
Ještě než se úplně setmí, vyhodnocuji dnešní soutěže a vyplácím plichtíky. Bohužel je také nutno zmínit jednu nepříjemnou věc – táborová banka opět neuhlídala tiskařského šotka, takže se opět objevují na bankovkách tiskové chyby. Banka bankovky dokonce ani nezamíchala, takže se chyby objevují už teď a u mne stojí fronta s požadavky na vyplacení pětinásobku nominální hodnoty chybné bankovky. A to i těch pětiplichtíkových. Inu, někteří dnes večer velice zbohatli.
Ale to už je tma a čas na písničky a zírání do ohně a postupné zíváááání a odcházení do teplých spacáááááků … tak dobrou…