Tábor na Myšárně 2012

Středa 22.8. 2012 – Naši řečníci, šátky a ponorky

Dnešní rozcvička ani není opravdovou rozcvičkou, jdeme místo toho do Čertyně hledat něco, co bylo zmíněno v tom dopise z minulosti, který jsme našli v sobotu na Dívčím Kameni. Bylo tam řečeno:“… hledejte pod křížkem svatým…“, tak přicházíme ke křížku u rozcestí a hledáme, kde bychom mohli vyrýpnout nějaký kámen. Nikde nic, pod křížkem je sice kamenná zídka, ale její rozebrání bych asi nepovolil. Kromě toho křížek vypadá mladší než odhadovaných 250 let našich dopisů. Pak si někdo naštěstí vzpomíná, že vloni byla jedna zpráva honby za pokladem u jiného křížku na kraji vesnice, tak se ženeme vsí ke staré lípě a ke kamennému křížku. To už vypadá nadějněji. Ivan obchází křížek, zkoumá jeho základy, nakonec na něj šplhá a prohlíží takové ty výklenky, ale nic nenachází. Děti se potulují kolem a zkoumají kameny. Veronika s Kristýnkou odvalují ohromný kámen a šťourají pod ním, ale nic nenacházejí. Kámen s křížkem nakonec nachází Ivan, hrábne trochu do hloubky pod něj a vytahuje nám již známý balíček z voskovaného plátna. V něm je další dopis, který Sára už celkem plynule překládá. Jde v něm o to, že zde se mají čtyři vnukové rozdělit a každý má jít na nějaké jiné místo hledat část mapy. No, pokračuje to zajímavě. Jen ještě najít v nabitém táborovém programu volnou chvíli a vyrazit na ta místa – jedno je jakýsi hrad Maškovec, další je lípa v Třísově, třetí je nějaký kruh kamenů u vsi Stiks a čtvrtý díl mapy je prý uschován u pana Šebelky v Rančicích.
Vracíme se dolů do tábora a zdá se, že začíná poprchávat a nebe se postupně zamračuje. Tedy ne že by zemědělci nepotřebovali trochu vláhy, ale co se týče nás, ještě by pěkné počasí mohlo pár dní vydržet. Ale i na případ deště máme připraven program.
Vracíme se do tábora a z jídelny zní Píbova kytara a nějaké country písnička. Jdeme se podívat, jestli budeme mít hudební doprovod k snídani, ale je to doprovod k něčemu úplně jinému. Dáša učí Elišku country tanec a plesají po jídelně, až se prkna podlahy prohýbají. Naštěstí nás nevtahují do kola, ale naopak začínají vydávat snídani, a tábor tak pokračuje obvyklým způsobem.
Po snídani se obloha čistí a než začne naše další olympijská disciplína, sluníčko se na nás už vesele směje. A má opravdu na co.
Začíná totiž klání nikoli ve sportovním odvětví, ale dalo by se říci v umění, přesněji v umění mluvit krásně, souvisle a moudře. Aby se mohlo vykecat co nejvíce lidí, určujeme, že každé družstvo postaví dva reprezentanty do kategorie 1999 a starší a dva mluvky z mladší kategorie. Soutěž probíhá tak, že do ringu tvořeného půlkruhem lavic s obecenstvem vystoupí dva řečníci ze soupeřících družstev a vylosují si z ešusu nějaké téma. Současně počnou hovořit na toto téma a vítězem se stane ten, kterému se hu …e hm, pusa nezastaví a tedy vydrží mluvit déle. Samozřejmě okamžitě, bez jakékoli přípravy.
Jako první nastupuje Radek proti Ivanovi, vytahují si téma „perníková chaloupka“ a po několika desítkách vteřin Radek ztrácí nit, odmlčuje se a Ivan překvapivě vyhrává. Všichni se královsky baví, i osazenstvo kuchyně vyhlíží z okénka a poslouchá ty řeči. Pak už to jede samo, řečnící se střídají v ringu a většinou po jedné až dvou minutách jeden z nich už nenachází další slova. Aspoň většinou u staršího žactva. Mladší kategorie se tak snadno nevzdávají a například souboj Veroniky a Šimona trvá dobrých deset minut a souboj Kryštofa s Bárou Š. na téma „spánek“ trvá tak dlouho, že diváci začínají zívat, a tak jejich boj ukončujeme a prohlašujeme výsledek za nerozhodný.
Celkově ve starší kategorii vítězí družstvo Kuby před Bárou a Ivanem, v mladší kategorii je má Radkovo a Kubovo družstvo stejný počet bodů, tak provádíme rozstřel, který rozhodne, kdo z nich je lepší. Nastupují opět Veronika a Šimon a vytahují si heslo „“kravské mléko“. Dozvídáme se o kravském zažívání všechno, co snad ani vědět nechceme. Nakonec se Šimon začíná opakovat, takže je prohlášen za poraženého a vítězí tedy družstvo Radka před Bárou a Ivanem.
Po svačině pro lepší zažívání následuje oblíbená Šátkovaná, což je další, místy mírně brutální hra, ale většinou ke zneškodnění soupeře stačí vytrhnutí jeho šátku, který má každý zastrčen za kalhoty. Jsou to líté souboje, jejichž cílem je probít se k soupeřově brance, sebrat mu míč a ještě jej donést do vlastní branky (což se ne vždy podaří). Hra je to rychlá a pro diváky přitažlivá, a tak po jednom kole, ve kterém vítězi Radek, přidáváme druhé kolo, kde vítězí Ivan před Kubou. Protože Radek i Kuba mají stejný počet vítězství, uzavíráme turnaj v šátkované dalším rozstřelem, čili posledním utkáním, které vyhrává Radek a stává se tak celkovým vítězem. Druhý je Kubovo družstvo, třetí Ivanovo.
Obloha je už jasná a slunce to do nás pere z plných sil, takže je třeba se před obědem ochladit v řece. Na oběd pak máme vynikající švestkové knedlíky a po dlouhé poobědové pauze přistupujeme k dalším válečným operacím, tentokrát k souboji čtyř ponorek. Tuto hru hrajeme už několik táborů a stále je oblíbená. Její princip je jednoduchý – potopit všechny nepřátelské ponorky a nedat se potopit jimi. K potopení cizích ponorek se používají živá torpéda, která vybíhají na povel „Pal!“. Aha, ještě je třeba zmínit, že tělo ponorky je složeno z pěti dětí se zavázanýma očima a jednoho vedoucího, který musí celou ponorku řídit jen pomocí dotyků předávaných mezi členy ponorky. První tři děti v ponorce lze používat jako torpéda. Tímto je snad řečeno vše, aby bylo jasné, o jak napínavou hru jde. Po louce se pohybují skupinky dětí v zástupech za sebou, drží se za ramena a občas se plácají po hlavě nebo po rameni. Na tyto signály pak zatáčejí, zastavují nebo vypouštějí torpéda. Ovšem nedá se říci, že by souboje byly vyrovnané. Neustále vyhrává Radkova ponorka, když se ostatní ponorky vystřílejí navzájem nebo se srazí a společně klesají do mrazivých mořských hlubin. Musíme hrát pět kol, než se jednou podaří zvítězit Ivanovi.
Pak je z důvodu vedra další pauza, kterou ovšem starší žactvo a Píba využívají k vynálezu nové hry. Spočívá v tom, hodit druhému míč tak, aby ho nemohl chytit, ale je třeba házet ve výšce nad kolena. Hází se také oběma rukama od těla. Tuto kratochvíli si zkouší mnoho dětí, ale vedro a dusno stále stoupá. Po svačině tedy nezbývá, než hrát majáky. Opět využíváme šátky z ponorek, zavazujeme dětem oči a posíláme je, aby si plnily hrníčky z velké vany na louce a pak šly polít majáky, které se krčí někde na louce a vydávají zvuky. Nejdříve vydávají tiché pípání nebo tleskání, které se po prvním polití studenou vodou mění na býčí řev. Majáků je na louce pět a kdo je všechny poleje, může si sundat šátek z očí a začít polévat ostatní, kteří ještě nevidí. A to pak začíná ta nejlepší zábava, kdy každý polévá každého. Za chvíli už nikomu není vedro, účelu hry tedy je dosaženo.
Pak je před večeří chvíle klidu, kterou každý využívá po svém. Většina hraje karty, někteří se již poctivě připravují na divadelní představení, které bude v pátek, a starší žactvo se připravuje na strašení. Dnes po setmění totiž bude … ano, stezka hrůzy. Všichni se na ni těší, velcí se nemohou dočkat, jak budou pěkně strašit, malí se s rozechvěním těší, jak se budou pěkně bát. Já ovšem s Maruškou a Andulkou odjíždím opět domů, takže zážitky ze stezky bude muset vypsat někdo jiný (například Ema, která prý ječela úplně nejvíc).
A to je pro dnešek všechno.
Počkat, ještě ne všechno. Mám tady příspěvek, který napsala Bára, které to diktovala Sára, které to vyprávěla Ema. Prý to bylo takto:

STEZKA ODVAHY
Nastal večer a všichni se seběhli v hlouček. Najednou někdo prohlásil: „Jde se na stezku odvahy.“ Všichni zkameněli a začli se ptát, jestli se může chodit po dvojicích, ale odpověď byla jasná: „NE NEMŮŽE!“ Museli jsme tedy odevzdat baterky a byli jsme poučeni.
Ivoš Psohlavec nás odvedl na louku, kde byl začátek hororové cesty. Odešel první, druhý, třetí … Sakra, a teď jdu já. Jdu, jdu a jdu a najednou: „BAF!“ a já „LEK!“ a tam Dominik Marchal ve skafandru. Málem jsem umřela strachy, ale překonala jsem ten strach a šla jsem dál, kde jsem narazila na Radka Kroutila, kterého jsem se lekla ještě víc. Jdu dál a tam Terezka Psohlavcová přehazuje na zemi kamínky, brečí a v dálce je vidět Elišku Homolkovou, která vypadá, že se bojí ještě víc, než já. Jdu k ní doufajíc, že stezka zde končí, ale ona mi pouze poradí, kudy mám jít. Najednou se ze křoví vyřítí Sára Součková a 3x na mě zakřičí a já se pokaždé leknu. „Už mám té stezky plné zuby, ale budu bojovat až do konce.“ Ale jak se později ukázalo, byla to ta nejhorší část cesty.
Najednou vidím v dálce někoho stát a jdu k němu v domnění, že na mě vybafne, ale najednou něco zaslechnu. Otočila jsem se dozadu a a zase zpět a tam na mě příšerně vybafne Kuba Psohlavec tak, že jsem málem dostala infarkt. Jdu dál a vtom něco slyším. Jako by to chrápalo. Došla jsem k tomu a tam Ivan Holečka a pak ještě Lucka Čutková. „Uf, mám to za sebou!“ Vracím se teda zpět do tábora s Kristýnkou Psohlavcovou a Šimonem Pupíkem. Zpátky se vrací i strašidla a všichni si povídají o tom, jak se všichni báli, hlavně já.
Je pozdě večer a já jdu spát. Dobrou noc!
Ema

Tak dobrou!