Tábor na Myšárně 2012

Neděle 12.8.2012 – Začínáme!

Celkem standardně se scházíme v půl deváté na parkovišti u stadionu. Pozorujeme obvyklé výjevy: drsně se tvářící mladší i starší žactvo, ano i přípravka, slzící matky a přísní otcové, dávající poslední pokyny svým ratolestem. Standardní je i nakládání atletické výbavy i bagáže účastníků tábora do káry a automobilů rodiny Součků a Dana Ernsta (jak každý ví, tatínka Kryštofa a Báry).
Nestandardní je ovšem krátká vzdálenost, která dnes leží mezi námi a táborem – pouhých 25 km. A naprosto skandální je čas, kdy máme dojet na tábořiště: předchozí táborníci jej totiž uvolní až ve 14:00. Na těch 25 km máme tedy více než 4 hodiny. Tento fakt ovšem předznamenává celou cestu na tábor a heslem cesty se stává: Pomalu, v klídku, hlavně nespěchat.
Musíme říci, že se nám to daří. Nejdříve zdržujeme odjezd až do půl desáté, ale po průjezdu Stromovkou a po břehu Malše se moc pomalu jet nedá. Volíme tedy trasu nikoli jako vloni po Plavské silnici, ale po stezce podél Malše od Malého jezu až do Roudného. A to je ta správná zdržovačka. Úzká stezka se vine mezi stromy po břehu, hojně lemovaná kopřivami. Místy je silně rozblácená, jinde kamenitá a na jednom místě je dokonce úzký můstek přes potůček. Mnoho menších dětí svá kola radši tlačí a my je rozhodně nepobízíme do sedel. Kromě toho je tahle cesta zřejmě mnohem delší, než trasa po silnici, takže k mostu v Roudném dorážíme skoro v 11:00. Pokračujeme po slibně úzké cestičce po druhém břehu, ale bohužel se nám nedaří příliš zabloudit, takže asi v půl dvanácté jsme v Plavu. Tam dětem objednáváme gulášovou polévku a kofolu (škoda, že nemůžou pivo, po tom by jim ztěžkly nohy).
Pak už to zase odsýpá, naštěstí je na začátku Kamenného Újezda pořádný stoupák, který jezdce jednak zpomalí a jednak je po něm nutno dlouho odpočívat. To už je kolem 13:20 a vypadá to, že bychom mohli přijet načas. A tak se ploužíme přes Rančice a Opalice, ale v Radosticích už většina táborníků cítí kouř táboráku stejně, jako koně cítí blížící se stáj, a nejsou k udržení. Ale to už je 13:45 a zdá se, že úkol je splněn. Po cestě z Čertyně nás míjí auta rodičů těch nešťastníků, kteří z tábora zrovna odjíždějí. Nám ovšem tábor právě začíná.
S malými dětičkami dojíždíme na tábořiště skoro přesně v 14:00 a sledujeme jen poslední úklidové činnosti předchozího běhu tábora a zakrátko můžeme odstartovat rozdílení stanů, dokonce ze startovní čáry a s atletickými povely – i s jedním napomenutím za ulitý start.
Během pěti sekund jsou stany a jejich osazenstvo rozděleny a také jako na zavolanou přijíždí Olda Souček s bagáží, takže za chvilku jsou všichni ubytovaní.
No, a začíná běžný táborový život: táborníci se snaží zašít se do stanů nebo k řece, my se snažíme je vytáhnout do lesa na dříví, protože se zrovna začíná vařit večeře (či pozdní oběd). Je ovšem nutno uznat, že na dříví šli všichni a všichni poctivě nosili, co jsem nařezal. Starší žáci pak pilně sekali, aby měla kuchyně čím topit.
Pak ovšem přijíždí Pavel Novák a společně se věnujeme organizačním záležitostem. První z nich je určení družstev. Ta jsou pečlivě sestavena tak, aby každé družstvo bylo vyrovnané z hlediska výkonnosti a hlavně aby byli všichni naštvaní úplně stejně. No, zdá se, že se nám to podařilo.
Družstva jsou takováto:

Pak ozřejmujeme program letošního tábora: Plynule navazujeme na olympiádu, která dnes končí v jakémsi Londýně a od zítřka začínají naše olympijské soutěže. Tím pádem tedy každé družstvo bude představovat nějaký stát, kterému vymyslí jméno, vlajku i hymnu.
Další informace se týkají finančních záležitostí na táboře, především pro děti, které jsou na našem táboře poprvé: Lukáš Vacek, Veronika Mikešová, Eliška Klokočková, Ondra Kodl, Viktorka Součková. Krátce je informujeme, jak mohou plichtíky získávat a jak jich také mohou pozbývat. Ale na to přijdou brzy samy.
Následuje prvním úkol, což ovšem není olympijská soutěž, ale orientační seznámení s okolím, které zkušeně organizuje Pavel. Vedoucí družstev dostávají mapy a seznam výrazných bodů a vyrážejí se svými svěřenci do terénu.
Vracejí se těsně před večeří (výborný guláš s těstovinami), všichni se cpou, až se jim za ušima dělají boule – no a pak už je čas na zapájení prvního táboráku… ale nějak nikdo nepřipravil dříví. A tak sedí kolem temného ohniště, povídají si, dívají se na hvězdy nad hlavami, a tak pomalu končí první den na táboře.
Dobrou noc!

Zde je první příspěvek do kroniky od našich dopisovatelek Elišky H. a Sáry S.:
12. srpna 2012
PŘÍJEZD
Jako každý rok jsme se se svými koly sešli před stadionem, na kterém se již dlouhá léta vycvičují špičkoví atleti. vyrazili jsme brzo ráno – ve čtvrt na deset:). Zívajíc jsme šlápli do pedálů vstříc neznámým dálkám.
Jeli jsme širokými silnicemi i úzkými pěšinami. Ve chvíli, kdy již všichni padali únavou, se dostavilo občerstvení – gulášová polévka a kofola. Po tomto náhlém přílivu energie se nám opravdu krásně šlapalo, a tak jsme se čím dál tím víc přibližovali k cíli – tábořišti na Myšárně, kde už jsme minulý rok strávili krásných, poučných, vyčerpávajících ,… ano, prostě úžasných čtrnáct dnů.
Bez jakýchkoliv zranění jsme zpola mrtví, zpola živí dorazili do tábořiště. Nováčci si prohlédli okolí a večer jsme se skoro všichni rozesadili kolem ohniště, ve kterém nepraskal oheň. Po překrásném dni přišla neuvěřitelně chladná noc, pouze 6 °C. Ráno se všichni na kost prochladlí šťastně probudili.

A ještě dvě hlášky dne:
Kuba Psohlavec: „Co bude k večeři?“
Píba: „Čočka.“
Kuba: „Mňam, to bude noc…“
=====================================
Píba (kuchař) (něco vykládá):“ … a co kdyby nám zastřelili kuchaře?“
Kristýnka: „Tak si najdem lepšího.“