Neděle 18. srpna: Opravdu otravné otavské oleje
Před osmou hodinou ráno už do nás pražilo sluníčko a ty housky, rohlíky a vánočky se postupně narovnávaly, proklubávaly a nakonec z nich vylézaly děti. Začaly se hemžit kolem, pištět a povykovat tak, že už ani starší žactvo nevydrželo dále spát a vyklubalo se také. Stejně už byla snídaně (rohlíky, marmeláda, šťáva a snad nějaký koláč) a my, dospělejší, jsme už všechny také komandovali, aby si pospíšili, aby si všechno zabalili, aby tu nic nenechali, aby uložili spací věci Mírovi Kadečkovi do auta, aby si nabrali vodu na cestu, aby zkontrolovali své mladší svěřence …. a podobně.
Na rozdíl od včerejška nás trochu tlačil čas, protože jsme museli v 15:07 nebo v 17:07, v úplně krajním případě v 19:07 odjet ze Strakonic vlakem do Protivína. Po řece do Strakonic to bylo daleko asi jako včera, ale řeka byla pomalejší a čekalo nás spousta jezů a olejů. A tak jsme už před devátou hodinou ranní, kdy si ostatní vodáci v kempu teprve protírali oči, měli už vše sbaleno, naloženo, vesty oblečeny a lodě připraveny ke spuštění. Ve čtvrt a deset byly už všechny posádky na vodě a sjížděli jsme první jez, ten hned za kempem. Ještě před startem jsme dali mužstvu instrukce, že dnes nebude žádné flákání, žádné dlouhé soulodění, o driftování nemluvě, protože opravdu spěcháme na vlak. A mužstvo na kánoích nás opravdu poslechlo, hned za jezem se opřelo do pádel a zmizelo nám, raftařům, za zatáčkou. Inu, máme to hodné dětičky, co?
A tak jsme se pachtili na těch raftech sami, dřeli do úmoru, tahali rafty přes kameny, a s kanoisty jsme se potkávali jen na jezech, které jsme buď s velkým drhnutím sjížděli nebo přetahovali. Ale ani s tím velkým vypětím jsme nepokračovali potřebně rychle. Za dvě hodiny jsme byli o čtyři jezy dál a pořád ještě jsme byli v Horažďovicích. I když ten poslední horažďovický jez byl vydatný. Šlajsna měla dost vody, takže jezdili samotní zadáci. Dole je nakopl proud z hlavního jezu zprava, hodil jim špičku ke kamenné navigaci a nemohli s tím nic dělat. Při sjezdu Matěje jsem na té navigaci stál připravený s foťákem, abych zachytil ty napjaté okamžiky, a Matěj mne málem smetl, musel jsem vyskočit a chvilku vydržet ve vzduchu, než zase odjel. Dopadlo to dobře, jen jsem to nestihl cvaknout. Ale Kubu Folbergera už mám: 
A zase se jelo dál, kanoe napřed, za nimi my na raftech. Myslím, že pod jedním jezem došlo ke cvaknutí, snad to byla Sára s Terezou, ale my jsme přijeli jako vždy pozdě, tak nemohu podat přesnější popis události.
Jak běžel čas, bylo nám stále více jasné, že do Strakonic to nestihneme ani v 15:07, ani v 17:07 a o těch 19:07 jsme radši ani nepřemýšleli, to bychom už do tábora dojížděli za tmy. Bylo nutno uskutečnit plán B, který je tak často používán v amerických filmech. Tedy nejdříve bylo nutno ho vymyslet a pak uskutečnit. Vymmýšlení plánu B se ujala Dáša. Rozhodla, že vystoupíme v Katovicích, které jsou před Strakonicemi, zjistila telefonickými dotazy odjezdy autobusů do Strakonic a zajistila odvoz lodí z Katovic. A ještě plán B sdělila všem posádkám, aby nám náhodou někdo neodjel po proudu.
Jak naplánováno, tak vykonáno, tak to většinou s Dášinými plány chodí. Kolem třetí hodiny jsme dojeli do Katovic, vytahali lodě na břeh, odnosili na loučku, kam si pro ně měli přijet (přitom se ukázalo, že najednou máme o jednu loď víc – asi jsme ji sebrali někomu, kdo ji měl ze stejné půjčovny), vybalili barely a ještě jsme stihli si dát hranolky a kofolu v místním občerstvení. Pak jsme hromadně (opravdu nám nikdo nechyběl) došli na náměstí, našli zastávku autobusu, potvrdili si, že to opravdu za chvilku jede, a spokojeně čekali. Problém s pozdním příjezdem se zdál vyřešen, slunce svítilo a život byl krásný…
Jenže pak přijel autobus a plán B dostal první trhliny. Byl to autobus dálkový, až z té Prahy, byl plně obsazený (asi Pražáky) a na stojáka a bez místenky nebral. Ouha! Vypadalo to, že slavný plán B se zhroutí jako domeček z karet, nikdy se odsud nedostaneme a bídně zhyneme pod kaplickým mostem …. ale to neznáte Dášu. Nevím jak a čím zapůsobila na řidiče toho luxusního autobusu, ale najednou řidič prohlásil, že odveze, co se nás do autobusu vejde, i na toho stojáka. Nacpali jsme do uličky mezi ty fajnově oblečené Pražáky naše nejmenší dětičky, které byly již trochu omšelé po dvoudenním putování, a s Pavlem Faktorem a Vackovými je vyslali do Strakonic, aby aspoň někdo přežil. My starší žáci i starší dospělí máme už v podstatě život za sebou a vůbec – tak už jeďte a vzpomínejte na nás v dobrém.
Ale nakonec dopadl plán B dobře i pro nás. Po podrobnějším studiu jízdního řádu se ukázalo, že možná by mohl jet ještě jeden autobus místní linky, za necelou čtvrhodinku. To byla úleva!
Rozjařen nadějí, že ještě možná není konec, nabídl jsem přítomnému staršímu i mladšímu žactvu, že jim každému zaplatím zmrzlinu dle výběru ve zmrzlinovém kiosku hned vedle zastávky. Obsluhovala tam příjemná a pohledná slečna, zřejmě studentka na brigádě. Kromě zmrzliny prodávala i ledovou tříšť. Postavili jsme se do fronty a žactvo se bavilo, jaké to bude krásné lízat to zmrzlinu. Fronta ovšem nepostupovala nějak rychle, ten zmrzlinovací stroj měl asi malou kapacitu a musel se často doplňovat. Čas odjezdu se naopak rychle blížil a když jsme se dostali na řadu, zbývalo už jen asi pět minut. Slečna prohlásila, že patnáct zmrzlin za pět minut rozhodně nevytočí, ale nabídla nám ledovou tříšť, ta se čepovala docela rychle. Starší i mladší žactvo souhlasilo a tak záhy každý cucal svoji ledovou pochoutku. Při placení vznikl menší problém, protože slečna trvala na tom, že patnáct tříští za jedenáct korun je sto patnáct, a já jsem jí pořád vnucoval 165,- Kč. Musela si to zkontrolovat na kalkulačce, aby mi uvěřila. Tak to asi nebyla studentka na brigádě (nebo možná studovala nějaký humanitní obor, tam je neznalost matemaitky výhodou).
Ale to už tu byl autobus, opravdu přijel, dokonce jsme si v něm sedli, a za čtvrt hodiny jsme byli na nádraží ve Strakonicích a vítali se s malými dětičkami. Ještě jsme měli čas na rychlou návštěvu superhyperultramarketu vedle nádraží, a v 17:07 jsme už nastupovali do osobního vláčku směr Protivín.
Na protivínském nádraží na nás už čekali Libor Píba Velkej Homolka se zbytkem rodiny, Ivoš Psohlavec a přepravka plná opravdických domácích buchet s mákem a tvarohem, které upekla Kačka s Píbou na táboře. Kuchyně, děkujeme! Takto posilněni jsme byli plně odhodláni zdolat opět pěší túru do Maletic, ale nakonec to nebylo třeba. Ukázalo se, že máme k dispozici tolik aut, že se můžeme jako páni nechat odvézt až k tomu zušlechtěnému statku v Maleticích. Tam jsme vytlačili své oře ze stodoly, pěkně poděkovali hodným lidem a vyrazili na poslední část toho cyklisticko-chodecko-vodáckého dobrodružství. Po již známé cestě k Protivínu, co stromkama je sázená, přes Blanici a přes koleje, přes Bor, Chvaletice, Kloub a Poborovice a už tu byl ten stoupák ve Skočicích a za hlavní silnicí ta úzká klikatá asfaltka na vrch Hrad a k táboru. Ufff, konečně jsme doma.
V táboře už čekali rodiče Adama, aby si ho odvezli na zbytek prázdnin, rovněž Vackovi se rozloučili a odvezli Lukáše, aby s nimi strávil poslední dny před začátkem školy. Věnujme těm milým chlapcům tichou vzpomínku.
Inu, cestování po světě je sice pěkné, ale co může být krásnější než se vrátit, v táborové kuchyni si nechat naložit do ešusu pořádnou večeři, pak posedět u ohně a nakonec se zavrtat do spacáku na své posteli ve svém stanu? Nic. Tak dobrou noc.
Další stránka