Čtvrtek 15. srpna: Na jiném hradě
Táborová únava si už vybírá svoji daň a nejenže se děti nehemží po táboře brzo před budíčkem, ale ani oficiální budíček s nimi nehne. Zkusil jsem tedy poněkud brutální způsob buzení, především pro starší žactvo. Adam a Ondra dostali dočasné povolení zazpívat své Bobry před stany spáčů. A opravdu to fungovalo, táborníci vyletěli ze spacáků jako namydlení. Ale při pohledu na vražedné výrazy v jejich očích jsem usoudil, že tento způsob buzení už nebudu používat, je přeci jen příliš nelidský, i když funguje bezchybně.
Titulek dnešního dne samozřejmě odkazuje na to, že náš tábor je na úbočí kopce zvaného Hrad. Ale my jsme na dnešním cyklovýletě mířili na hrad Helfenburk.
Jako vždy jsme táborníky rozdělili do dvou týmů: Namakaní chrti a Malé dětičky. Já jsem už bohužel před několika lety odrostl kategorii Malých dětiček, takže jsem se musel postavit do čela týmu Chrtů. Složení bylo: Matěj Tyc, Tomáš Havel, Kuba Psohlavec, Kuba Folberger, Lukáš Kadečka, Kryštof Ernst, Kačka Žohová, Petr Hájek, Ema Bendová, Kristýna Psohlavcová, Tereza Faktorová, Kristýna Žáková, jako doprovod Jana Záhorková a Vláďa Adámek.
Ale ještě před odjezdem vzniklo v táboře pozdvižení: objevil se další tajemný svitek! Tentokrát byl připevněn k šípu zabodnutého do totemu. Na svitku byl opět zobrazen fousatý chlap, tentokrát s lukem a šípem, a několik zajíců nebo králíků prostřelených šípem. Asi to znamená, že jako další stupeň zasvěcení musíme ulovit nějakou zvěřinu. No to chci teda vidět!
Ale po snídani, vydání svačin, vytažení kol a kontrole, zda všichni mají vše potřebné, byl čas vyrazit. Jeli jsme po Velkém asfaltovém okruhu až ke křižovatce mnoha cest, kde nám přátelští důchodci potvrdili správný směr na Bavorov. Vyjeli jsme na silnici z Drahonic na Bavorov, v obci Bílsko jsme odbočili na Měkynec a přes Krajníčko jsme dojeli na parkoviště pod Helfenburkem. Usoudili jsme, že by nebylo moudré nechávat naše drahá kola bez dozoru na parkovišti, a vytlačili jsme je tedy až na hrad. Po cestě nahoru jsme viděli několik přírodních zajímavostí: obrovitá mraveniště (mimochodem, také na našem kopci Hrad se mravencům nejspíš velmi dobře daří, při cykloorienťáku jsme míjeli několik mravenčích sídlišť) a stádečko koz, které v lese okusovaly listy a větvičky.
Ty kozy nás doprovodily až ke kase a šly s námi i dále na hrad, aniž by platily vstupné. Proto jsme usoudili, že asi patří k personálu hradu a snažili jsme se jich nevšímat.
U kasy jsme dostali kromě vstupenek také letáčky a papír s popisem a historií hradu, kromě toho u každé brány a budovy byla cedulka s podrobným popisem, takže jsme přesně věděli, kde zrovna jsme a co tam původně bylo. Hrad je moc pěkný, docela rozsáhlý, má přístup na obě věže, odkud je krásný rozhled do jihočeské krajiny. Viděli jsme Temelín, Vodňany a snad i náš kopec Hrad. Na jihu se rýsovaly šumavské vrchy.
Při svačině jsme měli menší konflikt s kozami, které si myslely, že ty svačiny jsme přinesly jim. Ta nejdrzejší Kryštofovi dokonce vytáhla rohlík z batohu a bleskurychle jej shltla. Ale poradili jsme si nimi, prostě jsme je odehnali. Pak jsme ještě s pobavením sledovali rodinku, nejspíše Pražáků, kteří nebyli kvůli kozám schopni se nasvačit, až to chtěli vzdát a zůstat hlady. Nakonec se mi jich zželelo (třeba to nebyli Pražáci) a kozy jsem od nich vyhnal. S kozami mám totiž bohaté zkušenosti (proto už dnes doma žádné nemáme).
Na hradě jsme strávili poučné dvě hodiny, nakonec jsme se dočkali i příjezdu týmu Malých dětiček. Ještě jsme od Dáši vyfasovali další rohlíky a paštiky, posilnili se a vyrazili dále. Ovšem již v omezené sestavě, protože Tereza, Ema a obě Kristýnky se rozhodly spojit své další osudy s Malými dětičkami.
My jsme pokračovali na Bavorov, kde byla na náměstí pouť, ale jinak nic zajímavého, dále na Strunkovice, přes Malý Bor a Velký Bor (nikoliv Malý a Velký Bobr, jak je mylně uvedeno na fotkách z výletu) směrem na Netolice. Po cestě Vláďa Adámek občas odjížděl hledat geochache a zase nás dojížděl. Sledoval jsem ho s obdivem: polohy těch geocachek měl napsané na papíru a nafocenou mapu na foťáku a dokázal je skoro všechny najít a zase nás dojet. Tomu se říká orientační smysl (to je to, co mi právě chybí).
Krajina začínala být trochu zvlněná a to nudné šlapání nám zpestřovaly zajímavé kopečky. Také jsme viděli podél silnice stále více vyvrácených stromů, zřejmě po bouřkách a vichřici před dvěma týdny. Dnes nám ale počasí přálo, sice svítilo sluníčko, ale nebylo vedro.
Dojeli jsme k zámku Kratochvíle. Podnikli jsme pokus se podívat aspoň do zámeckého parku, ale platilo se tam vstupné a času už taky nebylo nazbyt, tak jsme vyrazili směrem na Krtely, dále přes Truskovice a Chelčice směrem na Vodňany. Projížděli jsme jabloňovými plantážemi, které byly, kam oko dohlédlo. Všude kolem nás byly řady tisíců stromků s dozrávajícími jablky.
Ve Vodňanech jsme se osvěžili čerstvou kofolou, zmrzlinou a ledovou tříští a vyrazili na poslední úsek přes Krášlovice. Dnes jsme zkusili jinou trasu, zabočili jsme na Vitici a z ní jsme stoupali na náš Hrad. No, cesta byla jen o málo lepší než ta, kterou jsme přijeli v neděli. Ale s odolným mladším a starším žactvem to nebyl problém a v půl šesté jsme utrmácení, ale spokojení dorazili do tábora.
K našemu překvapení tu ještě výprava Malých dětiček nebyla, přitom to měli asi z Helfenburku třikrát kratší. Ale dorazili asi půl hodiny po nás, ještě utrmácenější a ještě spokojenější, že už to mají za sebou. Ukázalo se z vyprávění účastníků, že z Helfenburku jeli nejkratší trasou, dojeli k Jelenímu vrchu, který sousedí s naším Hradem, a vydali se po lesní asfaltce v domnění, že je dovede do tábora. Asi po půlhodině jim začal okolí připadat povědomé, ale bohužel ne proto, že by se blížili k táboru, ale protože tu před půlhodinou jeli. Prostě si ten Jelení vrch objeli kolem dokola. Pak ale našli správnou odbočku a všichni se šťastně vrátili akorát k večeři. Výlet skončil tedy šťastně pro všechny, kromě Janičky Adámkové. Zbývalo jí už pár yardů jen k bráně táborové … ale jak jí tak kolo drncalo po kamení, svezla se jí helma na stranu, chtěla si ji jednou rukou narovnat, ale druhou rukou řidítka neudržela a upadla. A kolo na ní. A ještě jí to zkroutilo nohu v tom kole. Běželi jsme k ní, vymotali ji z kola, odnesli na lavičku, ošetřili odřeniny. Nic vážnějšího se jí naštěstí nestalo a Janička, jako statečná holka, se chvilku ošklíbala při desinfekci ran, ale za chvilku už byla v pohodě, Uff, i tentokrát to dobře dopadlo.
Po večeři (opět výborné, ale to už není zde třeba opakovat) byl čas se připravit na lov. Začali jsme s výrobou šípů: Družstva dostala metrové bukové tyčky, pera (sice ne orlí, jen krůtí a krocaní), lepidla a nitě a byla poučena, jak šípy vyrábět. Ukázalo se, že největším problémem buydou asi zářezy pro tětivu, protože dřevo bylo tvrdé a nůž po něm občas sklouzl. Své o tom můžou vyprávět prsty Lukáše Kadečky, Tomáše Havla a Kačky Žohové, ta dokonce jedním tahem trefila dva prsty. Ale řezné rány nebyly vážné, na šití jsme nemuseli jezdit a spravila to náplast od Dáši.
Hotové šípy byly okamžitě vyzkoušeny, protože štastnou náhodou jsme přivezli tři bambusové luky a v táboře jsme si půjčili dva místní luky, jeden z nich dokonce skoro závodní. A děti výskaly nadšením, jak ty šípy s peříčky krásně a daleko létají.
Pak už se pomalu stmívalo a byl tedy čas se posadit kolem ohně, koukat do plamenů a zpívat se Sářinou kytarou. I to patři k táborovému životu, nejen sportovní výkony na kolech a objíždění vrchů kolem dokola.
Další stránka