Úterý 13. srpna: Ještě důkladnější dezorientace
Ráno před sedmou hodiny spadl na tábor lehký deštík, ale skončil ještě před budíčkem (asi aby nemusel taky na rozcvičku). Děti štěbetaly po táboře už o něco později, kolem sedmé hodiny. V půl osmé byl dle táborového řádu budíček, ve tři čtvrti na osm jsme vyběhli na rozcvičku. Tedy, vyběhli … ne všichni vyběhli. Jako obvykle nejpilnější na rozcvičce jsou malé dětičky, starší žáci a dorostenci se důstojně pohybují krokem daleko za pelotonem. Byl jsem tedy nucen opět vyhlásit pohyblivý konec pelotonu, za nímž už následuje pokutové území, tedy kdo doběhne na rozcvičku za ním, bude platit jako mourovatý 3 plichtíky. Tou pohyblivou hranicí se stala Nela Hrabětová a jako každá pohyblivá hranice náhle získala na rychlosti a vytrvalosti a hnala před sebou všechny ty pomalíky a opozdilce. Přesto Adéla R. se stala první její obětí a cenné tři plichtíky putovaly zpět do táborové kasy.
Po návratu z rozcvičky nás ale čekalo překvapení: v táboře se objevil další tajemný svitek s jakýmisi podivnými obrázky. Zatím nikdo netuší, co to má znamenat.
A tak jsme po snídani vzali svitek s těmi zvláštními znaky a začali to zkoumat. Pak si někdo vzpomněl, že podobné znaky už někde viděl, snad v nějaké dávné táborové hře. Nakonec to došlo i mně – ano, je to ogham, posvátné písmo starých Keltů. Naštěstí s sebou většinou nosívám jednu až dvě oghamské abecedy, takže se děti mohly dát hned do luštění. Ujala se toho Kačka Žohová (údajně zvaná Žížala), úkol zapisovatelky na sebe vzala Kája Sitterová. Ale vycházel z toho nějaký podivný text, něco jako: Rugadh an mor dia Soxithatis anseo seo ait naofa ar fine ni fheadfar aon duine nach bhfuil a thionscain conai san ait naofa, ar shli eile beidh se bas ag bas eadrocaireach…. Nikdo netušil, co to má znamenat a co s tím máme dělat. Až někoho napadlo to nadiktovat po telefonu někomu, kdo má přístup na Internet, a snad by mohl zjistit, o co jde. Naštěstí Andulka (většina táborníků ji zná z dřívějších táborů) pracuje v překladatelské agentuře, tak jsem jí ten podivný text nadiktoval a za půl hodiny jsme měli překlad (bohužel se povedlo pouze do angličtiny):
„The great god Soxithatis was born here. Here is sacred place of our tribe. No one who is not initiated may reside in the sacred place, otherwise he will die by a cruel death. You have to leave in order not to make Soxithatis angry, or you have to undergo nine severe trials of initiation if you want to stay at our sacred place. Glory Soxithatis.“
Teď už stačilo jen převést angličtinu do lidského jazyka – toho se ujal známý světoběžník Dominik. A tak jsme se dozvěděli, že táboříme na posvátném místě starých Keltů a abychom všichni nezemřeli krutou smrtí, musíme projít devíti stupni zasvěcení. Aha, tak toho se asi bude týkat ten další svitek.
Ale to už se vrátil Pavel, který se „byl projít v lese“ a zahájil další den orientačních běhů. Nejdříve byl krátký paměťový orienťáček po blízkém okolí, aby si závodníci zopakovali znalosti krajiny, pak už následoval opravdový OB s mapou. Ne všem družstvům se však dařilo stejně. Bídně to vypadalo především pro Matějovo družstvo, které mělo jen jednu mapu, s níž odběhla Terezka Faktorová a dlouho, dlouho se nevracela. A celé družstvo tak dlouho, dlouho čekalo. Také ty nejmenší dětičky, obě Nely, Kuba Pupík a možná ještě někdo měly také problémy s tratí, takže s nimi nakonec běželi jejich vedoucí. A takový Ondra Adámek? Ten se srdnatě postavil na start, sebevědomě vyrazil do lesa a za dvě minuty byl zpátky, že prý neví, kam běžet. A že vlastně ani nemá mapu. Ale takový drobný zádrhel mu nemohl zkazit dobrou náladu. Nakonec se mapy dočkal a proběhl si celou trať.
Podle celkových výsledků selhala většina favoritů a vyhráli ti, do kterých bychom to předtím neřekli. Asi dávali více pozor, když Pavel včera vysvětloval, kde je západní rýha nebo posed. Nemluvě o vodojemu.
Na poobědí byl naplánován cykloorienťák. Pavel Novák, usazený jako ředitel na lavici uprostřed tábořiště, zkušenou rukou nakreslil do mapy několik kontrol, určil, které tratě která kategorie pojede a vyslal Martina Panského na kole, aby rozvezl kontroly. Ostatní dospělé pomocníky rozeslal na kritická místa, kde by závodníci mohli opustit mapu, a sám začal vypouštět závodníky na trať. Bohužel se ale neujistil, zda Martin už skončil se stavěním trati … inu, ještě neskončil. Některé cesty vyznačené na mapě nebyly schůdné, natož sjízdné, a Martin musel poněkud improvizovat. A tak se stalo, že ke mně a Pavlovi Faktorovi dorazil závodník Dominik, aniž bychom věděli přesně, kam má jet. Naštěstí jsme se potkali zrovna u zelené značky a na ní, jak známo, se nedá zabloudit. Nakonec celá nejstarší kategorie úspěšně projela svoji trať z Velkého asfaltového okruhu po zelené na Malý asfaltový okruh a zpátky na Velký asfaltový okruh a nikdo přitom nezbloudil. Mladší kategorie měly jen cestu tam a zase zpátky, takže i ony se do setmění vrátily v plné sestavě.
Jen nikdo nějak nemohl najít první kontrolu (zlí jazykové tvrdí, že ji Pavel zkušenou rukou nakreslil úplně na jinou cestu, než tvrdil, ale kdo ví, jak to bylo, že).
Po večeři následovalo batikování triček. Dáša uvařila čtyři barvy. Děti dostaly bílá trička a provázky a pak už mohly pustit fantazii na plné obrátky. Vázaly a omotávaly a uzlovaly a namáčely do barev a nakonec byly zvědavé, jak to dopadne. Jenže batikování se protáhlo, takže nakonec všichni zalezli do svých spacáků a nechali si zdát o těch krásných tričkách.
Další stránka