Pondělí 12. srpna: Orientace, dezorientace, Hrad a trochu toho adrenalinu
Klidná noc netrvala dlouho. Jsme sice zvyklí na to, že první dny dětičky vstávají velice brzo, ale myslím, že dnes překonaly všechny existující rekordy na všech táborech. Jakési štěbetání mne probudilo už v 5:38. Před sedmou hodinou už na nádvoříčku pulzoval čilý táborový život a o půl osmé už nebylo prakticky koho budit, kromě staršího žactva a dorostu, samozřejmě. Vedoucí družstev, jak se na ně sluší, vstávali důstojně pět minut před rozcvičkou.
Ale první rozcvička proběhla také důstojně, všichni běželi v tričkách a kraťasech, nikdo se moc neflákal a všichni poctivě cvičili. I Vláďa Adámek a Zdenka Herdová starší.
Po snídani začal Pavel provádět táborníky po okolí a ukazovat jim takové zajímavosti, jako je rýha, západní vývrat, posed a studna, aby tady nebloudili a mohli pěkně závodit podle map. Také jsme, jako na každém táboře, rozdali mapy a družstva si je vybarvovala zeleně, žlutě a modře.
Mezitím jsem na četné žádosti vyvěsil první intelektuální rozcvičky, které vzbudily nadšení především u mladších táborníků. I když ve mně hlodá podezření, že to nebylo touhou po znalostech a poučení, ale čirou chamtivostí po penězích…
Pavel mezitím spustil první orientační závod, takzvaný hvězdicový, s kontrolami po blízkém okolí, takže i ti nejmenší si našli svoji kontrolu u kamene nebo křižovatky cest.
Pak už byl oběd (rýže a čína, opět vynikající, ale to už nebudu opakovat, to každý ví), poobědový klid trávený honičkami, házením ragbyového míče a podobně.
Ještě připomenu hlášku dne: Lukáš Zítek nějak nemohl dojíst polévku, a tak mi ji nabízel:
Já: „Že to už nechceš, taková dobrá polívka…“
Lukáš: „No to já jsem takovej hodnej a dávám ti ji.“
Pak Pavel ještě provedl všechny po kontrolách orientačního závodu, aby upevnil jejich znalosti a už byl čas podle programu vyrazit na dobytí vrchu Hrad.
Vyrazili jsme, stoupali skoro kolmo nahoru cestou necestou, ale nikdo nefňukal a všichni statečně šlapali. Odměnou nám byly krásné výhledy z horního malého okruhu (to je asfaltka, která vede kolem celého vrchu po vrstevnici) na Jihočeskou pánev s dominantou Temelína v dálce. Ale opustili jsme pohodlnou asfaltku a stoupali jsme dále a výše – až na vrchol. Tam jsme objevili jakýsi památníček s nečitelným německým nápisem, tak jsem na něm udělali vrcholové foto, výhledy žádné nebyly, a tak jsme vyrazili zase dolů. Vláďa Adámek, který tam ale později hledal geocache, našel skutečné hradiště, dávný kamenný val a úchvatné výhledy až na Šumavu. No, budeme tam muset zajít ještě jednou.
Po návratu byla svačina a chvilka sladkého nicnedělání, kterou ovšem Martin Panský využil k sestavení lanové dráhy na stromech u kuchyně. Ale ta byla!!! Podívejte se na ni na fotkách . To nicnedělání rychle skončilo a celý tábor se shromáždil kolem lanové dráhu a sledoval odvážlivce, kteří se pustili do souboje s gravitací a zákeřně se houpajícími lany. Kupodivu to šlo mnohem lépe menším dětem, než silnějším a obratnějším starším žákům. Ale zájemců bylo dost a dost až do soumraku, kdy jsme prolézání ukončili.
Protože soumrak znamenal, že brzo bude tma a Vláďa Adámek nám ukáže vesmír. (Někdo se ve tmě ptal: „Kdo nám bude vyprávět o vesmíru?“ Já: „Vláďa Adámek.“ Hlas: „Vláďa a kdo?“). Zatímco jsme kolem ohně čekali na tmu, lesem u tábora se asi připlížilo něco prastarého a velice tajemného. Nevíme, co to bylo a jestli to bylo k nám přátelské nebo nepřátelské, ale dalo to o sobě vědět velmi podivně….
K ohni přiběhla vyděšená Sára, že v lese u hlavní brány něco svítí. My znalí jsme ji uklidňovali, že to jsou blikačky po cestě na dívčí toaletu, ale ona trvala na svém, že tam něco svítí divně. Tak celý tábor vyrazil, aby se podíval … a opravdu. Bylo to divné. V lese byla cestička z tisíců malých svítících bodů, jakoby Mléčná Dráha spadla k nám na zem. Opatrně jsme se vydali po těch světýlkách a za chvíli jsme ve tmě před sebou viděli něco svítit. Něco kulatého zářilo mnoha barvami a se vznášelo ve nad zemí. Přišli jsme až k tomu a uviděli jsme kouli spletenou se svítících proutků a v ní byl jakýsi svitech hnědého papíru nebo pergamenu. Ale kromě toho byl slyšet podivný zvuk. Když se všichni utišili, rozeznali jsme hlas pronášející cosi nesrozumitelnou řečí. Bylo to dost strašidelné, tak jsme rychle vzali ten svitek a raději se vrátili do bezpečného kruhu světla od našeho ohně a ten hlas za námi pořád něco vykřikoval. Svitek obsahoval podivné znaky, snad písmo, ale podrobné prozkoumání jsme nechali až na druhý den.
Už se totiž dostatečně setmělo a vyrazili jsme tedy na loučku za táborem (ta s těmi úly). Vláďa Adámek nám ukazoval na nebi letní trojúhelník s hvězdami Deneb (souhvězdí Labuť), Vega (souhvězdí Lyra) a Altair (v Orlovi, jak říkáme my astronomové). Viděli jsme Mléčnou dráhu, Cefea, Kasiopeu a jejich dceru Andromedu, Herkula, Velkou a Malou Medvědici a přitom jsme také viděli spoustu perseid, což jsou meteory, které právě dnes často létaly. Dokonce dva z nich byly tak jasné, že to byly až bolidy. To byl opravdu zážitek a loukou se nesly nadšené výkřiky.
Vláďa s sebou přinesl hvězdářský dalekohled, který na louce přimontoval na stativ a namířil na Andromedu. A tam jsme mohli spatřit zřejmě nejvzdálenější objekt ve svém životě, galaxii M31 v Andromedě, která je od nás 2,5 milionu světelných let. Bylo to prostě úžasné.
Nakonec jsme jako třešničku viděli také ISS, čili Mezinárodní vesmírnou stanici, která na námi důstojně plula po své oběžné dráze.
A pak už bylo dost pozdě a děti zívaly, tak jsme je zahnali do tábora a do stanů a do spacáků a my, více dospělí, jsem seděli u ohně a hovořili o životě, vesmíru a vůbec.
To byl ale pěkný den!
Další stránka