Neděle 11. srpna 2013: Jako obvykle – odjezd, jízda a příjezd
Opět nastává ten krásný čas, kdy se scházíme v půl deváté před stadionem a chystáme se na cestu na tábor. Staří táborníci se mužně vítají pevnými stisky rukou a vzpomínají na minulé tábory, noví táborníci nejistě pokukují po celém tom rumraji a trochu se těší a trochu se bojí, maminky ustaraně naposled kontrolují výbavu na tábor a na cestu, tatínkové dávají poslední rady, no a my dospělí organizátoři to v podstatě všechno řídíme.
Letos máme rekordní účast, celkový počet táborníků ve vrcholových okamžicích dosáhne 35 kousků, a na tábor s námi teď, v půl desáté, odjíždí 27 malých a větších cyklistů. Nuže, máme zabaleno, naloženo, vše zkontrolováno, poslední rady uděleny, čísla účastníkům cesty přidělena – můžeme vyrazit.
Tentokrát jedem již od stadionu jinudy než kdykoli dříve – na ulici Rošického, přes křižovatku u kasáren a dále míříme na cyklostezku podél Vltavy. Jede se pěkně, počasí přeje a celkem pohoda až do kilometru 2,1, kdy se Adam Větrovský pokouší zaútočit na starý rekord Vládi Batysty z roku 2007. Adam neopatrně předjíždí a sráží se s inlinovým bruslařem a oba padají. Naštěstí se nikomu nic nestalo, pán se ani moc nezlobí a Adam se poučil, ale rekord zůstal nepřekonán, protože Vláďa Batysta tenkrát upadl již po 650 metrech od stadionu. Tak snad příště, Adame!
Měli jsme naplánovanou krásnou trasu z Hluboké na Munice, ale na radu Martina Panského jedeme raději kolem Zoo Ohrada, kde je opravdu menší provoz. Pokračujeme takřka opuštěnými silničkami na Zliv a na trasu se připojujeme až před Mydlovarami. Jede se pěkně, však taky projíždíme Jihočeskou pánví a ta je dost rovinatá. Také často zastavujeme a čekáme na menší cyklisty, a tak do Vodňan (35 km) dojíždíme až kolem čtvrt na dvě. Ale jsme v pohodě a to je hlavní.
Na náměstí doplňujeme palivo s pomocí zmrzlin a ledových tříští, ještě nakládáme Nelu Kadečkovou do auta, protože ona už na svém malém kolečku toho ujela až až, a vyrážíme ke kopci Hrad, který se výhružně tyčí západně od Vodňan. Projíždíme poslední výspou civilizace obcí Krášlovice a za ní už odbočujeme na polní cestu, která zlověstně míří někam nahoru a do neznáma. Cesta, jak se sluší na zlověstnou cestu do neznáma, se stává stále horší a stále více stoupá. Když už se zdá, že snad už nemůže stoupat více, tak se mění na vyjetou kolej na svahu tak prudkém, že i otrlí starší žáci s dorostenci slézají z hořkým pláčem z kola. To ani nemluvíme o mladším žactvu a přípravce. Ale nakonec se všichni vyšplháme na horskou loučku, kde cesta, jak se sluší na zlověstnou cestu do neznáma, končí. Chvíli s Martinem přemýšlíme, jak sdělit dětem, že jsme jeli špatně, a zůstat přitom naživu, ale Martin se vydává na průzkum a skutečně objevuje cestu lesem, která někam vede, zřejmě ještě do většího neznáma. Ale vydáváme se po ní, co nám taky zbývá, a po několika stovkách metrů nečekaně vyjíždíme na lesní asfaltku, juchú. Po ní je to už asi jeden kilometr k místu, kde jsou mezi stromy vidět stany našeho nového domova na příštích čtrnáct dnů. Je 14:30 a máme ujeto asi 45 km. A jsme tu!
Na táboře nás již čekají Kačka Součková s Píbou Velkým Homolkou, kteří chystají večeři, bratři Zítkové z Trhových Svinů, Nela Hrabětová, Kuba Folberger a jeho kamarád Petr Hájek, které přivezli rodiče.
Nejdřív uklízíme kola, pak stavíme děti na startovní čáru v bráně tábora a Dáša (certifikovaná startérka) odstartuje závod o nejlepší stany. Jako každý rok, během několika vteřin jsou stanoveny stany i jejich posádky k všeobecné spokojenosti.
Vybalujeme bagáž z aut a kár, zabydlujeme se, procházíme tábor, zjišťujeme, kde jsou umývárny: hmmmm – s teplou vodu a sprchou (když si vodu ohřejete v kotli a seženete někoho, kdo vám bude pumpovat) a dokonce s dvěma vanami, záchody mužské a ženské, kuchyně a jídelna a další důležité objekty. Pak se ještě chvilku poflakujeme, ale protože máme spoustu dětí, které jsou na táboře poprvé, rozjíždíme seznamovací hru. Sedáme na lavičku kolem ohniště a každý se představí a něco o sobě řekne. Další to po něm opakuje a řekne něco o sobě. Další to opakuje po prvním, po druhém a řekne něco o sobě. A tak dále, až k chudákovi Emě, která to musela opakovat asi po 30 lidech. Bylo to takto:
Láďa, co má doma dvě krávy, Kačka, která je tichá, Libor, co mu říkají Velký Píba, Martin, který přijel na kole, Lukáš, co má doma slepice, Filip má hnědé kolo, Kristýna má ráda volejbal, Kačka má ráda sporty, Radka má doma ovce, Nela má žluté tričko, Kačka má doma psa, Jana má červené boty, Zdenka má ráda kaktusy, Lukáš má doma 50 medailí, Adam má malou motorku, Lenku štípla vosa, Kuba má rád opice, Pavel údajně vlastní rádio Faktor, Nela má ráda papoušky, Zdenička má doma morče, Ráďa se bojí bouřky, Jana má doma rybičky, Vláďa obdivuje vesmír, Adéla má ráda koně, Adéla má ráda psy, Karolína má ráda atletiku (konečně někdo!), Ondra chodí na skauta, Kryštof chodí na floorbal, Kuba nemá rád pražskou MHD, Petr chodil na rugby, Dominik neví, co by o sobě řekl, Kube má rád kameny, Tomáš má hlad, Matěj má nůž Lukáše, Lucka bydlí s Terezou, Tereza bydlí s Luckou, Lukáš má nůž u Matěje, Eliška je dcerou Velkého Píby, Sára je dcerou údajně tiché Kačky, Veronika se nebojí bouřek, Kristýna má ráda déšť, Tereza si ráda čte a Ema je tady a teď na táboře. Takže už nás všechny znáte.
Pak byla večeře (jako vždy výborná – to už tu nebudu opakovat, to se rozumí samo sebou, že jídlo je tu vždy vynikající), po ní bylo dlouho očekávané vyhlášení družstev, stanovení povinností služby, určení dalších táborových předpisů včetně finančních: tedy jak lze plichtíky vydělávat a kterak jich lze také pozbýt.
Pak se ale najednou začalo jakoby smrákat, nebo co, a potom se rozhořel péčí Pavla Faktora oheň, ale kupodivu se kolem něj neshromaždují děti, ale dospělí. Děti se pomalu vytrácejí do stanů, do spacáků a padají do hlubin spánku o první noci na táboře …. tak dobrou noc, dětičky.
Jen starší žactvo ještě halasí od koupelny, kde, jak později zjišťujeme, se jim podařilo nahřát vodu v kotli tak, že se v ní nedá ani sprchovat ani koupat.
A pak už je úplná tma a nad táborem se tiše otáčí hvězdné nebe.
Další stránka