7
Leželi na břehu Hamerského potoka, na vyhřáté trávě, nedaleko na poli hučel traktor, na modrém nebi se črtala kondenzační dráha dopravního letadla. Všichni mlčeli.
Pak promluvil Béďa: „Až přijdu domů, první, co udělám bude, že spálím všechny zmínky o chronoskopu a všechnu superkvantovou kapalinu vyleju do záchoda. A na všechno zapomenu.“
Aleš se na něho užasle podíval: „Ty to chceš zničit? Proč, vždyť to je … přeci … cesty do minulosti, umíš si představit ty možnosti? Vždycky jsme o tom jen četli, teď je to realita. To přeci nemůžeš…“
Profesor Valenta Aleše přerušil: „Pan kolega má pravdu. Tohle není vynález, který by byl lidstvu k užitku. Lidé dokáží velice efektivně zneužít jakékoli znalosti proti sobě navzájem, ale dosud se zabíjeli jen v reálném čase. Pokud bychom rozpoutali války ve vlastní minulosti, byl by to definitivní konec lidské civilizace, tak, jak ji známe. Jsem o tom hluboce přesvědčen a rozhodnutí kolegy Látala plně schvaluji.“
Jindřiška se přidala: „Já taky. Dovedeš si představit ty chudáky v minulosti, kdyby jim tam začaly jezdit davy turistů? Hrůza jen pomyslet!“
Aleš nakonec s jejich argumenty souhlasil. Minulost, jakkoli temná a krutá, je naše minulost, z ní jsme vyrostli a jsme takoví, jací jsme, jen díky své minulosti. Kdybychom ji změnili, už bychom to nebyli my.
Už se na letním sluníčku ohřáli, tak pomalu vstali a vzájemně se podpírajíce se belhali po zelené turistické značce do Blažejova, k autu pana profesora, domů.