5
„Pane kolego, podejte mi prosím křížový šroubovák, támhle na stole. Děkuji.“
„Co myslíte, pane profesore, bude to opravdu fungovat? Mě to připadá… jak to říct …“
Profesor se usmál: „Já vím, dost málo vědecké. Dvě PET lahve, tři metry silonu a dřevěný rám. Ale myslím, že hlavní součástí je ta superkvantová kapalina. Opravdu by mne zajímalo, jak ji pan kolega Látal vyrobil. A z čeho vlastně je. Podívejte se jen, jak se pohybuje. Takhle se nechová žádná známá látka. A všiml jste si, že znatelně zpomaluje světlo? Neuvěřitelné!“
Rám z dřevěných latí již měli skoro hotový. Ovšem i na téhle, zřejmě dost málo důležité součásti, se projevil profesorův perfekcionismus. Latě byly ohoblované, pečlivě sešroubované a celý rám byl nalakovaný.
Nyní plánovali, jak provedou vlastní odeslání součástek Béďovi. Aleš navrhl do jedné PET láhve vložit silonový vlasec, regulační zařízení, lahvičku s kapalinou a dopis pro Béďu a celou láhev zastrčit do druhé láhve s uříznutým dnem, která měla sloužit jako horní zásobník roztoku. To celé zabalí do látky a zavěsí na provázek nad přístroj. Po spuštění zásilku budou moci z bezpečné vzdálenosti dálkově uvolnit tak, aby se zhoupla a vnikla do brány. Tak se vyhnou nebezpečí nešťastného pádu do minulosti, jak se to stalo Béďovi. Profesor jeho návrh nadšeně schválil a polichocený Aleš se cítil v sedmém nebi. Profesor ještě rychle vyrobil závěs na zásilku se spouštěcím zařízením a připevnil ho na horní část rámu. Ten nakonec zase rozebrali, aby jej mohli snáze přenášet.
Nakonec měli všechny věci připraveny. Rozložený rám naložili na zadní sedačku profesorova auta a pro jistotu zvedli střechu, aby nebudili nežádoucí pozornost.
Při jízdě do Blažejova ještě probírali možné problémy.
„Co myslíte, pane profesore, jaká bude přesnost umístění naší zásilky do minulosti? Aby třeba Béďa nemusel čekat roky, než mu dorazí“, ptal se Aleš. Profesor pokrčil rameny. „To opravdu nevím, ale řekl bych, že to bude dáno koncentrací a průtokem té superkvantové kapaliny. Proto jsme ji také ředili s co největší přesností. Teď už všechno závisí na tom, jestli bude přístroj fungovat podle výpočtů pana Látala.“
Jak se blížili k Blažejovu, zmocňovalo se Aleše stále větší vzrušení. A je třeba přiznat – také obavy. Jestli třeba nesestavili přístroj správně nebo špatně naředili tu záhadnou kapalinu, zásilka nedojde na správné místo do správného času, ale oni nikdy nezjistí, kde udělali chybu. Jen Béďa se nevrátí.
Ukázalo se, cesta s rozloženým rámem po cestičce do kopce nad Hamerským potokem nebyla tak obtížná, jak se Aleš obával. Možná mu narůstající vzrušení pomáhalo zapomenout na námahu. Přesto byl Aleš zadýchán, když došli nahoru až k paláci Vítkova Hrádku. Složil svůj náklad a posadil se na zeď. Rozhlížel se po zřícenině a živě si představoval, že přesně na tomto místě, osm set let v minulosti, čeká Béďa na to, jestli mu Aleš dokáže poslat zařízení, které ho vysvobodí z pasti času. Co tam (nebo snad tehdy) asi dělá? Třinácté století musí být tak naprosto odlišné od jedenadvacátého, v mluveném jazyce, oblečení, zvyklostech, stravě, hygieně?
Aleš sebou trhl. Zatímco odpočíval a na chvilku se zamyslel, profesor Valenta měl již rám skoro sestavený. Aleš se začal omlouvat, ale profesor jen mávl rukou. „Radši přemýšlejte, pane kolego, kam přístroj postavíme, aby se zásilka dostala do správných rukou. Navrhoval bych co nejblíže místu, kde jste našel ten vzkaz, snad to kolegu v minulosti také napadne a bude tam čekat.“
Aleš souhlasil a pomohl přenést rám na místo, kde se černal otvor po vylomeném kameni. Ještě nanosil několik dalších kamenů, aby mohli rám vyrovnat do svislé polohy, a pak společně umístili oba zásobníky kapaliny a silonové vlasce na rám přesně podle Béďova návodu. Na závěs pověsili zásilku zabalenou do látky a pevně ovázanou provazem a upevnili ji do spouštěcího zařízení. Nakonec do horního zásobníku nalili roztok superkvantové kapaliny. Byli připraveni.
Podívali se na sebe, profesor a jeho bývalý student a současně na sebe kývli. Aleš se nadechl, aby řekl něco slavnostního v takový důležitý okamžik, chvíli mlčel a zase vydechl, protože ho nic nenapadlo. Srdce mu bušilo v hrudi jako pominuté a tak jen ze sebe přiškrceně vypravil: „Doufám, že se to povede.“
Profesor pak otevřel přívod kapaliny z horního zásobníku, zreguloval průtok a pak společně s Alešem odstoupil od rámu. Za sebou odvíjel dva silonové vlasce, kterými ze vzdálenosti asi dvaceti metrů pak začal roztahovat vlasce v rámu od sebe. Mezi nimi začala vznikat blána superkvantové kapaliny. Aleš s úžasem hleděl na to podivuhodné divadlo. Jak se vlasce oddalovaly, blána začal měnit barvy. Nejdříve to vypadalo jako povrch obyčejné mýdlové bubliny, ale postupně se na bláně začaly objevovat jakési obrazy. Vypadalo to jako mračna či mlhoviny, ale když se proud kapaliny ustálil, Aleš náhle uviděl, že to nejsou obrazy na bláně, ale že jsou vidět předměty za ní. Ohromením téměř přestal dýchat, když skrz blánu viděl divoce se zmítající zdivo paláce hradu, které vedle rámu s přístrojem stálo nehybně, jako již dlouhá staletí. Aleš koutkem oka viděl, že i profesor stojící vedle něho je ohromen tou podívanou. Nyní již bylo vidět v bláně chvějící se zeď paláce o dobrý metr vyšší.
„Počkejte s odesláním zásilky, dokud se ten obraz neustálí,“ uslyšel Aleš profesorův zastřený hlas.
Několik dalších vteřin trvalo, než se chvění obrazu začalo uklidňovat a zeď, viditelná v bláně, byla nyní již tak vysoká, že přesahovala horní okraj rámu. Aleš pozvedl ruku s vlascem, který vedl ke spouštěcímu zařízení a připravil se. Náhle se staly dvě věci téměř současně: zcela nečekaně se zdvihl silný vítr, spíše průvan, který se soustřeďoval do blány, ale zdálo se, že ji téměř neprohýbá. Byl tak mohutný, že Aleš a profesor se museli chytnout stromu, aby neupadli. V témže okamžiku Aleš uslyšel volající hlas: „Aleši, Aleši!“
Aleš se podíval po hlase a srdce se mu málem zastavilo. Od hradeb přibíhala jeho sestra Jindřiška a mávala na něj.
Aleš vykřikl: „Jindro, ne! Stůj! Zastav se! NE!“, ale již bylo pozdě. Jindřiška se dostala do vichru, který stále foukal do blány, zapotácela se, snažila se chytit větve stromu – a najednou byla pryč. Aleš se nerozmýšlel a rozběhl se k bláně, za níž se zobrazovala klidná vysoká zeď paláce Vítkova Hrádku. Vichr potěšeně zadul, opřel se Alešovi do zad a prostrčil ho blánou. U rámu se zařízením zbyl jen profesor Valenta. Chvíli stál nehybně, pak si pro sebe zabručel: „Blázen jeden“, škubl s vlascem spouštěcího zařízení a volným krokem vykročil k rámu.
***
Alešovi se pomalu vracelo vědomí. Bolela ho hlava, zvedal se mu žaludek a vůbec si nepamatoval, co se ním stalo. Otevřel oči a hned je zavřel před prudkým sluncem, které mu svítilo do obličeje. Náhle uslyšel povědomý hlas: „Sláva, Aleš se taky probral. Tak jak je, Wagi?“
Aleš se prudce posadil, zasténal, když jeho hlava bolestivě zareagovala na rychlou změnu polohy, a vytřeštil oči na Béďu, který se na něho široce usmíval.
„Cc … co … ty?“ Aleše ještě zcela neposlouchal jazyk. „Co … co je s Jindrou?“
Sestra se ozvala sama: „Tady jsem, Aleši. Už je mi dobře.“ Alešovi spadl ze srdce ohromný kámen. Sice to nikdy nedával najevo, ale svoji sestru měl velice rád. Ten okamžik, kdy zmizela v bláně do minulosti, byl zcela jistě jeho nejhorší v životě. Teď se s ulehčením podíval na sestru a přinutil se přísně říci: „Co tě to napadlo, ty vopice, vběhnout přímo do toho rámu! Vždyť jsem na tebe křičel, ať stojíš. A co jsi vlastně dělala na Vítkově Hrádku?“
Jindřiška nevypadala příliš zkoušeně: „No já jsem věděla, že jsi tam byl, tak jsem byla zvědavá a dojela jsem tam na kole … a kde to vlastně jsme teď?“
Aleš se poprvé rozhlédl kolem sebe. Seděli na ušlapaném trávníku pod vysokou kamennou zdí, nad níž se zvedala malá věž se špičatou střechou. Asi o dvacet metrů od zdi byla hradba z velkých kamenů s dřevěným ochozem po celé délce. Mezi zdí a hradbami, snad metr od jejich nohou, vedla prašná cesta s velkými koňskými koblihami, na kterých se sletovala mračna much. Aleš se náhle překvapeně nadechl:
„Pane profesore, vy jste tu taky?“
Profesor Valenta se sbíral ze země a vypadal značně neprofesorsky. Chystal se něco říci, ale přerušil jej tichý hlas Bédi:
„Vítejte na Vítkově Hrádku, v čase Léta Páně 1235. Myslím ale, že bychom vzájemné vysvětlování měli nechat na později, teď musíme zmizet. Víte, když jsem sem propadl, nebyl jsem tu příliš vítán, nejspíš mě považovali za zplozence pekel, ale trochu se mě báli, tak si mě nikdo moc nevšímal a jakžtakž jsem tu přežil týden. Ale s tolika pekelníky by asi udělali krátký proces, kdyby nás chytli. Máte ty součástky na ten chronoskop?“
Aleš sebou leknutím trhl, uvědomil si, že zapomněl spustit zásilku do blány. Došlo mu, že tu jsou teď uvězněni všichni, nikdy se nevrátí do svého rodného času. Skoro mu vstoupily slzy do očí, když profesor něco zabručel, posunul se a vytáhl zpod sebe balíček ovázaný provázkem. „Zde to máte, pane kolego.“ Béďa kývnutím hlavy poděkoval. „Tak, a teď musíme co nejrychleji pryč. Brána je támhle za tím ohybem zdi,“ ukázal, kde se hradby stáčely za rohem paláce doprava. „Je sice zavřená, ale jsou v ní dvířka pro pěší, která podle všeho nikdo moc nehlídá, hradní pán Vítek tu totiž zrovna není a posádka to tak trochu fláká. Máme, myslím, štěstí v tom, že se v noci většina strážných opila a asi teď vyspávají. Proto tu teď nikdo není. Navrhuji, abychom teď se sebrali a šli k bráně. Rád bych vám řekl, abyste se chovali nenápadně, ale jak se tak na nás všechny dívám…,“ přejel očima Aleše v tričku a krátkých kalhotách, profesora v košili s krátkými rukávy a světlými kalhotami a Jindru v lehkých letních šatech, „no, hlavně neutíkejte, na nikoho se nedívejte, nerozhlížejte se a co nejrychleji musíme dojít k bráně. Musíme vsadit všechno na to, že nás žádný voják neuvidí. Myslím, že děvečky a čeledínové si nás nebudou všímat. Tak, připraveni? Opakuji ještě jednou, rychlá chůze, ale ne běh. Dívejte se do země, nikomu neodpovídejte. Jdeme!“
Vyrazili rychlou chůzí po cestě k rohu paláce, Béďa první, za ním Aleš, jehož se za ruku držela Jindřiška a profesor tento podivný průvod uzavíral.
Když vyšli zpoza rohu budovy, Aleš postranním viděním zaregistroval velký prostor, nejspíš nádvoří, obklopené dalšími budovami. Zahlédl koně, vozy, jakési hromady, slyšel bušení kladiva v kovárně, bučení krávy, štěkot psa. Poslušně se díval dolů na Béďovy paty před sebou, ale nemohl neslyšet, jak ruch a hlasy mnoha lidí na nádvoří rychle utichají. Zdálo se, že se nikdo nehýbe, všichni jsou překvapeni tímto neobyčejným průvodem. Pak zaslechl tichý hlas Bédi: „Tamhle je ta branka, už tam skoro budeme.“ Zbývalo posledních deset metrů k malým dvířkům v bráně a Alešovo divoce bušící srdce se začínalo uklidňovat. Náhle se Béďa na místě zastavil tak prudce, že mu Aleš se setrou narazili do zad. Podívali se dopředu a Aleš leknutím přestal dýchat a Jindřiška zanaříkala: „Ach nééé!“
Do dvířek zvenčí vstoupil voják či zbrojnoš v jakési zelené sukni, hnědé haleně s kapucí, na níž měl špičatou orezlou přilbu. V ruce měl nějakou tyč a za pasem byl vidět jílec meče. Zastavil se přímo ve dvířkách, překvapeně na chvíli hleděl a pak vykřikl: „Hééjá, ludia, všici sééém. Ancikristovia jacísi, chvátitě sa jich!“ Vytáhl meč a rozkročil se před dvířky. Aleš se zoufale rozhlížel a viděl, že lidé, kteří je předtím mlčky sledovali, kolem nich začínají uzavírat kruh. Navíc se mezi lidmi prodíralo pět nebo šest ozbrojenců s halapartnami a kopími. Alešovi bylo jasné, že tohle je konec, ale kupodivu přestal cítit strach. Jen mu bylo nesmírně líto své sestřičky. Postavil se před ní v jednoznačném, nicméně marném gestu obrany.
Z davu kolem malé skupinky se ozývaly nenávistné hlasy: „Ancikristi, zmordujtě jich! Zpálitě jich na ohňu!“ a nad hlavami lidí se zvedaly pěsti. Ale zdálo se, že se nikdo nemá k tomu, aby na ně zaútočil, dokonce ozbrojení vojáci stáli mezi ostatními lidmi a jen křičeli: „Budietě hořieti v ohňu, pekelníci nečistí“ a podobně. Béďa chytil Aleše za ruku a pomalu se blížil k bráně. Ozbrojenec ve dvířkách pozvedl výhružně meč, ale pomalu couval, aby se k němu příliš nepřiblížili. Dvířka zůstala otevřená. Aleš horečně uvažoval: Kdybychom teď vyrazili, proběhneme dvířky ven a pak si nás mohou honit po lese. Stiskl pevněji sestřinu ruku a chystal se vyrazit, když najednou uslyšel ječení: „Hééé – ááá – ééééj! Hééé -ááá – éééja!“ Poutníci časem se zděšeně ohlédli a uviděli vysokého muže v suknici a haleně, jak se prodírá davem a nad hlavou točí provazem, na jehož konci byly uvázané dvě veliké dřevěné koule, jejichž svištění se mísilo s jeho dalším „Hééé – ááá – ééééj!“. Náhle muž pustil provaz, koule nečekanou rychlostí vyrazily dopředu a obě současně udeřily do zad profesora Valentu, který se zrovna rozeběhl k dvířkům. Profesor bez hlesu padl na zem. Dav kolem skupinky zajásal nad tím vydařeným zásahem. Vysoký muž se děsivě zašklebil, odhalil přitom dvě řady zčernalých zubů, a beze spěchu začal přitahovat provaz s koulemi zpátky. Lidé na nádvoří potěšeně zašuměli v očekávání té nejzajímavější podívané – lovu na člověka.
Znovu se ozvalo „Hééé – ááá – ééééj!“ a svištění koulí. Aleš byl ve střehu a pevně držel sestru za ruku. V okamžiku, kdy muž pustil provaz, se Aleš vrhl na zem a strhl Jindřišku s sebou. Nad hlavou jim proletěly koule a udeřily do zdi. Dav kolem nich zklamaně zašuměl a vysoký muž si začal opět pomalu namotávat provaz na loket. Aleš se horečně rozhlížel. Křičící a hrozící dav se od nich sice trochu odtáhl, asi aby udělal místo pro nepřesně vržené koule, ale nyní stál už před bránou a uzavíral tak jedinou cestu ke svobodě. Vysoký muž udělal dva kroky dopředu a začal opět nad hlavou roztáčet provaz s koulemi.
5. úkol: Wágner – po kategoriích
6
„Pane profesore, pane profesore, jak vám je? Už je to lepší?“
Aleš měl opravdu starost o profesora a cítil se provinile, protože ho zatáhl do tohoto podivného dobrodružství. Profesor se pomalu probíral. Snažil se zvednout, ale bolestí zaúpěl a padl zpět na kamennou podlahu. Pak otevřel oči a rozhlédl se v mdlém světle, které padalo z malého otvoru odkudsi seshora. „Kde to jsme?“ zeptal se chraptivě.
Béďa odpověděl za Aleše: „V žaláři nebo v hladomorně. Nakonec nás ten chlap s lanem dostal všechny a pak nás hodili sem. Podle toho, co jsem pochytil z jejich nadávek, nás nejspíš upálí, až se vrátí pan Vítek na hrad. Asi aby nepřišel o takovou podívanou.“
Pak dlouho nikdo nepromluvil. Seděli na studené zemi a snažili se bránit myšlenkám na brzkou smrt. Jindřiška trochu pofňukávala. Po chvíli se Béďa namáhavě zvedl a kulhavě obešel kruhovou místnost, v níž byli zavřeni. Pečlivě si prohlížel i okované dveře, ale pak mávl zklamaně rukou. Přitom zavadil loktem o vyboulenou kapsu bundy. Překvapeně do ní sáhl, chvilku v ní držel ruku a pak vytáhl balíček zabalený do látky a ovázaný provazem.
„Podívejte, co tu mám, aparaturu pro cestu zpátky!“
Aleš vzrušeně vyskočil a sykl bolestí, která mu vystřelila z kolena, kam ho zasáhla dřevěná koule. Kulhavě došel k Béďovi a radostně ho začal plácat po ramenou.
„No tak to jsme zachránění, že jo, Beďas, že jo?“
Béďa opatrně rozbaloval balíček, aby se přesvědčil, že lahvička se superkvantovou kapalinou je celá.
„Jasně Wagi, jasně. Podívej, kapalinu máme, dobře jsi to zabalil. Hele, podíváme se, kde to tu můžeme postavit, naředíme roztok a adié, pane Vítku i s vaší hranicí pekelnou, chachá!“
Profesor Valenta se vleže těžce pozvedl a opřel se o loket a potichu řekl: „Vážení kolegové, obávám se, že tady ten experiment nemůžeme spustit.“
Aleš i Béďa se na něho překvapeně podívali.
„Jak to, že ne? Jak se odsud teda dostaneme?“
Profesor při protřel oči a pohlédl vzhůru, kde malé okénko propouštělo trochu denního světla.
„Předpokládám, pane kolego, že vaše aparatura přemisťuje pouze v čase a nikoliv v prostoru.“
Béďa mlčky přikývl. Profesor pokračoval:
„Pokud se tedy odsud přemístíme do našeho času, ocitneme se patnáct metrů pod ruinami Vítkova Hrádku. Řekl bych, že v okamžiku průchodu naše těla prolnou do hlíny a kamení, takže ani ty kostry z nás nezůstanou.“
Aleš zdrceně klesl na zem. Profesor má pravdu, potřebují volný prostor. Pohled mu ve slábnoucím světle zaletěl k Jindřišce, která ležela bez hnutí na zemi s hlavou položenou na kameni. Vstoupily mu slzy do očí. Kulhal pomalu k ní a chtěl si k ní sednout a nějak ji utěšit, ale sestra se na něho podívala a řekla: „Nedupej tak, slone, nic neslyším,“ a znovu položila hlavu na kámen. Aleš se zarazil.
„Co posloucháš, Jindro?“
Sestra se zvedla a poklepala na kámen, kde měla položenou hlavu: „Poslechni si sám, jak to šumí.“
Aleš přitiskl ucho na studený kámen a zaposlouchal se. Skutečně, jako by slyšel šumění vody.
„Béďo, Béďo, pojď sem.“
I Béďa po chvíli poslouchání potvrdil, že někdo pod nimi teče voda. Začal si prohlížet kámen, pod nímž ji slyšeli a chvíli jej ohmatával kolem dokola. Kámen nebyl moc velký, ale přesně zapadal mezi ostatní kameny na podlaze. Béďa ale po chvíli hrabání našel skulinu, kam mohl zastrčit prsty.
„Wagi, pojď mi pomoct, zkusíme to odvalit.“
Při stavbě vězení nabyla naštěstí použita vápenná malta, mezery mezi kameny byly vyplněny jen hlínou. Aleš a Béďa nakonec odhrabali hlínu i kolem sousedních kamenů a jeden menší z nich se jim podařilo vytáhnout. Pak už mohli oba plnou silou, tedy aspoň silou, která zbyla v jejich tělech po nárazech těch těžkých dřevěných koulí, a s úpěním a se zuby zaťatými do rtů kámen nakonec zvedli a odvalili na stranu. Pod ním se otevřela černá jáma o průměru asi tři čtvrti metru. Zezdola bylo slyšet tekoucí vodu, ale vidět nebylo nic.
Aleše náhle něco napadlo: „Hele, Béďo, to bude nějaký přívod vody pod hrad z Hamerského potoka. Určitě! Co kdybych sešplhal dolů a zkusil najít nějaký východ skrz vodu?“
Nečekal na schválení a začal se hned svlékat. Když došlápl bosýma nohama na kamennou podlahu, zatřásl se chladem. Pak pohlédl do černé jámy, z níž čišela studená tma, a pohlédl na ostatní. Ti mlčeli. Všem bylo jasné, že toto je jediná a poslední šance, jinak se odsud nedostanou. Aleš si ve zbytcích světla prohlédl stěnu jámy, která byla z nahrubo poskládaných kamenů, a nakonec se rozhodl si opět obout tenisky, aby se mu lépe šplhalo. Pak se odhodlaně spustil do jámy.
Voda nebyla tak hluboko, jak se po zvuku zdálo. Aleš se spouštěl asi sedm metrů a jeho nohy se najednou ocitly v mrazivé vodě. Celý se roztřásl, ale věděl, že teď rozhodně není čas na osmělování. Nadechl se a skočil do vody. Tisíce ledových jehliček se mu zabodly do těla, svaly mu ztuhly a sotva mohl pohybovat rukama. Chytil se kamene ve stěně, vynořil hlavu nad vodu, a těžce se nadechoval.
Nahoře spíše tušil než viděl světlejší kruh a v něm tři stíny.
„Aleši, Aleši, jak to jde?“, ozval se Béďův hlas.
„Jo, jsem ve vodě,“ Aleš skoro nepoznal svůj hlas, jak přiškrceně a slabě zněl. „Je zatraceně studená. Zdá se tu je proud, zkusím teda plavat po něm.“
Nečekal na odpověď, zhluboka se nadýchl a potopil se po směru proudu. Ručkoval dolů po kamenech a ohmatával zeď kolem sebe. Chlad se mu zažíral do těla a ochromoval každý sval a každý nerv. Alešovi docházel dech a bylo mu jasné, že dlouho už se v té ledové vodě nevydrží pohybovat. Ale ještě kousek, nějaký průchod tu musí být. Ta voda přeci někam teče.
Náhle narazil rukama na okraj zdi. Rychle šátral rukama dále a nahmatal vodorovný otvor, kde byl cítit silnější proud. Už ale neměl dost vzduchu, musel se vynořit a nadechnout.
Držel se opět kamenů a těžce dýchal. Pak z posledních sil zavolal nahoru, kde tušil tři sklánějící se hlavy.
„Našel jsem průchod, ale nevím, kam vede. Je tam proud, možná se nebudu moct vrátit.“
Seshora se ozval Béďův hlas: „Počkej chvilku,“ a za několik vteřin pokračoval, „chytej, hodím ti provázek z toho balíčku. Někde si ho uvaž a pak se po něm vrátíš. Snad bude dost dlouhý.“
Vedle Aleše padl do vody provázek. Nebyl moc silný, ale Aleš věděl, že tyto provazy z umělého sisalu jsou dostatečně pevné. Ztuhlými prsty nahmatal vyčnívající kámen, na provaze uvázal smyčku a utáhl ji kolem kamene. Pak se opět nadechl a ponořil se směrem, kterým tušil průchod ven, na světlo, teplo, na svobodu.
6. Protáhnout potápěče v PET lahvi drátěným okem – všichni členové družstva na čas