2
Aleš si při cestě do vsi prohlížel papírovou skládačku ze zeleného papíru. Vypadala jako dvě řady malých kostiček z papíru, které držely pohromadě pomocí lepicí pásky. Ale kostičky, které byly čtyři v každé řadě, nebyly spojeny pevně, nýbrž se mohly podivným způsobem překlápět kolem sebe. Neuvěřitelné! Kostičky se mohly ze dvou řad překlopit tak, že tvořily krychli a pak znova, že vytvořily další dvě řady, ale jinak uspořádané. Přesně taková hračka ale dopovídala Béďovu myšlení, které Aleš už od dětských let považoval za geniální. Jenom Béďa mohl složit papírovou skládačku, se které jdou normálnímu člověku oči kolem.
Další logický krok pátrání vedl k domu, kde bydlel Béďa se svými rodiči. Aleš zastihl paní Látalovou na zahrádce a přes plot hlasitě pozdravil. Paní Látalová k němu zdvihla utrápenou tvář a zřejmě po dlouhé době se usmála: „Alešku, ty ses vrátil!“
„No, na pár týdnů si udělám volno, už se mi stýskalo. Slyšel jsem o Béďovi, paní Látalová. Pořád tomu nějak nemůžu věřit, že by se jen tak ztratil.“
Paní Látalové znovu stouply slzy do očí. „Vždyť jsme ho ale hledali úplně všude, dokonce policie a vrtulník, a vůbec nic.“
„Víte, paní Látalová, já nevěřím, že se ztratil nebo že se mu něco stalo. Podívejte, co jsem našel Na Korandě“ a Aleš zdvihl skládačku, aby ji paní Látalová viděla přes plot. „Neviděla jste to někdy u Bédi?“
„No jakpak by ne, to si Béďa nedávno poskládal a pořád si s tím hrál. Něco mi vysvětloval o nějakých rozměrech či co, ale tomu já jsem nerozuměla. Ale pak už jsem to tady neviděla. To on si to vzal s sebou, když šel do lesa.“
Aleš chvilku váhal, ale pak sebral odvahu a řekl: „Víte, paní Látalová, Béďa je můj nejlepší kamarád a já jsem se rozhodl, že po něm začnu pátrat. Já vím, že ho hledá policie, ale … znáte to … Já jsem ho přeci jen znal nejlíp. Tak jsem si říkal, jestli bych se nemohl podívat do jeho pokoje, třeba bych na něco narazil, nebo mne něco napadne. Mohla byste mě tam pustit se podívat?“
Paní Látalová vypadala velice potěšeně.
„Ale to víš že jo, to budeš moc hodný, když to taky zkusíš. Oni tu samozřejmě už byli páni od policie a vyptávali se nás, ale z toho, co jsme věděli a co našli v pokoji, asi moc moudří nebyli. Pak se tu už neukázali. Běž sám, vždyť do jeho pokoje trefíš, ne?“
Aleš samozřejmě nezapomněl cestu po podkroví, kde měl Béďa svůj pokojíček, „laboratoř“, jak tomu říkal, kde Aleš kdysi trávil téměř stejnou dobu jako ve svém vlastním pokoji. Rozhlédl se a s uspokojením si řekl, že ani zde se za ta léta moc nezměnilo. Přibyly snad jen hromady knih na stole, na skříni i na podlaze a zavřený notebook na židli. Aleš si prohlížel hřbety knih – samá fyzika a matematika, a to na takové úrovni, že Aleš nedokázal ani odhadnout, jaké oblasti se týkají. Na stole našel hromady papírů, prakticky všechny počmárané nesrozumitelnými vzorci, z nichž některé byly tlustě podtrhané a ozdobené mnoha vykřičníky. I když Aleš během dvou ročníků na MatFyzu prošel základy fyziky a vysoké matematiky, těmto výpočtů vůbec nerozuměl.
Na jednom papíru pak na okraji našel chvatně provedenou kresbu právě takové skládačky, kterou držel Aleš nyní v ruce. Potěšilo ho, že se ve svém odhadu nezmýlil. Je to opravdu Béďův vynález!
Listoval rychle v papírech dále, ale stále nemohl na nic srozumitelného narazit. Moment! Mihlo se tam jakési slovo. Aleš se vrátil o několik listů zpět, dokud nenašel na okraji papíru poznámku napsanou Béďovým typickým rukopisem: „Zeptat se Valenty!!!“.
Aleš se zadíval do stěny a vzpomínal.
„Valenta, Valenta… No jasně, už to mám!“
Profesor Valenta přednášel fyziku na MatFyzu a kromě toho měl chalupu zde nedaleko vesnice. Místní ho už brali skoro jako starousedlíka, a to přesto, že byl z Prahy, protože profesor Valenta byl laskavý starý pán, který měl smysl pro humor a neuvěřitelný přehled snad o všech oblastech lidské činnosti, se kterými se mohl setkat zde na vesnici, takže mohl s místními v hospodě zasvěceně diskutovat o chorobách včel stejně jako o rybaření či zednických pracích.
Aleš vyběhl z domu a v běhu volal na paní Látalovou na zahrádku: „Děkuji, paní Látalová, mám stopu! Jdu za panem Valentou! Díky a nashle!“, a než se stačila paní Látalová zvednout od záhonku a něco říci, zmizel pádící Aleš za sousedním domem.
Profesor Valenta bydlel v chalupě na samotě asi půl kilometru od vsi. Chalupu si opravil sám a bylo vidět, že jeho znalosti řemesel nejsou jen teoretické. Aleš nikdy nechápal, jak mohl tento člověk stihnout tolik věcí. Kromě přednášek na MatFyzu byl vynikajícím teoretickým fyzikem, hodně publikoval, jezdil na konference a ještě stihl zedničit, truhlařit a tesařit. Vše na špičkové úrovni.
Aleš měl štěstí, už z dálky slyšel bzučení okružní pily ze stodoly, kde měl pan profesor dílnu.
„Á, kolega Wágner“, přivítal Aleše profesor, když vypnul pilu. Stále si Aleše pamatoval z MatFyzu. „Pojďte dovnitř, dáme si něco na pití, vidím, že jste poněkud uhnán.“
Aleš pozvání s povděkem přijal, měl opravdu žízeň. Profesor se na něho s úsměvem díval.
„Stále si říkám, jaká je to škoda, že jste opustil studia. Myslím, že jste to při vašem nadání mohl ve fyzice dotáhnout vysoko, daleko a široko.“
„Děkuji, pane profesore, možná máte pravdu. Ale já jsem přišel kvůli Béďovi Látalovi, slyšel jste, že se ztratil?“
Profesor zvážněl: „Ano, samozřejmě. Je to moc divná věc.“
Aleš pokračoval: „Víte, já jsem u něj v pokoji našel poznámku, že s vámi chce promluvit. Byl u vás někdy v poslední době?“
„Byl u mne myslím předminulý týden a musím říci, že mne svými otázkami přivedl do rozpaků. Zvláště jednou otázkou – tvrdil, že vypočítal gravitační konstantu a že se jeho hodnota liší od hodnoty v tabulkách na třetím desetinném místě. Chtěl vědět, kde je jeho výpočet nepřesný – a já, musím se přiznat, jsem jeho výpočtů vůbec nerozuměl. A vám určitě nemusím vysvětlovat, co to znamená, když někdo tvrdí, že vypočítal gravitační konstantu.“
Alešovi to bylo jasné. Lidstvo dokáže vypočítat leccos, ale většinu základních fyzikální konstant musí měřit. Nikdo na světě zatím nevymyslel takovou teorii, která by dokázala vypočítat gravitační konstantu. Tedy, jak se zdá, až dosud.
Profesor pokračoval: „Kolegu Látala jsem ujistil, že gravitační konstanta se měří mimořádně obtížně a je zatížena velkou nepřesností, takže je možné, že jeho výpočet bude přesnější. Vím, že se během posledních let věnoval teorii strun, která se snaží jedinou teorií vysvětlit všechny fyzikální síly včetně gravitace. Ovšem netušil jsem, že v aplikaci teorie dospěl tak daleko. Jestli je to pravda, umíte si představit, co to bude znamenat pro světovou vědu?“
Aleš o teorii strun už slyšel, ale nikdy se s ní blíže neseznámil, tak jen přikyvoval. Profesor mu chvíli vysvětlovat základy této teorie, ale Aleš si zapamatoval jen něco o prostoru o jedenácti rozměrech, z nichž jeden je čas.
Když Aleš odcházel od profesorovy chalupy, na kostele ve vsi právě odbíjelo poledne. Pomalu šel cestou mezi poli, hluboce zamyšlený a ani nevnímal zvuky letního dne ani romantický výhled na jihočeskou krajinu. Vytrhlo ho až zavolání paní Látalové, když procházel kolem její zahrádky.
„Aleši, Aleši! Pojď sem! Přišel ti dopis!“
Aleš nechápavě zamrkal. „Pro mě přišel dopis k vám?“
„No ano, teď tu byl listonoš a přinesl dopis, který poslal Béďa sám sobě na svoji adresu minulý týden. A na obálce stojí „Kdybych nebyl doma, dejte tenhle dopis Alešovi. B.“ Podívej se sám!“
Opravdu, adresa na obálce byla napsaná Béďovým písmem, na razítku pondelní datum.
Alešovi to bylo okamžitě jasné: tohle je pojistka! Béďa poslal minulý týden v pátek sám sobě dopis, protože se chystal na nějakou výpravu. Kdyby se vrátil včas, dopis by dostal a vyhodil. Něco se ovšem zadrhlo a Béďa se nevrátil přesně podle předpokladů, takže dopis dostala jeho maminka a podle pokynů odevzdala Alešovi. Chvatně roztrhl obálku a vytáhl list papíru.
Zdar Wagi, doufám, že jsi opravdu přijel domů a čteš tento dopis.
Jak jsi asi pochopil, dostal jsem se do určitých potíží a potřebuji podporu. Nyní přesně ještě nevím, jakou pomoc budu potřebovat, ale další zprávu ti nechám na Vítkově hrádku. Hledej v základech paláce.
Díky
Béďa
Aleš neváhal ani minutu. Doběhl domů, vytáhl ze stodoly své staré dobré kolo značky Favorit, sfoukl prach ze sedla, dohustil pneumatiky a za chvíli již uháněl směrem na Blažejov. Velice dobře si vzpomínal na výpravu s Béďou a dalšími několika kluky, nazvanou „Hledání pokladu na Vítkově Hrádku“. Poklad sice tenkrát nenašli, ale staré střepy nádobí a rezivé hroty šípů byly bohatou náhradou.
Vítkův Hrádek se tyčil kdysi ve 13. století na ostrohu obtékaném Hamerským potokem. Po 800 letech z něj zbyly jen náznaky hradeb a kus zdiva tam, kde stával palác. Pod ostrohem se v současnosti rozkládá obec Blažejov.
Aleš do Blažejova dorazil v rekordním čase, ale naprosto vyčerpán. Musel si sednout na lavičku na zastávce autobusu a počkat, dokud se mu divoce bušící srdce neuklidnilo. Vytáhl z kapsy Béďův dopis a znovu si ho několikrát přečetl, jako by doufal, že v textu odhalí další podrobnosti o Béďově zmizení. Pak se zamyslel: stejně je to nějaké divné. Jestli Béďa v době odeslání dopisu nevěděl, jaké potíže ho čekají, to lze pochopit, to bylo před jeho výpravou. Pak někam odešel, dostal se do problémů, ale jestli na Vítkově Hrádku uložil zprávu, která zřejmě tyto problémy popisuje a obsahuje pokyny pro Aleše, aby mu mohl pomoci, proč prostě odsud nešel domů? Je to pár kilometrů a rozhodně tu nikde v okolí nehrozí nebezpečí, které by mohlo Béďovi zabránit odejít do rodné vesnice. Začíná to být docela dost záhadné. Aleš vyskočil z lavičky a vyrazil po zelené turistické značce k Hamerskému potoku a odsud po červené nahoru k Vítkově Hrádku. S námahou stoupal do kopce lesem po klikaté turistické stezce a tlačil svého Favorita, ale zvědavost u něj na plné čáře vítězila nad únavou.
Na vrcholu hradního kopce se zastavil, položil kolo a rychle dýchaje se rozhlížel. Hrad připomínaly už jen terénní nerovnosti, které ukazovaly, kde stály hradby, a polorozpadlé zbytky zdiva bývalého paláce hradního pána. Hrad měl půdorys ve tvaru protáhlého trojúhelníka, jehož nejostřejší vrchol ukazoval dolů k Hamerskému potoku. Blízko protější základny trojúhelníka byly zbytky paláce. Aleš spěšně kráčel podél rozbořených zdí, za chůze se shýbal a hledal něco, co by mohlo být Béďovou zprávou. Palác nebýval velký, a tak Aleš rychle obešel celý jeho obvod. Nenašel nic, co by mohlo být zprávou, tak se pustil kolem ještě jednou, tentokrát pomaleji a hledal důkladněji. Opět nic. Neviděl ani známky po nějakém kopání nebo hrabání kolem základů. Jen zbytky starého zdiva s šikmo loženými kameny v každé řadě tak, že vytvářely podobu klasu. Nemohl pochopit, proč Béďa schoval svoji zprávu tak důkladně, sem přeci skoro nikdo nechodí a stačilo zprávu na kusu papíru strčit mezi kameny blízko u země.
Aleš strávil hledáním zprávy tři hodiny. Byl unavený a zpocený a několikrát ho napadlo, že se třeba Béďovi nepodařilo zprávu uložit. Zdivo i základy paláce vypadaly netknuté. Nakonec si zklamaný Aleš řekl, že provede poslední pokus a pak pojede domů a zkusí vést pátrání jiným směrem. Pomalu šel kolem zdiva a pečlivě prohlížel každý kámen ve zdi a každý kousek půdy pod ní. Náhle se mu zdálo, že zahlédl nějakou nepravidelnost. Vrátil se pohledem a hledal, co upoutalo jeho pozornost. Ano, opravdu, tento kámen v nejspodnější řadě zdiva se něčím lišil od ostatních kamenů. Měl jinou barvu a strukturu, zřejmě nepocházel ze stejného zdroje jako jiné kameny. Ale jinak ovšem vypadal na to, že byl do základů uložen společně se sousedními kameny, rozhodně jej nikdo nezazdil před pár dny. Aleš do něho zkusmo kopnul špičkou a byl překvapen, když uviděl, jak se kámen trochu pohnul. Sehnul se, vzal za něj oběma rukama a cloumal s ním sem a tam. Kámen se pohyboval a postupně se uvolňoval ze svého lože. Alešovi byla jasná marnost jeho počínání, protože za tímto původním kamenem nemohl Béďa uložit svou zprávu, ale nepřestal kamenem lomcovat, dokud jej úplně nevytáhl ze zdiva. Po kameni zbyla tmavá díra. Aleš se sklonil až k zemi a nahlédl do otvoru. Vypadalo to, jako by se rozšiřoval do jakési dutiny. Aleš do ní sáhl a rukou ohmatával chladné kameny. Náhle se zarazil – narazil rukou na nějaký malý předmět, který se podle hmatu zdál být pravidelný a válcový. Nějaké pouzdro! Aleš předmět vzrušeně vytáhl z dutiny tak rychle, až si odřel klouby prstů. Bolest ovšem vůbec nevnímal, protože vytřeštěně hleděl na malý plastový váleček, úplně stejný, v jakých se prodávají filmy do fotoaparátů.
2. úkol: Najít zprávu na Vítkově Hrádku