3. kapitola
Aleš jel eskalátorem nahoru v davu lidí, znepokojeně se díval za sebe a snažil se mezi postavami cestujících najít Béďu. Pak ho uviděl asi o dvacet metrů za sebou, stále s vlasy sčesanými do čela. Musel se usmát, jednak z pocitu ohromné úlevy, jednak z Béďova výrazu burana, který měl stále na tváři. Tak se jim oběma podařilo uniknout! Opět to bylo o vlásek.
Sešli se nahoře před budovou metra a oba se na sebe s úlevou usmáli. Béďa si s vděčností uvědomil, že Alešova pohotovost jej právě zachránila před osudem, který byl sice nejasný, ale zřejmě nepříliš příjemný.
Ale nyní bylo třeba jednat. První otázku vyslovil Aleš:
„Nechápu, jak nás mohli tak rychle v metru najít. Přeci nás nemohli celou cestu sledovat.“
Jenže Béďa už věděl, co k nim přivedlo jejich pronásledovatele.
„Mobily. Mají naše čísla a dokážou nás vystopovat podle vysílačů. Naše mobily se při pohybu hlásí všem vysílačům v dosahu signálu. Takže první úkol – vypni mobil a vyndej z něj SIM kartu.“
Aleš se podivil: „Myslel jsem, že v metru signál není“, ale současně už vypínal mobil a snímal z něj zadní stěnu. Béďa prováděl totéž se svým mobilním telefonem a vysvětloval:
„Nojo, to bývalo, teď už jsou některé stanice signálem pokryty. To jim stačilo, aby zjistili, kudy jedeme a kde jsme se zastavili. Ale musím uznat, že jsou tedy zatraceně rychlí. Jezdit po Praze prakticky stejně rychle jako metro… Tak, mobilní sledování je zneškodněno, teď se rozhodneme, co budeme dělat dál.“
Aleš uslyšel v Béďově hlase ten známý tón, který oznamoval, že tu je problém a že je třeba ho řešit. Po strachu už v hlase nebylo ani památky. Usmál se; takového vždycky znal Béďu a nyní si byl jist, že všechny problémy budou vyřešeny. Poznamenal:
„Řekl bych, že příští úkol bude se co nejdříve někam schovat a tam naplánovat další akce.“
„Souhlasím,“ přitakal Béďa. „Navrhuji se dopravit do mé laboratoře v ústavu. Jednak nás tam nebudou čekat tak brzo, předpokládám, že budou spíš hlídat nádraží a únikové cesty, jednak mě něco napadlo a budu k tomu potřebovat nějaké věci.“
O dvě hodiny později, po klikatém cestování tramvajemi, autobusy a metrem (taxíky raději vynechali), seděli v Béďově laboratoři. Aleš si se zájmem prohlížel přístroje a zařízení pro experimenty. U většiny vůbec nebyl schopen ani odhadnout, k čemu by mohly sloužit či jaké veličiny by mohly měřit. Béďa zatím kutil něco u stolu s počítačem a se svým a Alešovým mobilním telefonem. Konečně se narovnal.
„Tady máš svůj mobil. Trochu jsem ho upravil, takže teď už není možné ho odposlouchávat ani tě podle něj vysledovat. Napadlo mne, že bychom měli zůstat ve spojení navzájem i s ostatním světem.“
Aleš si vzal mobil, několikrát ho obrátil, ale žádnou změnu na něm nepoznal. Zapnul ho, vyťukal PIN a podíval se na displej. Všiml si malé ikonky v levém horním rohu, která tam určitě dříve nebyla. Znázorňovala malý usmívající se obličejíček.
„Ten smajlík ukazuje chráněný režim,“ vysvětloval Béďa. Vzal svůj mobil, zapnul ho a vybral číslo ze seznamu.
„Nejdřív musím zavolat rodičům domů. Pokusím se je přimět, aby někam odjeli, do lázní, ke známým nebo jinam. Bojím se, aby je muži v černém nechtěli použít proti mně. A kromě toho mám doma spoustu poznámek ke své teorii přeměny tepla na elektřinu. Nerad bych, aby se v tom někdo cizí hrabal. Dá se z toho leccos vyčíst, tak by to naši měli schovat.“
První část následujícího hovoru s maminkou Béďu uspokojila, druhá část jej trochu znepokojila. Aleš se na něj zvědavě podíval.
„Nějaký zádrhel?“ zeptal se.
„Částečně,“ odpověděl zamyšleně Béďa. „Naši nejsou doma, odjeli k tetě na Moravu. Tím je první problém vyřešen. Zesiluje se tím ale druhý problém. Moje poznámky doma jsou nehlídané. Musíme je nějak schovat nebo zlikvidovat. Nedá se nic dělat, musíme domů. To bude ale zatraceně riskantní.“
Aleš se zamyslel. Bylo jasné, že Béďovo bydliště je hlídané a že při pokusu vynést z Béďova pokoje ty důležité dokumenty vlezou do pasti, která může kdykoli zaklapnout a nepochybně také zaklapne. Ale ty věci tam nechat nemohli, to by mohli rovnou jít přímo ke svým pronásledovatelům. Pak ho něco napadlo:
„Hele, když máme to chráněné spojení… věříš profesoru Valentovi? Mohli bychom mu zavolat a požádat ho, aby ty věci vynesl. Bydlí přeci nedaleko a určitě tě nezradí. A pochopí, o co tu jde.“
3. úkol: Předat seznam věcí přes řeku zástupci družstva tak, aby to neslyšeli ostatní. Sehnat co nejvíce věcí ze seznamu (Na neviditelného).
