6. Druhé dveře
Pouť sochy trvala dlouho. Slunce se již blížilo k západu a socha byla jen něco za polovinou cesty, a tak domorodci podle šamanových pokynů sochu zabezpečili lany a podložili kameny, aby nespadla. Přenocoval jsem opět v chatrči ve vesnici a ráno již vyrazila celá vesnice sledovat, jak socha moai kráčí ke svému cíli. Došla tam asi hodinu po poledni. Mužové ji usadili do prohlubně a otočili tak, aby hleděla na moře, zajistili ji kameny a odvázali lana a pak najednou, jako na povel, všichni vypukli v jásot. Křičeli, poskakovali, mávali, točili se na místě a přiznám se, že jsem se k nim přidal a neartikulovaně jsem řval nadšením.
Přitom jsem si ani nevšiml šamana, který ke mně přistoupil, dokud mi nepoložil ruku na rameno. Lekl jsem se, protože dosud se mne nikdo nedotkl, ale šaman se přátelsky usmíval a podal mi něco zabalené v listech. Vzal jsem balíček do ruky, byl dost těžký, rozbalil jsem listy a zíral na kovový předmět, který byl sice jiný, než ten, jenž jsem použil jako klíč do těch kamenných dveří, ale musel mít stejný původ i stejnou funkci. Tvořily jej dva ploché ovály, jejichž plocha byla protkána vyřezanými drážkami složitě tvarovanými jako bludiště. Každý ovál měl přitom uprostřed trn, který procházel drážkou druhého oválu a na konci byl rozšířen do kuličky, což zabraňovalo jeho vytažení z drážky. Tím držely ovály pohromadě. Na koncích se drážky rozšiřovaly do kulatého otvoru, o průměru o něco větším než kulička na trnu. Tudy je tedy možné trny vytáhnout a ovály od sebe oddělit, pokud by tedy někdo dokázal dostat trny do konců drážek. A pak použít jeden ovál jako klíč. Ohlédl jsem se po šamanovi, abych mu poděkoval, ale už byl pryč.
Nikdo si mne nevšímal, když jsem si sbalil své věci a vyrazil směrem k té rozbité silnici, k hřebeni vedoucímu na Majákovou horu, abych již potřetí absolvoval tu těžkou cestu. Snad mne ale tentokrát již nebude nikdo pronásledovat.
U začátku silnice na pláži jsem se však rozhodl klíč raději rozebrat hned, abych třeba nešel na Majákovou horu potřetí zbytečně. Sice nebylo úplně jisté, zda tento klíč bude od těch dveří v chodbě, ale jistá naděje tu byla. Pokud ovšem dokáži oddělit ty dva ovály od sebe.
Bylo to těžší než rozebrání prvního klíče. Nebo jsem možná neměl tu správnou náladu danou vyhlídkou na velmi brzkou smrt. Trvalo mi to déle než dvě hodiny, ale nakonec jsem úspěšně provedl oba trny současně oběma bludišti a dostal je k rozšířenému místu, kde kuličky na obou trnech prošly většími otvory na koncích drážek. Tak, to bychom měli, nyní stačilo už jen znovu dojít na planinu, projít dveřmi do chodby a zkusit klíč do druhých dveří. Uvědomil jsem si, že tento klíč uchovávali domorodci bezpochyby po mnoho generací, ale ani šaman nemohl vědět určitě, do kterých dveří patří. Ale to nezjistím jinak, než že to zkusím. Blížil se ovšem již večer, tak jsem ulehl na stejné místo jako před třemi dny a ničím nerušen usnul.
Brzo ráno jsem vyrazil. Kupodivu druhá cesta nahoru mi připadala mnohem pohodlnější. Už jsem se naučil šetřit silami při přelézání balvanů, při chůzi po silnici jsem si také osvojil úsporný způsob chůze, ale hlavně jsem nemusel spěchat, nikdo se za mnou nehnal. V jednom okamžiku jsem ovšem na přílišné pohodlí málem doplatil, protože jsem se tak rozhlížel po okolí, až jsem sklouzl z kamene a jen v poslední chvíli jsem se zachytil, abych nespadl do úzké průrvy. Ošklivě jsem si odřel koleno a pak se mi už tak snadno nešlo.
Na kruhovou planinu jsem dorazil pozdě odpoledne. Dlouze jsem odpočíval a něco pojedl. Při té příležitosti jsem zjistil, že sice ještě mám dostatek ovoce, ale dochází mi voda ve skořápkách. Jestli tady ve skalách nenajdu nějaký pramen, nebudu se tu moci dlouho zdržet.
Vytáhl jsem dva oddělené ovály, chvíli jsem si je prohlížel a pak jsem se vydal na poslední, tu nejúžasnější část mého dobrodružství.
Prošel jsem pootevřenými kamennými dveřmi do tmavé chodby, chvilku počkal, dokud se mé oči nepřizpůsobily temnotě, a pak jsem se zatajeným dechem zkusil jeden ovál zasunout do klíčové štěrbiny druhých kamenných dveří. Nic se nestalo. Zkusil jsem druhý ovál. Opět nic. Zkusil jsem první ovál a zatlačil na dveře. Nic. Pomalu se mé vzrušení začínalo měnit na nekonečné zklamání. Že by nakonec všechno bylo zbytečné?
Pak mne ale napadlo trochu více zatlačit na ovál. Podařilo se! Ovál se zasunul ještě o kousek dále do štěrbiny, ve dveřích opět zvláštně zašumělo a když jsem na ně silně zatlačil, začaly se pomalu otevírat.