3. Není kouře bez ohně
Uběhlo dalších čtrnáct dní. Zabydlel jsem se ve svém příbytku, lovil jsem ryby a ty malé hlodavce, sbíral ovoce a občas se odvážil i hlouběji do džungle. Také jsem prozkoumal několik kilometrů pobřeží na obě strany od mého stanoviště, ale žádné známky přítomnosti člověka jsem nikde nezpozoroval. Po celou tu dobu jsem udržoval oheň, pro jistotu dokonce ve dvou ohništích. Přestože mé hodinky stále fungovaly a také jejich kalendář ukazoval, každý den jsem udržoval také záložní kalendář pomocí zářezů na kmenu v přístřešku. Díky tomu také vím, že to bylo dvacátého devátého dne ode dne ztroskotání, kdy se mi stala velmi podivná a nepříjemná příhoda.
Toho dne jsem se vydal na delší výpravu podél pobřeží směrem k severu. Vyrazil jsem s nadějí, že buď najdu nějakou civilizaci nebo alespoň z nějakého vyššího místa zahlédnu další ostrovy. Předem však musím říci, že z tohoto hlediska byla výprava zoufale neúspěšná. Nenašel jsem žádné stopy činnosti lidí ani jsem na obzoru neviděl nic než oceán. Má výprava se však protáhla déle, než jsem předpokládal, terén byl často velmi těžko schůdný, a při zpáteční cestě jsem uklouzl na vlhkém balvanu a narazil jsem si koleno. To mne zpomalilo ještě více a ke svému přístřešku, domů, jsem se vracel za úplné tmy. Již z dálky jsem vyhlížel světlo z ohnišť, ale jak jsem se blížil k domovu a stále neviděl žádné žhavé uhlíky, stoupala ve mně úzkost. Posledních sto metrů jsem bez ohledu na bolest v koleni uběhl, ale vše bylo marné. Ohniště jsem ve světle měsíce našel, ale byl v nich jen teplý popel. Ani jediná jiskřička. Trpce jsem si vyčítal to hloupé rozhodnutí vydat se na výpravu, které mne stálo oheň, jeho teplo a světlo a denně teplou stravu. Ale marno plakat nad rozlitým mlékem. Smutně jsem ulehl v nezvykle temném příbytku a zdály se mi věru neveselé sny.
Ale ráno za světla se ukázalo, že tato sice nepříjemná, ale přeci jen přirozená situace má také velmi znepokojivé pozadí. Na ohništích bylo jasně vidět, že nevyhasla sama od sebe. Zuhelnatělé kousky dřeva byly rozházeny v okruhu několika metrů a hlína, kterou jsem přikrýval žhavé uhlíky, byla vyházena z ohniště ven. Nedokáži si představit zvíře, které by toto dokázalo, takže zbývá jediné vysvětlení: o oheň mne připravili lidé. Z toho vyplývá jednak, že ostrov je obydlen nebo alespoň navštěvován lidmi, kteří mi však zřejmě nebudou příliš přátelsky nakloněni, jednak, že o mně vědí.
Možná bych měl sbalit svůj skrovný majetek a přesunout se někam jinam, postavit si tam další dům a snažit se nebýt příliš nápadný. Ale všude, kde jsem zatím byl, je kolem pobřeží neprostupná džungle, kde bych samozřejmě nepřežil jedinou noc, to je naprosto jasné. Pro mne je obyvatelný jen úzký pás mezi oceánem a prvními stromy džungle. A abych někam utíkal, lopotil se se stavbou dalšího přístřešku, každý den se přitom obávaje, že mne někdo objeví, to se mi opravdu nechtělo. Je možné, že se to někomu nebude líbit, ale já tu prostě zůstanu. Jestli bude někdo proti, buď se s ním zkusím domluvit nebo se jednoduše budu bránit.
Jakmile jsem udělal toto rozhodnutí, napětí i strach ze mne spadly a mohl jsem se věnovat praktickým otázkám, především jak znovu získat oheň. Již jsem si tak zvykl na pečené maso a na mihotání plamenů v noci, že jsem se nechtěl vracet do prvních dnů svého pobytu na ostrově, k syrovým rybám a strachu ze tmy. Vzpomínal jsem na návody ve skautských příručkách i na Setonovy Dva divochy, a postupně jsem si připravil vše, o čem jsem se domníval, že bych to mohl potřebovat k rozdělání ohně třením dřev: silnou suchou větev jsem rozštípl a ořezal tak, aby vzniklo něco jako prkénko, do něhož jsem podél kraje nožem vyvrtal řadu otvorů; na silnější zahnutý kus větve jsem volně přivázal provázek jako tětivu; hůlku ze suchého dřeva, zašpičatělou na obou koncích, a nakonec místo kamene s důlkem jsem za velkého úsilí odřezal kolečko z větve stromu, o kterém jsem věděl, že má velmi tvrdé dřevo, a vyvrtal do něho důlek, což bylo horní ložisko hůlky.
Mohl jsem začít. Kolem hůlky jsem omotal jeden závit tětivy, jeden konec hůlky jsem zasunul do otvoru v prkénku, na druhý konec jsem nasadil kolečko z tvrdého dřeva a začal lukem pohybovat jako pilou. Chvíli trvalo, než jsem zjistil potřebnou sílu přitlačení, ale nakonec jsem byl odměněn skřípavým zvukem a kouřem z otvoru v prkénku. Do ohně bylo ovšem ještě daleko. Stálo mne to několik hodin tvrdé práce a výměnu několika součástek, než jsem mohl v troudu připraveném ze suché kůry a trávy rozfoukat jiskru ze zčernalého otvoru v prkénku. Ale dokázal jsem to! Sám jsem si rozdělal oheň! Není třeba připomínat, jak mi to pozvedlo sebevědomí a potvrdilo mé rozhodnutí zde zůstat. Kromě toho jsem se již nemusel obávat ztráty ohně, dokonce jsem mohl oheň rozdělávat i na svých výpravách po okolí.
3. úkol: Rozdělání ohně bez zápalek, zapalovače ? nejlépe třením dřev