Druhé lyžařské soustředění zimní sezóny se konalo o víkendu 14.-16. ledna. Většinou je touhle dobou sněhu všude dostatek až přebytek, ale letos se počasí prý šíleně zamilovalo do polární záře a rozhodlo se, že bude na všechny hodné a milé, tedy žádné mrazy, žádný nárazový vítr a sněhové jazyky, takže v polovině ledna panovaly teplé zimní dny, padaly dlouhodobé teplotní rekordy a vyhlídky na lyžování byly mizivé.
To se podepsalo i na malé účasti. Z přípravky jely jen Eliška Průchová a Adélka Kubíková a pak několik mladších a starších žáků, celkem asi 20 lidí. A to přijeli i Pšeničkovi v plném počtu. Odvolali jsme tedy objednaný autobus a vyrazili vlastními auty. Tentokrát se Bohouš organizace neúčastnil, neb zrovna slézal nejvyšší horu Ameriky (obou Amerik) Aconaguu , (6962 m) takže jsme tentokrát nemuseli na nikoho dlouho čekat. Hlavní tíha organizování ale padla na Pavla, který to ovšem zvládl bravurně – nakoupil, zajistil, dohodl a zařídil vše potřebné.
Během jízdy se nic zvláštního nestalo. Jak se dalo očekávat, za Vimperkem se na silnici objevil sníh a pak asi 50 m pod chatou náš Favorit zjistil, že mu to hrozně klouže a že tedy nemůže jet dál. Bylo potřeba doběhnout do chaty pro silné muže, juniory a dorostence, kteří nás nakonec dotlačili až k chatě. Na páteční večer Pavel připravil znalostní hru 1 proti 3, které se zúčastnili čtyři nejmladší atleti, ale moc dlouho to nevydrželo. Pak jsme trávili jako obvykle – žactvo v pokojích nebo u stolního fotbalu, my v družném hovoru nad pivem.
V sobotu ráno se ukázalo, že na poslední chvíli na horách přeci jen nasněžilo, tak jsme si nakonec to lyžování pěkně užili. Každý svoje – sjezdaři na sjezdovce (znáte to: nahoru – dolů, nahoru – dolů, – nahoru – dolů, atd.), a my, Opravdoví Muži (bří Kubelkové, Petrové Urbanové, Vítek Urban, Pavel, já) a Opravdová Maruška jsme se vydali na běžkařskou túru. Jelikož jsme s sebou neměli už malé dětičky, mohli jsme konečně naplánovat pořádnou trasu: po sjezdovce nahoru – Přilba – Zlatá Studna (zde byl krátký odpočinek a občerstvení) a dál na Zhůří – po nové stopě na Horskou Kvildu (zde byl oběd v nové krásné hospodě U Honese – dříve bufet) a pokračujeme dál na Kvildu.
To už jedeme jen ve složení Maruška, Pavel a já, protože zbytek výpravy zůstal v hospodě sledovat v televizi nějaké závody. Ta běžkařská dálnice na Kvildu je dlouhá, Marušce nové lyže kloužou a ani mazání nepomáhá, tak nám to moc neutíká. Jen ta vidina pekárny, čaje, koblih a jiných dobrot nás drží při životě a dodává energii. Ale stejně jako každá řeka jednou do moře dopluje, tak i dlouhá cesta z Horské Kvildy na Kvildu končí, ehm … inu, na Kvildě.
A to v pekárně. Vida, tady to opět trochu přestavěli, ale místa je tu pořád málo. Naštěstí Pavel neustále potkával své známé nejen ve stopě, ale i tady u stolu hned pod výčepem, kde seděla jeho bývalá svěřenkyně i s rodiči, tak jsme se k nim hned namáčkli. Dali jsme si koblihy a čaj (my, Opravdoví Muži ochucený, jak to říci, no, švestkovou trestí-někdo to nazývá slivovicí).
Po chvilce přijel ještě Petr Urban s Vítkem, zatímco zbytek výpravy (druhý Petr Urban a Kubelci) odbočili a po modré značce se vraceli do chaty. Tak jsme se ohřáli, posilnili a pomalu byl čas zvedat kotvy a pokračovat; máme toho dnes před sebou ještě dost. Když už nemáme s sebou ty dětičky, rozhodli jsme se prozkoumat novou trasu z Kvildy na žlutou značku. Teoreticky to je jednoduché – přejdete přes parkoviště naproti pekárně, nazujete běžky a na protějším svahu se napojíte na stopu, co vede přímo na tu žlutou značku.
Prakticky se ovšem v plánované trase vyskytl potok. A byl to takový ten potok-postrach lyžařů, který se objeví zcela nečekaně při sjezdu z prudkého svahu, v okamžiku, kdy už se při té rychlosti nedá dělat vůbec nic, snad jen zapnout stěrače. My jsme ovšem naštěstí nejeli šůsem, protože tento svah byl vybaven kůly a nataženými dráty, asi se tu v létě něco pase. Zatímco jsme toužebně hleděli na protější svah s krásně prošlápnutou stopou, Pavel zahlédl dole něco jako lávku a povzbuzen švestkovou, řekněme, trestí se k ní neohroženě vydal. Sice ne šůsem, tolik té tresti zase nebylo, bral ten svah cik-cak, kůly využíval jako slalomové branky a vesele výskaje bravurně skákal přes natažený drát. To byste fakticky nevěřili, co taková trocha, ehm, tresti ze švestek v čaji dokáže. Opatrně jsme sjeli za ním, opatrně přešli lávku a začali stoupat do protějšího svahu. Sníh tu byl tvrdý, umetený větrem a uhlazený mrazem a stoupalo se těžce. Naštěstí tu byla jakási stopa, do které se pak všichni zasunuli, všichni … až na jednoho.
Na Pavla. Později mi vyčítal, že jsem ho tou švestkovou trestí tak omámil, že se nemohl trefit do stopy. Ale nakonec jsme se všichni šťastně dostali na žlutou značku, prošli lesem a – kdo to tam znáte, víte, o čem je řeč – sjeli si ten hezký kopeček, co pod ním teče další potok. Sjezd to byl rychlý, bylo to pěkně ujeté, a před potokem, který si tam vesele bublal, bylo třeba prudce zatočit doleva, aby se člověk vyhnul zbytečnému otužování. Byly to hezké sjezdy, některé i s použitím nouzové brzdy, ale bohužel jsem měl již vybitou baterii u kamery, takže obrazová dokumentace chybí a vám nezbývá, než si to barvitě představovat.
Den se již pomalu chýlil k pozdnímu odpoledni a nám se už nechtělo šlapal další kopec nahoru po žluté značce, tak jsme rádi přijali Pavlův návrh, že půjdeme po silnici a na tu žlutou se taky dostaneme. Prý tu byl minulý týden a je to jen kousek. No…, nebyl to kousek. Plahočili jsme se tam snad hodinu, Maruška a Vítek už toho začínali mít dost, pak se poznenáhlu začínalo stmívat a žlutá pořád nikde v dohledu. Ale samozřejmě nechceme házet vinu na Pavla. Toto byly jen známé důsledky speciální teorie relativity, podle níž se při vysoké rychlosti zkracují délky a čas plyne pomaleji. Takže Pavel měl ze svého vysokorychlostního hlediska pravdu, že to není daleko.
Nakonec jsme v posledním světle našli žlutou značku, najeli na stopu a za chvilku jsme byli na sjezdovce. To už nastala taková ta pravá a nefalšovaná šumavská tma, taková, jakou ve městě nenajdete. No aspoň jsme se nebáli sjíždět tu sjezdovku, nyní umrzlou a nečekaně rychlou. Dole jako bludička svítila okna chaty Kovosvitu, kde je teplo, světlo, kde jsou naši přátelé a snad bude i večeře. Tam jsme zamířili špičky lyží a po divoké jízdě a několika pádech jsme konečně dorazili do cíle.
A bylo tam světlo a teplo a k večeři jsme připravili oblíbené špagety se speciální Pavlovou omáčkou. Pak jsme ještě shlédli v televizi Mumii a tím myslím tato sobota skončila.
Nedělní ráno nás uvítalo sluníčkem a jiskřivým sněhem. Ve stejném složení jako včera jsme vyrazili na krátký výlet směrem na Pláně, po červené nahoru na rozcestí, na Přilbu do toho hrozného kopce, který jsme včera tak radostně sjížděli a pak konečně z kopce dolů sjezdem, a jelo to pěkně až na to rozcestí, kde jsme včera už za soumraku pílili do chaty. Dnes jsme tedy projeli tou pěknou úzkou cestičkou lesem, kde se nedá ani moc brzdit, a vyjeli jsme na zadní sjezdovce.
Tedy, většina vyjela, jen Vítek tak nějak z lesa vypadl. Ale to už patří k dobrodružnému životu běžkařů, že. No a pak už byl jen poslední sešup po sjezdovce do chaty.
K obědu bylo menu Pavla Nováka – speciální orientační polévka, ještě nějaké ty špagety a hlavně Pavlovy párky s bramborovou kaší, tentokrát ovšem neředěnou vodou v poměru jedna ku jedné. I když se to může zdát neuvěřitelné, dětem chutnaly ještě více než ty Bohoušovy.
Odjezd se myslím obešel bez obvyklých tanečků kolem úklidu v pokojích, asi jsme s sebou měli jen samé hodné děti. Pak už jsme se jen nasoukali do aut a vyrazili. V pohodě jsme vyjeli i ten kopec od chaty bez pomoci mužů, dorostenců či starších žáků a nakonec bezpečně dojeli do Českých Budějovic. 
Takhle jsme si tedy užili ty Nové Hutě v lednu 2005 a už se můžeme těšit na další jarní pobyt. Snad se nám také tak pěkně vydaří.
Zažil, zapsal a nafotografoval
Láďa Kučera