5. den – středa 17.8.
Ráno je opět jasné a slibuje krásný den, jako stvořený pro cyklovýlet. Táborníci se po snídani vmžiku stávají cyklisty, nedočkavě vytahují svá kola a rejdí po tábořišti. Je vidět, že nebyla rozcvička a všichni mají spoustu sil. Inu, šetřete si je, holenkové, budete je potřebovat.
My zatím plánujeme trasy. Jak už se stalo zvykem, dělíme tábornictvo na dvě skupiny: Malé Dětičky a Chrty. Obvykle se pro Malé Dětičky stanovuje mírná, rovinatá trasa, pokud možno s koupáním a prodejnou nanuků každé dva kilometry, zatímco Chrti obyčejně jezdí pouze po nejtěžších turistických a horolezeckých trasách, a to zásadně do kopce. Na základě těchto zásad určujeme Malým Dětičkám, které povede Dáša a Kačka Sarnovská, trasu do Velešína, kde mohou shlédnout zříceninu hradu vypínající se nad Vltavou. Cesta je to rovinatá, po okresních silnicích a neměla by být delší než 40 km. Chrtům naopak stanovujeme cestu podél Vltavy do Rožmberka a zpět, což by mohlo dát takových 60-70 km. Sice je to většinou po cyklostezkách, ale husté vrstevnice na mapě slibují zajímavé sjezdy a výšlapy. Rovněž nekompromisně určujeme, že děti ročníku 1999 přestávají být Malými Dětičkami a stávají se tudíž Chrty.
Po desáté hodině vyrážíme. Svižně vystoupáme z údolí Vltavy, dělíme se na Malé dětičky a Chrty a každé družstvo vyráží za svým cílem. V Čertyni jsme (my Chrti … ach, kdeže ty roky jsou, když jsem jezdíval s Malými Dětičkami…) již příjemně rozehřátí. Čeká nás příjemná rovinka přes Záluží do Štěkře. Sluníčko už sice začíná trochu připalovat, ale nás při svižné jízdě ochlazuje vzduch. Navíc ze Štěkře sjíždíme do Zlaté Koruny opravdu, ale opravdu prudkým svahem, prudším než je sjezd do našeho tábora. Krátké projetí kempem a městem Zlatá Koruna a cyklostezka číslo 12 nás vede kolem nádraží zase nahoru z vltavského údolí. A přicházejí první krize, protože ten stoupák je opravdu vražedný. A to se ještě vkrádá myšlenka, že při zpáteční cestě zřejmě budeme muset nějak vylézt i ten opravdu, ale opravdu prudký svah.
Jsme na cestě asi půl hodiny a už musíme dělat přestávku na odpočinek a pití. I takoví borci, jako Tomáš Havel a Kuba Ps. vyčerpaně leží ve stínu, vedle svých padlých kol.
Nakonec se posbíráme, nasedáme na kola a míříme tam, kam ukazuje směrovka „Český Krumlov“. Ovšem to počáteční nadšení je pryč. Slunce už nepokrytě praží do našich hlav a přileb, ale musíme jet dále. Cíl naší cesty – Rožmberk se zatím moc nepřiblížil. Cesta vede po úzké silničce přes Srnín, kolem světoznámé srnínské pekárny, dále dolů a nahoru (to častěji), až konečně vyjíždíme na větší silnici s ohromným ukazatelem „Český Krumlov – centrum“, který ukazuje DOLŮ. Jásání utrmácených Chrtů, že se konečně svezou z kopce, trochu narušuji povelem, že jedem dále po cyklostezce číslo 12, která rovněž (téměř určitě) vede do Krumlova, nikoli však po silni DOLŮ, ale po lesní cestě NAHORU. Brblání nespokojených Chrtů usekávám hned v zárodku a vyrážíme po cestě. Naštěstí vede stinným lesem a není do takového kopce, jak jsme se báli, takže si vesele jedeme a po necelých dvou kilometrech vyjíždíme na silničku, která konečně vede do Krumlova a současně DOLŮ a současně po cyklostezce číslo 12. Tak si konečně užíváme dlouhý sjezd a jen málo pesimistů myslí na to, že to bude dlouhé stoupání při cestě zpátky.
Ale už jsme v Krumlově, všude samí cizinci, prodejny suvenýrů a kasy na placení parkovacích lístků. Pomalu se s koly prodíráme davem a parkujeme na chodníku nad legendami opředeným Zámeckým jezem. Zde dávám Chrtům na hodinu rozchod, aby si taky trochu užili turistického průmyslu, a sám sleduji, jak vodáci jezdí ten Zámecký jez. No vody je málo, jez už je taky nějaký umírněný, kdepak je asi ta vlna, co mě vždycky potopila? Asi ji odnesla voda.
Povolená hodinka uplynula a kupodivu všichni Chrti se vracejí včas a v pořádku, jen trochu znechucení těmi davy. Nějak jsme na táboře odvykli. Nuže, pokračujeme dále po cyklostezce číslo 12, která podle mapy vede přímo do Rožmberka. Sice už je půl jedné a do čtyř bychom měli být zpátky v táboře … ale to stihneme, určitě.
Projíždíme městem, přejíždíme mosty (ta Vltava je snad všude), přejíždíme křižovatku a vjíždíme do ulice, která se jmenuje Rožmberská. Takže určitě jedeme správně. Jen je divné, že ta ulice vede nahoru, opravdu hodně nahoru. Už jsme dnes projeli dost krpálů, ale toto jsme ještě nepotkali. Sice tu stojí domy, ale obyvatelé se domů dostávají nepochybně lanovkou. Je to takový krpál, že i nejotrlejší starší žáci pláčou jako mladší žáci a mladší žáci pláčou jako přípravka a všichni sotva tlačí kola. Dokonce, a to už je teda co říci, i samotná Bára Ernstová se musí při jízdě postavit do šlapek, vsedě to už nejde. A protože neštěstí nechodí samo, je tahle povedená Rožmberská (spíše by se měla jmenovat Horolezecká nebo Kolmá nebo Volný pád, či nějak podobně) je nejen krpál, ale je zatraceně dlouhá. Chrti jsou tak vyčerpaní, že už se ani neptají, kdy už tam budem. A slunce pálí jen a voda dochází a v krku je sucho a konce Rožmberské ulice pořád nevidět.
Ale nakonec i tento kopec má svůj konec. Tam nahoře padáme do stínu stromu u silnice, lapáme po dechu a pot z nás jen lije. Z posledních sil studuji mapu a zjišťuji, že do Rožmberka je pořád hodně, hodně daleko. A není to po rovině. Padá na nás beznaděj, to asi opravdu nemůžeme stihnout. Vzdáme to? Přejíždím pohledem po zpocených, vyčerpaných, ale stále odhodlaných tvářích mladších a starších žáků a žákyň, a rozhoduji se: Ano, vzdáme to! Na mapě vidím cestičku, která vede z kopce, dolů, do údolí, do Nového Spolí, k Vltavě a zpátky do Krumlova.
Vyrážíme a zanedlouho dojíždíme do Slupence, odkud vede ta cestička dolů, z kopce, do údolí… Ještě se pro jistotu ptáme místního obyvatele, zde to opravdu vede do Nového Spolí, a vyrážíme.
Tenhle kopec si opravdu v ničem nezadá s ulicí Rožmberskou v Krumlově. Proti tomu je cesta k našemu tábořišti prakticky po rovině. Z brzd se kouří, občas někomu kolo podklouzne a nikdo si netroufá to pustit rychleji. Ale za chvíli dojíždíme do Nového Spolí, odhazujeme kola na louce u řeky a noříme se do chladivé vody. To je lábuž!
Stálo to za to, přátelé! Všechny ty kopce, ty litry potu, ty vypité lahve s vodou, ty davy turistů … stály za to ponoření do chladivé vltavské vody.
A tak se dlouze mácháme a pak se válíme v trávě, někteří chrti odcházejí do kempu pro nanuky a trochu těch sladkostí .. A pak už jsme odpočatí a opět plní sil a můžeme vyrazit na zpáteční cestu. Nasedáme na kola radostně (protože podél řeky a tedy po rovině) vyrážíme zpět ke Krumlovu.
Jedeme kolem jezu pod dřevěným mostem a chvíli se zájmem sledujeme vodáky, jak sjíždí po dřevěné šlajsně, pokračujeme dále a za chvilku jsme ve městě, na křižovatce, ano, na té samé, z níž jsme před dvěma hodinami vyráželi k
útoku na stěnu zvanou Rožmberská ulice. Radši neposlouchám drzé otázky: „Proč jsme jeli přes ten krpál ??“ a vedu peloton zpět Krumlovem, k cyklostezce číslo 12.
Projíždíme Krumlovem a jsme na té silnici k nádraží, kde už začíná ten kopec, který jsme dopoledne tak radostně sjížděli. A stoupáme … a stoupáme. A stoupáme, ten sjezd byl opravdu pěkný a dlouhý. No a u nádraží se Tomášovi Havlovi zasekává spadlý řetěz mezi rám a řetězové kolo a nejde vytáhnout. Tak to taháme a kroutíme a škubeme a pořád to nejde. Po chvilce úsilí se nám daří dosáhnout toho, že se řetěz přetočí o 90 stupňů. To už vypadá vážně. Opatrně ho srovnáváme a nakonec se daří i vyprostit řetěz, ale je dost pochroumaný. Ještě ho trochu rovnám šroubovákem, aby se na něm nechalo dojet, a Tomáši nakazuji, že musí šlapat velice opatrně, aby řetěz nepřetrhl. Tedy žádné jízdy po zadní kole a podobně. Dojíždíme ostatní, kteří čekají ve stínu, a pokračujeme v tom stoupání. Pak konečně vyjíždíme na cestu, která vede víceméně po rovině, jedem kolem srnínské pekárny a sjíždíme dolů do Zlaté Koruny. To už toho začínáme mít zase docela dost a to nás ještě čeká výstup od Zlaté Koruny – dobře si vzpomínáme na ten divoký sjezd. Přijíždíme k němu, realisticky usuzujeme, že již není čas na hrdinství, slézáme z kol a tlačíme, ale i to tlačení kola nahoru jde těžce. Nakonec jsme nahoře, dojíždíme do Štěkře a odsud už je to kousek do tábora. Všichni cítí nával sil jako koně, kteří se vracejí do stáje, a pílí po silnici do Čertyně a pak dolů, do údolí, do tábora…
Uff, konečně jsme tady. Zde nás čekají špagety s omáčkou od Libora, chladné pití ve várnici, naše plážička u Vltavy a všechny ostatní výdobytky tábora moderní doby. Tak si je užíváme. Malé Dětičky ještě nepřijely, podle posledního hlášení Dáši jsou v Černicích v hospodě a zřejmě si to také užívají. Nakonec přijíždějí asi hodinu po nás, rozesmátí a odpočatí. Ujeli asi 40 kilometrů do Velešína a zpátky. Taky večeří (spíše pozdně obědvají), poflakují se a pak jdeme společně opět do řeky, protože ani dnes počasí nechce ustoupit od tropických teplot vysoko nad 30 °C.
A tak se odpoledne pomalu překuluje do podvečera a podvečer do teplého letního večera a večeří, táborákem, písničkami a najednou je noc a jde se spát. Však si to také všichni zasloužíme (hlavně Chrti, kteří překonali převýšení odpovídající asi tak Sněžce). Tak dobrou noc!