Stejně jako loni, předloni, předpředloni a předpředpředloni jsme o tom víkendu, co je nejblíže k Mikuláši, vyrazili opět na hory. A tentokrát opět na Prášily. A ještě jednou opět – do chaty KČT.
Už dlouho předtím jsme se těšili, co se nám zase přihodí. Loni to byly trable s autobusem a také dlouhé bloudění v mlze s Bohoušem, letos by mohly být třeba nějaké laviny nebo únosy dětí čerty nebo něco podobného. Ale nejspíš se nic nestane, protože s námi jely trenérky Kamila, Jitka a Iva a ty by podobná rizika určitě zakázaly. Naopak s námi nejel Pavel Novák, který se tou dobou koupal někde na pláži Srí Lanky obklopen půvabnými domorodkami.
Na přihláškách bylo sice psáno, že program zahrnuje běžkařské výlety, ale sníh nebyl a sněhové předpovědi na víkend nebyly nijak optimistické, tak s sebou běžky táhli jen bratři Kubelkové, a to jen proto, že jim je maminka před odjezdem odmítla odnést zpět domů.
Autobus na místo odjezdu dorazil téměř včas, akorát byl poněkud přeplněný, protože s námi jeli i temelínští turisté a bylo tedy nutno usazovat menší děti na sedačky do několika vrstev. Ale jinak jsme cestovali celkem pohodlně, cestou se nic nestalo, a do Prášil jsme dorazili asi za dvě a půl hodiny.
V Prášilech sníh nebyl a zřejmě ani nikde na Šumavě. Dokonce ani nemrzlo. Ještě že jsme s sebou netáhli ty lyže!
Ubytovali jsme se, uvařili jsme čaj a místo večeře začali dojídat svačiny od maminek. Děti se vytratily do svých pokojů, ale pomalu se přibližovala chvíle dychtivě i se strachem očekávaná – ano, prý opět přijde Mikuláš, přímo sem, mezi nás. Nahnali jsme všechny atlety do jídelny, i turisté se zde sešli, a čekali jsme. Starší žactvo se snažilo cynickým vtipkováním zakrývat strach, ale chvějící se ruce a tajené volání po mamince je zrazovaly. Malé děti se ani nesnažily něco skrývat a bály se zcela nepokrytě. No a my, víceméně dospělí, jsme si potichu opakovali: „Mikuláš není opravdový, to jen se někdo za něj převlékne. I za čerty, samozřejmě, ti rozhodně nejsou opravdoví … určitě nejsou … maminkóó!…
A pak přišli. Velebný a dobrotivý Mikuláš, laskavý anděl a také ti dva … no … určitě ne opravdoví … ale vypadali jako opravdoví … čerti. Hrůůza! Hned se vrhli mezi nás, řinčeli řetězy, prskali síru a mlátili koštětem kolem sebe hlava nehlava. Ten větší a zlejší zasyčel: „Tady ssi určitě vybereme. Dness odssud odnesseme spousstu hříššníků.“ Druhý čert odtušil: „Svatá pravda.“ A opravdu odnášeli. A koho neodnesli, toho aspoň pomazali sazemi, aby ho příště poznali.
A Mikuláš je nechal, ať si nosí, protože měl jinou práci – odměňovat ty, co byli celý rok hodní a poslouchali rodiče. Spravedlivě posuzoval a rozdával dárky atletům i turistům. Kupodivu vyšlo na všechny, i na ty odnesené. Tak třeba to nebyli tak velcí hříšníci. Nakonec i čerti se uklidnili a když pomazali sazemi pana doktora Hrdého (asi věří, že ho nikdy nebudou potřebovat, naivové) sebrali se a zmizeli v oblaku páchnoucího kouře. Za nimi důstojně odkráčel i pan Mikuláš s andělem. Uf, tak to bylo za námi a máme zase na rok od čertů pokoj. Jídelna se naplnila hlukem a výskáním, jak se děti navzájem přesvědčovaly, že se vůbec nebály. Pak se hluk i s dětmi postupně přesouval do pokojů a na chodby a v jídelně byl konečně klid. Pohovořili jsme si, naplánovali zítřejší celodenní výlet a i chvilka na písničku zbyla. Pak už bylo k půlnoci, tak jsme šli spát, protože zítra, holenkové, zítra to bude opravdu náročné.
A taky že bylo. Sobota nás uvítala náledím, protože v noci pršelo a k ráno přituhlo. Klouzali jsme po silnici směrem na Slunečnou, pak jsme odbočili na zelenou značku a po ní došli až k údolí řeky. To už byl leckdo unaven a leckdo promočen, protože občas mrholilo. Ale to byl teprve začátek – pokračování vedlo přímo tím údolím řeky. Cesta byla zpočátku dobrá, klikatila se lesem a mezi skalisky, ale pak se z ní stávala spíše necesta, která se přibližovala k řece tak blízko, že jsme šplhali po skalách nad vodou a přeskakovali tůňky ledové vody. Naštěstí zde už náledí nebylo, jinak bychom tam čekali dodnes na oblevu. Cestička se nám občas ztrácela, ale kolem řeky strměly vysoké srázy, takže stejně nebylo kam zabloudit a jediný správný směr byl dále podél řeky.
No, bylo to opravdu drsný. Po dvou hodinách šplhání a přelézání už byly menší dětičky unavené a na množící se obvyklé dotazy: „Kdy už tam budeme?“ jsem odpovídal suverénně: „Poslední tři kilometry, za půl hodinky jsme tam.“ Záhy nato Bohouš pohledem do mapy zjistil, že jsme možná už za polovinou, takže slabé dvě hodinky. Nálada sice klesla a dětičky začínaly reptat, ale nebylo jim to nic platné, šlapali jsme dál.
Nicméně druhá polovina trasy už byla schůdnější a v jedné zátočině jsme byli odměněni pohledem na technickou památku dokazující dovednost našich předků. Plavební kanál zde ústil jako gigantická klouzačka do řeky a prý vedl skrz kopec z Vchynicko-tetovského plavebního kanálu o nějakých 500 m výše. Tak tady, milé děti, se na jaře těžilo v šumavských hvozdech dřevo, řezalo se (ručně!) na špalky a ty se po kanálu plavily mnoho kilometrů a tady se konečně dostaly do řeky a odpluly někam, kde je lidi potřebovali.
Pak už se koryto řeky rozšířilo, opět se objevila pořádná cesta a už se objevovaly i výspy civilizace – zbořený mlýn, náhon, zbytky mostu.
V jedné zátočině, to bylo asi 14:50, se opět kdosi unaveně zeptal: „Kdy už tam budeme?“ a Bohouš odvětil, že do tří hodin jsme v civilizaci. Honzík Běláč ovšem odmítl poslouchat ty stálé lži a tvrdil, že rozhodně za deset minut nikam nedojdeme a že už to zná, tyhle kecy. Tak se s Bohoušem vsadil o snědení kastrólu suchých špaget, že do tří v cíli nebudeme. Ale to si ovšem pěkně naletěl. Ta zátočina byla totiž, jak Bohouš dobře věděl, poslední před soutokem s Vydrou a tam už taky byla Čeňkova pila, tudíž civilizace. Tak sláva, konečně jsme dorazili. Ještě jsme přes kluzké kameny přeskákali Vydru, prohlédli si malou vodní elektrárnu i její náhon a pílili k autobusu, který byl objednán přesně na třetí hodinu. To nám to pěkně vyšlo! Všichni, a snad i Honzík, jsme se radovali a s úlevou se složili na sedačky ve vytopeném autobusu.
Dorazili jsme do chaty, trochu pookřáli a už byl čas chystat večeři. Byla opět ta oblíbená – špagety s kečupem a sýrem (pro všechny kromě Honzíka, samozřejmě).
Po večeři jsme přešli k dalšímu bodu programu tohoto zájezdu – vyhlášení nejlepších atletů za rok 2003.
No, bez Pavla to vyhlašování nemá tu správnou šťávu. Sice jsme se s Bohoušem střídali v řečnění, ale byli jsme si vědomi, že v tomto nesaháme Pavlovi ani po gumu ponožek. A upřímně řečeno, ani ty ceny nebyly takové, jaké bývaly dříve. Trička pro starší žáky a pak nějaké temelínské propagační předměty pro ty ostatní. Ale co, je přeci hlavně o tu čest být vyhlášen mezi nejlepšími.
Tak abych vás nenapínal, tady jsou letošní nejlepší atleti oddílu SK Čtyři Dvory pro rok 2003:
Starší žáci:
Fanda Batysta
Petr Urban
Vojta Kubelka
Mladší žáci:
Vítek Kubelka
Mladší žákyně:
Eva Čepičková
Eva Zavoralová
Anežka Chrtová
Starší přípravka – hoši:
Michal Mendl
Honzík Svatoš
Tomáš Plášil
Starší přípravka – dívky:
Kristýna Štiaková
Martina Votroubková
Kristýna Černá
Mladší přípravka – hoši:
Michal Chrt
Pavel Mrázek
Robert Mauer
Mladší přípravka – dívky:
Lucka Růžičková
Eliška Průchová
Kateřina Kaletová
Je pravda, že jsme poněkud popletli ty ročníky ohledně mladšího žactva a přípravky, ono se to totiž pořád mění. Ale myslím, že jsme vyhodnotili ty, kteří si to opravdu zaslouží a to je to důležité.
Tak, tím byl program na večer vyčerpán, děti se odebraly opět do svých pokojů hrát své hry – na policajty, na mafii, flašku a podobně a my, trenéři, jsme se sesedli a až do noci jsme si pěkně zazpívali s Bohoušovými houslemi a kytarami Vítka Kubelky a Marjánky Králové, která sice není atletka, nýbrž turistka, ale co, i turismus je sport.
Na neděli byl plánován krátký výlet, abychom se stačili ještě naobědvat, zabalit a odjet domů. Vyběhli jsme ráno z chaty, natěšení na další Bohoušovy zkratky – a hele, ono nám nasněžilo. Naštěstí jen tolik málo, abychom nemuseli litovat těch běžek zanechaných doma (a závidět bratřím Kubelkům), ale dost na klouzání a koulování. A taky se všichni klouzali a koulovali, všichni, až na jednoho. Byl to Vojta Kubelka, který pozorně pozoroval dalekohledem jakési ptactvo ve větvích. Prozradil mi, že to jsou křivky, to jsou ti ptáci s tím zobákem jako kleště štípačky. Prý jako jediní hnízdí v zimě, kdy je dostatek semen na louskání. To jste nevěděli, co?
Tentokrát jsme vyrazili na druhou stranu, nad sjezdovkou směrem na Gzenget. Cesta byla zasněžená, ale rovná a bezpečná, takže se na nikoho nečekalo a celá skupina se brzy roztáhla na několik kilometrů. Klidná vycházka byla těsně před Gzengetem narušena několika koulovými přestřelkami, vyprovokovanými starším i mladším žactvem. Tyto násilnosti se bohužel šířily jako oheň a postupně přicházející skupinky byly napadány ze zálohy i přímými útoky. Nakonec se rozpoutal lítý boj všech proti všem, nejčastěji ovšem přesily silnějších proti několika málo slabším (tak je to nejbezpečnější – pro tu přesilu, ovšem). Někdy se ovšem ta přesila poněkud přepočítala, jako například když jsem já s Bohoušem napadli Fandu Batystu. Měli jsme s ním dost práce, než jsme ho složili do sněhu. Příště budeme radši tvořit přesilu s Fandou. Ale jinak vládl naprostý chaos – mladší se vrhali na starší, děti na své rodiče a dvě starší žákyně prakticky zahrabaly Honzíka Běláče do sněhu.
Pak se přiblížily poslední skupinky nejmenších dětí s trenérkami, tak jsme na ně zaútočili taky. Ale děti kupodivu nepištěly, neplakaly, neutíkaly pryč a ani se nesnažily nám to vrátit, tak jsme toho nechali.
Pak jsme dole u potoka zahlédli skupinu turistů a vyslali jsme Ivu, aby se jich šla zeptat na schůdnost cesty podél potoka. Sice jsme se rozhodli, že tamtudy půjdeme, ještě dříve, než se Iva vrátila, ale stejně jsme ji nechali vyjít zpět až nahoru k nám, a pak jsme teprve začali sestupovat, aspoň se pěkně prošla.
Podél potoka jsme šli stejnou cestou, jako loni, když jsme marně hledali nějaký most směrem na Poledník. Prošli jsme kolem toho pěšího hraničního přechodu do Německa, dupali jsme po těch dřevěných chodníčcích přes močály, zahlédli ten historický hraniční kámen, zjistili, že Frantův most už je opraven, či spíše nově zbudován, a nakonec došli (někteří i doběhli) do Prášil a do chaty.
Bylo už po poledni a byl tedy čas na přípravu oběda, stále oblíbených párků s bramborovou kaší. Ale nějak jsme letos naše strávníky přecenili. Asi byly málo náročné výlety nebo co, ale zbyla nám dobrá třetina párků a dokonce i těch několik klobás, původně určených pouze pro zasloužilé trenéry, se pak rozdávalo jako přídavek. Nu, odvážel jsem pak domů tašku se spoustou párků a naše kočky a psi vám tímto děkují za chutnou přílohu k těm hnusným granulím.
Pak už zbývalo jen zabalit a poklidit v pokojích, zkontrolovat úklid u chronických neuklízečů, poslat je zpátky, aby vysvětlili paní chatařce, jak se ocitla umělá květina z jejich pokoje venku pod oknem (prý náhodou vypadla), nasoukat se do autobusu a odfrčet směrem domů.
Závěrem můžeme říci, že přestože se ani letos nepodařilo na Mikuláše lyžovat, lze tento zájezd hodnotit vcelku kladně. Nikdo se neztratil, nikdo nepřibyl, nikoho jsme nevezli do nemocnice ani do porodnice, získali jsme spoustu pěkných i silných zážitků a vůbec jsme si to docela pěkně užili. Doufejme, že v tomto slibném trendu vydržíme i napříště.
Zažil, zapsal a nafotografoval Láďa Kučera