Po několika vteřinách, kdy se nikdo nepohnul a zdálo se, že se zastavil čas, Béďa spustil ruce, otočil se k Steinerovi zády, zastrčil ruce do kapes a chvíli tak stál. Když se opět otočil, v jeho zdvižené pravé ruce se na slunci zaleskl válcový stříbrný předmět. Béďa vykřikl: „Dokážete to taky? Zkuste to!“
Napřáhl se a než Aleš stačil něco udělat nebo aspoň zavolat, Béďova ruka švihla a onen stříbrný předmět z ní vyletěl po dokonalé balistické křivce. Steiner na druhé lodi vyjekl a natáhl ruce. Buď byla jachta dále, než se Béďovi zdálo, nebo po tom ztroskotání neměl v rukou tu sílu jako dříve, ale stříbrný předmět se zazvoněním narazil do trupu bílé jachty a v okamžiku zmizel ve vodě.
Do Steinera jako by uhodil blesk. Stál strnule se stále nataženýma rukama a hleděl na místo, kde se po vlnách krátce rozběhly kruhy. Pak se podíval na posádku Naděje s takovou nenávistí v pohledu, že Aleš dostal opravdový strach. Ale v tom okamžiku se Steiner rozběhl k můstku jachty a přeskakujícím hlasem křičel: „Zastavte, okamžitě zastavte. Kotvu! Kotvu vyhoďte! Zapište souřadnice! Musíme to najít! Musím to mít!“
Bílá Steinerova jachta zpomalila, pak udělala otočku a vracela se na místo, kde před chvílí Béďa provedl svůj neúspěšný hod. Naděje pokračovala svou nevelkou rychlostí hnána jižním větrem a pomalu se vzdalovala. Nikdo na jachtě si jí už nevšímal.
Béďa stál na palubě s rukama v kapsách, opíral se o zábradlí, usmíval se a vypadal sám se sebou velmi spokojen. Naopak Aleš měl poprvé v životě na něho vztek.
„Béďo, co to ? proč jsi to ksakru udělal? Mohli jsme to prodat a být za vodou. Kruci, to byla teda blbá klukovina!“
Aleš byl sám sebou překvapen, jak moc ho ztráta velkých peněz rozlítila. Radši se otočil a zamířil zpátky ke schodům. Podíval se na Jindru a s překvapením zjistil, že se dívá na Béďu a usmívá se. To Aleše ještě více rozlítilo, podíval se na Honzu a zjistil, že i on nevěřícně hledí na Béďu. Otočil se a překvapením mu spadla čelist. Béďa držel v levé ruce klec a pravou zrovna vyndával z kapsy volného ježka.
„Co to ? ? Jak to ?? Vždy?t jsi to hodil ?.“, Aleš nemohl překvapením zformulovat otázku. Béďa zatím ježkem provedl několik pohybů, ostny zazvonily o klec a během pěti vteřin byl ježek zpět ve svém vězení. Béďa jej vítězoslavně zvedl a zazvonil s ním o klec.
„Přeci neutopím takovou zajímavou věcičku“, řekl s úsměvem. „A ty zavři pusu a zkus zase dýchat“, řekl Alešovi, který stále strnule stál s otevřenými ústy a samým úžasem bez dechu. „Jak ?jak jsi to udělal?“ zachraptěl Aleš, když zase popadl dech.
„No, když jste vyběhli na palubu, zase jsem si sáhl na ty dva ostny a zase to zabrnělo. Teď jsem ale necukl a najednou mi připadalo, že mi ježek sám napovídá, jak ho mám vyndat. Najednou byl venku a v tom okamžiku mě taky napadlo, jak se zbavit toho Steinera.“
Obrátil se na Honzu: „Omlouvám se, ale utopil jsem ti to náhradní válečkové radiální ložisko od kormidelního převodu. Všiml jsem si už při opravách na ostrově, že se tvarem trochu podobá ježku v kleci, no a tak jsem ho teď vzal, pořádně vyleštil košilí a sehrál jsem malé představení. A Steiner na to skočil jako malý kluk. Teď bude roky hledat ložisko na dně Středozemního moře a snad dá pokoj. A já budu mít čas zkoumat, co vlastně je to JVK“.
Naděje, malá plachetnice, plula Egejským mořem ke svému přístavu a lidé na její palubě se na sebe s úsměvem dívali a těšili se, až budou zase doma.
? K O N E C ?
