Aleš měl výbornou náladu. Pyšně se rozhlížel po uklizené kajutě, kde jen ztuhlá těsnicí hmota na stěně ukazovala, kde byla do trupu proražena ona málem osudová díra. Naděje se lehce pohupovala a plula s čerstvým jižním větrem zpět k řeckému pobřeží. Aleš se stále nemohl nabažit toho pocitu vítězství nad osudem. Vždyť střízlivě vzato, ztroskotání na kusu skály, kde se v okolí po deset dnů neobjevila jediná loď, je v podstatě jistá smrt žízní nebo hladem. A oni se dokázali zachránit a nyní jako velcí vítězové plují domů. Je to samozřejmě hlavně zásluha Bédi, o jehož genialitě byl Aleš přesvědčen již od jejich klukovských let. Nejen že opravili díru v trupu lodi, ale spojenými silami a za vydatné pomoci fyzikálních zákonů dokázali loď znovu z mělčiny dostat na vodu.
„Možná to studium matfyzu není tak úplně marné“, říkal si Aleš a vzpomínal, jak spolu s Béďou studovali první roční Matematicko-fyzikální fakulty, než Aleše zmámilo volání dálek. I když přísně vzato, toto byla aplikovaná středoškolská fyzika, která s pomocí několika náhradích ráhen a nevelké síly tří mužů a jedné dívky dokázala pohnout několikatunovou lodí a dostat ji na vodu.
„Béďa je stejně borec“, myslel si Aleš a pozoroval Béďu, jak si u stolu opět hraje s ježkem v kleci. Zkoušel různě natáčet jeho ostny z mezer mezi pruty klece, ale vždy některý osten překážel osvobození ježka. Béďa jej se tichým zazvoněním položil na stůl a zamyšleně se na něj díval. Náhle pohlédl na Honzu, který zrovna přišel z paluby: „Honzo, kudy se vlastně vracíme?“
„No, bouře nás zanesla docela daleko na jih, mimo obvyklé lodní trasy, proto jsme žádnou loď neviděli. Teď se tedy budeme vracet v podstatě kolem Nisidy stejnou cestou, jakou jsme připluli. Proč se ptáš?“
Béďa se tvářil vážně: „Víš, já jsem vystudoval fyziku, leccos jsem se dozvěděl o přírodních zákonech, ale hlavní přírodní zákon podle mne je, že nic není zadarmo a každý malý pokrok je vykoupen velkým úsilím. Světoví vědci to formulují zcela přímočaře: ?Matka příroda je děvka?“.
Aleš byl rád, že se Jindra opaluje na palubě, protože byla na silná slova trochu alergická. Ale zvědavě pohlédl na Béďu; byl zvědav, kam tím míří.
Béďa pokračoval: „Proto mám asi vrozenou podezíravost ke všemu, co se podaří příliš snadno?.“ Aleš mu skočil do řeči: „Tobě připadá, že záchrana z prakticky bezvýchodné situace trosečníků byla příliš snadná?“
Béďa se na něj zamyšleně podíval: „To ne, naše záchrana z ostrova byla opravdu těžce zasloužená. Mám na mysli něco jiného ? jak jsme Jindru dostali z toho Nisida Mikroostrova. Byla na ostrově sama. Nikdo ji nehlídal. Přitom pro Steinera měla ohromnou cenu, věděla totiž, kde je ježek v kleci. Přemýšlel jsem o tom, proč by tak bohatý chlap šetřil na hlídačích nebo aspoň na nějakém signalizačním zařízení.“
Aleš oponoval: „Určitě se spoléhal na to, že z ostrova se nedá utéci. Nikdo neuplave stovky kilometrů.“
Béďa pokrčil rameny: „Možné to je, proč ne? Ale zrovna tak je možné, že to byla léčka ušitá na nás. Můžeme předpokládat, že dávno rozluštili tu Jindřinu šifru, prohlédli záchodky na nádraží, dali si dvě a dvě dohromady a vyšlo jim, že máme ježka. Tak na nás Jindru nastražili jako návnadu, my jsme po ní skočili a jen díky té bouři jsme jim unikli. Je to jen hypotéza, ale v zájmu bezpečnosti bych navrhoval, abychom raději pluli jinudy, pro případ, že by nás stále hledali.“
Alešovi připadala tato hypotéza poněkud paranoidní, ale Honza souhlasil: „Máš pravdu, není třeba riskovat. Půjdu otočit volantem.“, a vystoupil po schůdcích na palubu. Aleš pokrčil rameny a sledoval Béďu, jak se dále věnuje ježku v kleci. Krátkou chvilku klidu však přerušilo dupání po schodech. Do kajuty vrazil rozrušený Honza. „Že ty musíš mít vždycky pravdu“, řekl Béďovi skoro vyčítavě.
Ten prudce vzhlédl, ale zůstal sedět. Aleš pocítil bodnutí strachu a prakticky vylétl na palubu. O zábradlí se opírala Jindra a hleděla na sever. Několik stovek metrů od Naděje se na vlnách houpala přepychová jachta. Na její palubě stál u zábradlí muž v bílém obleku a sledoval je dalekohledem. Jindra vyjekla: „To je on, Steiner!“ Kolem Steinera stálo několik dalších mužů, vysokých, ramenatých, v tmavých oblecích
Pan Steiner spustil dalekohled a zvedl pravou ruku k ústům. Aleš sebou trhl, když znenadání zazněl silný hlas z ampliónu na střeše jachty:
„Pane Wágnere a vy ostatní. Nabízím vám sto tisíc euro za tu věc, kterou máte a která vlastně patří mně. Proti mně nemáte žádnou šanci a nenuťte mně dělat věci, které ani já ani vy nechceme. Buďte rozumní a prodejte mi to. Bude to výhodné pro nás všechny.“
Dunivý hlas utichl a opět bylo slyšet šumění vln a pleskání plachty ve větru.
Aleš se bezradně obrátil na Honzu. Ten v jednoznačném gestu pokrčil rameny. Jindra jen stála, křečovitě svírala zábradlí a v očích se jí leskly slzy. Sledovala, jak se jachta pomalu blíží. U jejího zábradlí bylo vidět Steinera, jak se spokojeně usmívá, jistý si svou věcí.
Za Alešem náhle zapraskaly schody z kajuty. Aleš se otočil a sledoval Béďu, který pomalu vystupoval nahoru, došel k zábradlí a vykřikl: „Myslíte tuto věc?“ Zvedl obě ruce nad hlavu a Steiner z druhé lodi v úžasu hleděl na dva předměty v každé jeho ruce, které ve oslnivě odrážely sluneční paprsky. V levé ruce Béďa držel prázdnou klec a pravou rukou zvedal do výšky malou kuličku s různě dlouhými ostny.
6. úkol ? vyndat ježka z klece