Uvaření oběda, které hospodyňky v milionech domácností po celém světě provádějí téměř automaticky každý den, bylo neuvěřitelně těžkým úkolem pro tři muže. Nasbírat naplavené dříví, zjistit, že voda rozmočila všechny zápalky, zapálit oheň s pomocí Honzovy lupy, nalít vodu do kotlíku a uvařit rýži trvalo nevidoucímu Alešovi, Honzovi bez možnosti použít ruce a nechodícímu Béďovi téměř dvě hodiny. Nakonec ale nepřízeň osudu neodolala jejich spojenému úsilí a v kotlíku bublala voda a v ní se vařila rýže. Do ní pak Béďa zamíchal celou konzervu a první oběd po třech dnech hladu byl hotov. Zdálo se, že vůně připravovaného jídla probudila i Jindru, která jinak většinu času prospala. Stále byla velmi zesláblá, snad i z hladu, takže většinou ji musel Aleš krmit jako malé dítě. Vzpomněl si na dobu před třinácti lety, kdy byla Jindra miminko a Aleš těsně před pubertou, jak ji také krmil dětskými přesnídávkami. Malá Jindřiška tenkrát prskala a kroutila se a pokrývala přesnídávkou blízké okolí, včetně Aleše. Nyní byla situace v lecčems podobná, protože Aleš přes opuchlý obličej stále neviděl a tak se těžko trefoval Jindře do úst. Aleš podle sluchu usoudil, že Béďa stejně starostlivě krmí Honzu, který stále nemohl do rukou nic uchopit. Přes nespornou závažnost jejich situace mu tato scéna s dvěma krmícími a dvěma krmenými přišla velice k smíchu a poprvé od ztroskotání dostal dobrou náladu a začal věřit, že se odsud opravdu dostanou.
Ještě ten den Aleš za navigace Honzy vlezl do lodi a posbíral všechny potraviny, které se vysypaly ze spíže a různě promáčené mořskou vodou se povalovaly po kuchyňce. Nakonec se ukázalo, že potravin mají relativní dostatek a při rozumném dávkování jim smrt hladem nehrozí. S vodou byla situace o něco horší, ale i tak mohli vydržet jeden až dva týdny. To už byla docela reálná šance, že je na tomto skalisku najde nějaká loď. Nakonec jako nejhorší na celé situaci se ukázalo vynucené nicnedělání.
Aleš většinu dne ležel vedle Jindry ve stínu trupu Naděje a snažil se nevnímat bolest pulsující v rozbitém obočí. Béďa se opatrně s pomocí rukou posunoval kolem lodi a odhadoval škody. Zřejmě uvažoval, jak by se nechala loď opravit. Škody kupodivu nebyly velké, nejhorší byla zaplavená a tedy zničená vysílačka v kajutě a ta podlouhlá díra v boku, která byla pod čarou ponoru. Neměli bohužel žádný materiál, kterým by ji zakryli. Honza chodil stále po obvodu ostrůvku a když našel nějaké vyplavené dříví, požádal Aleše, aby s ním pro něj došel. Na tom pak vařili obědy, jediné jídlo za den.
Tak uběhl týden. Zásoby se pomalu krátily a na obzoru se za tu dobu neobjevila žádná loď. To bylo sice dostatečným důvodem k zoufalství, ale na druhou stranu se všichni rychle uzdravovali ze svých zranění. Alešův opuchlý obličej postupně splaskl, takže na jedno oko už viděl jako dříve a druhým pozoroval svět stále se zvětšující štěrbinou. Béďa se konečně dokázal postavit na nohy a nyní již zkoušel opatrně chodit. I Honzovy ruce nakonec zahojily a dlaně pokrývaly velké odlupující se strupy. Mohl už bez velkých bolestí brát do rukou předměty. Jindřin otřes mozku také přešel bez jakýchkoli následků.
Béďa a Honza často diskutovali o rozsahu poškození lodi Naděje. Béďa se stále nechtěl smířit s myšlenkou, že velkou díru pod čarou ponoru nelze zde na místě opravit.
„Vždyť hřebíky, šrouby, nářadí, těsnicí hmotu na lodi máš, ne?“
Honza přisvědčil: „Jistě, ale to je materiál pro drobné opravy. Na takovouhle díru by se musel dát velký plát pevného materiálu, jinak se to pod první vlnou prolomí. A takové kusy dřeva s sebou nevozím.“
Béďa si vzpomněl na film Trosečník, kdy hlavní hrdina našel na ostrově velký plát plechu, ale Honza řekl: „Co myslíš, že jsem tu hledal celé ty dny? Ale nic tu není, nic.“
Béďa ale nepropadal pesimismu. Ten den odpoledne ležel u trupu naděje, zamyšleně hleděl na loď a bezmyšlenkovitě si hrál s ježkem v kleci. Náhle vykřikl, upustil ježka a díval se na ruce.
Aleš a Honza se na něj tázavě podívali: „Co se ti stalo?“
Béďa opatrně sebral ježka a prohlížel si ho: „Nějak jsem chytil současně za dva ostny a dostal jsem … něco jako elektrickou ránu, ale brnělo to jinak.“
Aleš se zasmál: „To ti asi předal část té superinteligence, co po ní pase Steiner.“
Béďa se ale nesmál. Díval se na loď, pak vylezl na trup, podíval se dovnitř a křikl: „Honzo, Honzo, mám to! Mám metrový kus materiálu, kterým zalepíme to díru! Pojď sem!“
Seběhli se všichni a s neskrývaným vzrušením se dívali na Béďu.
„Dveře, dveře“, ukazoval Béďa. „Přeci nepotřebujeme dveře od kajuty, ne? Vyndáme je a zalepíme jimi tu díru a pak to utěsníme. Co myslíš, vydrží to?“
Honza nadšeně přisvědčil a zasmál se: „Že by ten ježek opravdu fungoval?“
5. úkol ? postavit z dostupného materiálu model lodičky s plachtami a proplout s ní mezi bójkami